Nedim Gürsel: Alláhovy dcery

Šťastná a nešťastná Arábie

Teď po létech, po velmi dlouhé době můžeš snít. Po tolika dnech, měsících, ročních obdobích. Co bylo za tu dobu prolito krve, kolik válek svedeno i mírů uzavřeno! Kolik v ní bylo lásky, lásky bolestné, spalující jako žhavé brnění, lásky nešťastné! I smrt tam byla a  odloučení. Odloučení, které je horší než smrt.

Člověk nebyl. Lépe řečeno byl, ale u Boha. Byl v jeho existenci. V Něm našel život. V Něm byl rozplynut. V Něm zmizel. Ale Bohu byla dlouhá chvíle, dlouhá chvíle z jeho samoty, síly, z jeho hněvu a lásky. Chtěl být poznán.  Nejprve stvořil svět, potom člověka. Andělé a ďábel, dobro i zlo byly u Něj; když tvořil zemi a nebesa, stvořil anděly a ďábla,  i zlé duchy a dobré víly, ale pouze člověka učinil lidem a umístil ho do ráje. Tam byli muž a žena v nekonečné blaženosti jako dvě oddělené bytosti. Bez hříchu, nazí a nesmrtelní. Kdyby byli nepodlehli ďáblovu pokušení a nepojedli zakázaného ovoce, byli by tam zůstali navěky. Nespadli by tak zubožení, tak bezbranní tak bezradní do tohoto pekla, do tohoto ráje, do této krajiny vlnícího se žhavého písku, do této krajiny táhnoucí se do nekonečna jako moře

Otevři mapu a podívej se! Rozprostři před sebou moře, kontinenty, hory a řeky. Ať se země řadí jedna po druhé, ať plynoucí vody bez oddechu, zakalení a znečištění vyprávějí dobrodružství člověka. Otáčej  zeměkouli  po její dráze, z východu na západ.

Na severní polokouli mezi dvěma úzkými moři,  zavěšený nad třetím jako vyschlé a ztuhlé prádlo uvidíš poloostrov. Na západním pobřeží  se tyčí vyhaslými vulkány a žulovým skalami  k východu se  jako památník ticha, nicoty a opuštěnosti  prostírá v písečných vlnách vysušovaných divokými větry. Uvidíš Arábii. Šťastnou a nešťastnou Arábii, pod ní Jemen, nad ní Sinaj, napravo záliv, nalevo Rudé moře. A podél pobřeží k severu klesající horský masiv, který svými skalami odděluje moře od pevniny jako nepřekročitelná hráz. Tam, v údolí skrytém horami uvidíš město, Mekku.

Ano, to je ten černý bod na úpatí holých svahů ve dne spalovaných sluncem a v noci spoutaných mrazivým chladem. Než Bůh stvořil zemi, stvořil zelený drahokam. Potom se drahokam  stal vodou, začal téci a z bázně boží se rozlévat. První pevnina, která se objevila nad vodami, je matka všech zemí. Uprostřed těla, na pupku, možná na prsní bradavce dal Bůh vzniknout královně měst. Povstala, sotva se spojila písmena slova, jež Bůh vyřkl , a bylo přikováno k zemi okolními horami. Tvoří je studna Zemzem a domy z nepálených cihel  schoulené kolem ohromné černé krychle. Ač voda studny pochází z ráje, je kalná, hořká a natrpklá., má chuť rajské řeky hojnosti. Voda je největším dobrodiním  tohoto kraje, leč pouze jednou či dvakrát do roka, když se nad horami seberou mraky, které přinese vítr, a zablýskne se, spustí se prudký lijavec. Bere všechno, povodeň se nespokojí pouze s žárem kamenů, rychlostí blesku se řítí po skalnatých srázech, zahlcuje blátem uličky i prastarý chrám v jeho středu. I Kaabu, přestože vzešla z rukou Proroka Abraháma a byla uhnětena jeho úsilím a potem,  zaplaví voda. Zaplaví i modly, sochy, bohy a bohyně. Tehdy začnou modly rozmlouvat. Když se bouře utiší, voda z chrámu opadne, uličky i dvory nabudou svoji původní podobu, lidé se vrátí ke své práci a zvířata svým majitelům, tehdy v temnotě ohromné krychle, kdy padají hvězdy a země hučí, naplní náhle hluboké ticho šepot. Ještě než uslyšíš Boží slovo, ještě než procitneš jeho hlasem, vyslechni tento šepot, vyslechni vyprávění Láty, Uzzy a Manaty.

