S očima zavřenýma jsem se v posteli obrátil k tobě. Pološerem jsem natáhl ruku a dotkl se tvého ramena. Té dokonalé křivky, té bledé pleti, ještě bledší na pozadí špinavého prostěradla. Nic vepsaného do kůže se nedá vymazat, řekl jsem si v duchu. Před pěti lety, v podobnou hodinu, ses zavrtěl ve spánku a tvé stehno se letmo otřelo o mé. Pořád jsem měl na sobě košili. Rukou jsem ti přejel přes hrudník, holý a osmahlý, s nádechem okru. V paměti se mi uchoval jako pevný, holý, svěží. Linka tvých úst, ten růžový, otevřený kroužek a odlesk zubu, téměř neviditelného. Zaschlá kapka slin. Obkreslil jsem svými prsty tvé rty. A pak se má ruka vydala kradmo níž, a ještě níž. Dýchal jsi, tiše chrápal. Ve spánku ses překulil a objal jsi mě. Zašeptal jsi nějaké slovo, které jsem neznal. Možná jsi měl žízeň. Má dlaň se otevřela a zavřela…

Prázdná postel se náhle rozčeřila. Nezavřel jsem okno a záclonami zatřepetal pařížský vánek. Nejvyšší čas, abych zanechal snění. Dole už jistě čeká John.

Země se tehdy ještě jevila plochá, a noc přišla náhle a okamžitě až na samý konec světa, kde o staletí později, shrbený ve světle lampy, kdosi uvidí nad rozvalinami zapadat rudé slunce, a daleko za moři a zpustlými přístavy uvidí krajiny ztracené v čase, prožívající zářivý triumf i pomalou agónii porážky. Minulost se opakuje, pomyslel si, ačkoli si nebyl jist, že to všechno se skutečně děje znovu. Uvidí to díky svému talentu a vytrvalosti. Chopil se pera a naslouchal. Zvuky světla, pachy, všechno se přívalem vrátilo zpět. Na plochou zemi se znovu snesla noc. Dolehly k němu hlasy. Tóny laciné hudby z tržiště El-Attarine, kde byly krámky otevřené dlouho do noci, flašinet, jehož přeslazená melodie se vzdouvala a přetékala a stoupala po ostudných schodech. V pokojích nahoře se na chatrných prostěradlech proplétaly údy. Půl hodiny absolutní rozkoše, půl hodiny naprosté smyslné slasti. Údy, rty, oční víčka na špinavé posteli, polibky, prudce oddechující ústa. Potom odcházeli každý zvlášť jako uprchlíci, s vědomím, že ta půlhodina se jim bude honit hlavou do konce života, s vědomím, že se vrátí, aby ji znovu našli. Teď ale chtěli jenom to, aby je pohltila noc, a když pak každý sám seběhl po schodech, ta nesnesitelná cinkavá melodie ho uvítala ještě jednou, třaslavá zvonkohra, posměšně napodobující svíravé bušení jeho srdce. Ulice venku byla vždycky pustá, jen v dálce zazněla ozvěna kroků neviditelného stínu a po chvíli utichla. Většinou se na okamžik zastavil ve dveřích, pak si zapnul kabát a chvatně odešel, nalepený na zeď, hlavu sehnutou, límec ohrnutý. A občas se stalo, že se jeho oči setkaly s očima jiného muže, plížícího se jako krysa tmou, nějakého nervózního, dobře oblečeného muže, který přicházel z opačného směru a jako v mrákotách mířil k témuž schodišti, témuž pokoji, kde se nechá povalit na totéž špinavé prostěradlo.

A když milenci nereagují na tvůj dotek? pomyslel si. Když jsou sochami s teplou, hebkou kůží, které přijímají laskání s netečností uměleckého díla? Ta platónská idea mu připadla svůdná, ale jen do jisté míry. Předmět touhy byl tak daleko, a tak blízko. Rty, údy, těla. Rty, prudce oddechující ústa. O tom by měl psát. Tak blízko, a tak daleko. V tom je smysl umění, sbližovat.

Vybavil si postavu jednoho mladíka z doby před mnoha lety. Bylo to v Konstantinopoli? V Yeniköy? Mladíček pracoval jako kovářský učeň, a když se polonahý sklonil nad kovadlinu a k lesknoucí se hrudi mu začaly vzlétat jiskry, uviděl jeho herojsky osvětlený obličej a představil si ho ověnčeného révou a vavřínem. Nedali se do řeči, a pak už ho nikdy neviděl. Kdo o něm napíše? Kdo ho vyzvedne z hlubin zapomnění Minulosti? 

Až po letech někdo shrbený ve světle lampy uvidí, jak nad mytickými městy zapadá slunce, uvidí skrze rezavé mřížoví hořící trávu tam, kde kdysi z mramorové fontány tryskala voda a poslední kapky vysychaly ve večerním světle. Uvidí karmínové paprsky ozařující mladé tělo učedníka v Yeniköy, letmo osvětlující možnost, ano, možnost, která nabyla podstaty, téměř hmotné podstaty, neboť týž mladík nyní prochází mezi sloupy starobylé agory a proplétá se davem v Antiochii či Seleukii, kde mnozí velebí jeho krásu.

"Až po letech" - to je teď, pomyslel si. To jeho oči všechno vidí. Až na to, že ještě není připraven. Rozčilovala ho jeho vlastní netrpělivost, nicotné, kostrbaté verše, které v návalu sebekritiky trhal na kusy. A pak ten těžkopádný pastiš… Spousta adjektiv a příliš efektních formulací, vířící příval lyrismu, který nenáviděl, ale zároveň nevěděl, jak se ho zbavit. Jak ze sebe setřást tu sentimentální přítěž? lámal si hlavu. Přes den se často cítil neužitečný, nerozhodný, k ničemu. Mohla za to Alexandria, to město ho dusilo. Provinční život, společnost hlupáků s neotřesitelným sebevědomím, felúky a feláhové, krajina podobná pavučinami pokryté šabloně, jejíž těžká vlhkost se vsakuje člověku do morku kostí – to všechno oslabovalo jeho nervy. A nejednou si předsevzal, aniž tomu doopravdy věřil, že v sobě musí Alexandrii vymazat, chce-li skutečně psát.

Teď však pobýval v cizím městě, které ho stejnou měrou okouzlovalo i odpuzovalo, v kosmopolitní metropoli zalité třpytem vytříbenosti, jejíž nejmenší zákoutí dělalo dojem něčeho velkého a významného. Potřeboval se vzepřít špatné náladě a vymyslet, jak si těch posledních pár dní svého výletu užít. Konec váhání, rozhodl se, na každý den si udělám plán a budu se ho držet. Bezděčně si urovnal kravatu a sešel ty tři schody do hotelové haly.

„Monsieur Cavafy!“  uslyšel někoho promluvit.

Fotografie z autorského čtení si můžete prohlédnout zde