1.

 

Kdosi mi řekl 

že moje básně určitě

nezmění svět.

 

Já odpovídám ano, 

moje básně určitě

svět nezmění.

 

 

2.

 

Uprostřed tvého moře se plavila moje loď

doprostřed toho moře jsem se vnořila a zrodila.                

Ohromuje mne novost roční doby             

a tělo, jež poznává, že je mu chladno.

 

Z postavy na postavu se stěhovala láska,

nyní si sedá a odhaluje svou podobu.

Poznám ji podle rychlého zčeření

na čele, vlnek souběžných                                     

i protiběžných – po hladině se šířil 

úžas, zborcení soudržnosti, a dostávala trhliny

během proměny v něhu.    

3.

 

Láska jistě není cit,

je oním posedlým uvažováním

o záhadě našeho učení.

Učím se tvou tvář a podržím si ji

pak ji ale vmžiku ztrácím a zase získávám,

přidávám a odnímám, zachytím

nejmenší změnu, náměsíčnou myšlenku

stále na pokraji pádu 

– láska není oporou.

4.

  

Všechno je tak jednoduché, ano, bylo tak jednoduché,

je to tak zřejmé, že málem nechci uvěřit.

K tomu se hodí tělo: dotýkáš se mne nebo nedotýkáš,

objímáš mne nebo odstrkuješ. To ostatní je pro blázny.

 

  

5.

 

Zdá se mi, že chci, ale co to vlastně chci?

Po čem toužím? Nevím. 

Jako když v létě zvednu zrak k nebi

a doufám, že uvidím hvězdu,

která padá nebo by padat mohla, nejistá

svými tužbami se líně oddávám té pochybné

tajné části ve mně, ode mne oddělené,

mnou vzadu v přístěnku odložené,

jež v sobě snad ještě nese, existuje-li,

původní podobu, matrici potěšení,

a zastřeným hlasem říkám: nechť se vyplní, co chci,

ať se uskuteční touha. I když to nevím

a neznám to, hvězda, ta to ví,

protože je daleko.