Lát

Přenesli mne z Táifu a umístili sem. Táif je mezi čtyřmi hidžázskými krasavicemi ta nejpřitažlivější, nejúrodnější a nejsmyslnější. Jathrib je sice také oáza, oplývá vodou a velbloudy, Mekka je na karavanní cestě a Chajbar je proslulý datli s svojí pevností, ale Táif bych za žádné z těchto měst nevyměnila. Táif je městem mého dětství a mého mládí. Já se považuji za mladou, bohyně přece nestárnou, udržují se ve věku, jímž byly obmysleny, v němž byly  uctívány, milovány a hýčkány. Ale já jsem tam přesto byla asi krásnější, zbožňovanější a veselejší. Navštěvovalo mne mnoho lidí. Smála jsem se a bavila. Obchodníci mne častovali drahým kamením, ambrou, jaspisem, rubíny, stříbrem a zlatem, u mých nohou obětovali zvířata, a ještě před tím mi vyprávěli, co prožili. Vyprávěli o dalekých krajích, která navštívili, o městech severu, vonících kmínem a  skořicí i těch na jihu, která voněla růžemi, o vílách koupajících se v řekách a džinech, pálících ohně v poušti či o děsivých obrech obývajících vrcholky hor a krotkých velbloudech. Chodili za mnou nejen věrní kněží, obdivovatelé a  služebníci přinášející obětiny, mívala jsem kolem sebe i lehké ženy. Přede mnou se milovaly  s pocestnými. Nahá těla si potíraly olivovým olejem a modlily se ke mně obnažujíce svá intimní místa.

Jednoho dne přišel starý a unavený beduín. V podivné tváři s vousem měděné barvy mu planuly oči plné chtíče. Z opasku vytáhl krabičku, padl přede mnou na tvář, pak  krabičku otevřel a šel pryč. V jednom koutě krabičky se krčil kamenný mužský orgán, smutně a uraženě. Jediným dotekem jsem ho oživila a usedla na něj. Když byl ve mně, měla jsem na chvíli pocit, že žiji, že jsem oživla a vmísila se mezi živé. Přála jsem si, aby hřejivé teplo, které se rozlilo v mém nitru, nikdy neskončilo. Byla to bezpochyby ta nejcennější z obětin, které mi byly přineseny. Obětina, kterou jsem měla ze všech nejraději. Nepozorovaně jsem si ji schovala. O samotě jsem se jí neustále zabývala, učinila jsem jí součástí svého těla, nejbližším přítelem svého ženství. Byla se mnou až do té chvíle, než jsem byla přenesena sem a  byla provdána za Hubala.

Jednoho dne mne vzali z mého chrámu v Táifu a strčili mne do kouta téhle tmavé krychle s nízkým stropem zvané Alláhův dům. Tam jsem byla šťastná, ruku jsem držela na kamenném daru, mí obdivovatelé si mne vážili. Tady jsem vedle Hubala nevýrazná, vím, že jeho uctívači mne přehlížejí. A Hubal má ještě jednu ženu: Uzzu.V létě se tulí ke mně, nachází ve mně svěžest Táifu, v mé tváři vidí měsíční světlo, které jsem v dávných dobách darovala ženám v daleké zemi zvaná Sýrie. A v zimě vchází do Uzzy, je přece jen oblíbenkyní Kurajšovců. Je z kusu dřeva, ale zářivá a pálící jako pouštní slunce.

Táif je zelený ráj, tady je to temné a žhavé peklo. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem po tom zeleném hidžázském údolí nové působiště nezamlouvalo. Co jiného jsem mohla očekávat od plemene Abrahámova! Navenek mne obdivují, padají přede mnou na tvář a uctívají mne. Jsem pro ně mostem mezi tímto a oním světem. Prostředkem k dosažení Alláha. Je tomu tak ale pouze navenek. Ve skutečnosti jeden z nich, Abdulmuttalib odpovědný za bezpečnost poutníků, kteří se mi přicházejí poklonit, se už ode mne dávno odvrátil, přehlíží mne, dokonce ho moje existence znepokojuje. Vím to. Kdyby se neostýchal před poutníky, následoval by i on Abraháma, zvolil by si jediného Boha a jemu by se klaněl. Jemu by se oddal. Cítí, že vedle Alláha, který všechno ví, vodí a slyší, nás není potřeba. Cítí, že Alláh nemůže být považován za našeho otce, že ve skutečnosti nejsme jeho dcery. Ale svaté verše nebyly seslány. Dosud nebyly seslány. Ještě se narodil ten, jenž pravil, že zlé duchy , které On stvořil, spojovali nevěřící s Alláhem, že mu ve své zaslepenosti vymysleli syny a dcery. Ale ve tváří jeho děda Abdulmuttaliba jako by se tyto verše již zračily. Proto se mi neklaněl, pokaždé obracel tvář k obloze, jakoby cosi hledal. Stejně jako to kdysi dělal Abrahám.

přeložil Tomáš Laně