Goytisolovo svatořečení Jeana Geneta

Světově známý španělský prozaik a esejista Juan Goytisolo, ročník 1931, často nazývaný nejvýznamnějším žijícím španělským spisovatelem, u nás překládaný od roku 1959 (románCirkus) a zatím naposled připomenutý knihou Za Gaudím v Kappadokii a jiné eseje, 2005), přišel před pěti lety s knihou Genet en el Raval (Galaxia Gutenberg/Círculo de Lectrores), jež téhož roku vyšla i francouzsky (v nakl. Fayard) s mírně pozměněným názvem Genet à Barcelone (ani ve Francii ne každý ví, že Raval je dnes jméno někdejší barcelonské Čínské čtvrti). V přesvědčení, že si kniha zasluhuje i u nás pozornosti, referuji o ní podle vydání ve francouzštině.  

Kniha vznikla spojením čerstvé stati (publikované 3. ledna 2009 v literární příloze deníku El País), která ji dala jméno, s třemi už dříve porůznu uveřejněnými texty: Území básníka bylo původně třetí kapitolou Goytisolovy autobiografie En los reinos de taifa, která u nás nevyšla. Geneta a Palestince, „čtenářskou poctu“ Genetovu Zamilovanému zajatci, Goytisolo nejprve otiskl v revue Quimera, potom (roku 2002) s ní vystoupil na kolokviu univerzity v Rabatu a 2007 ji zařadil do svého svazku Contra las sagradas formas, rovněž do češtiny nepřeloženého. Básníka pohřbeného v Larachi převzal do Geneta v Barceloně ze své knihy El bosque de las letras, Háj písemnictví; stať původně vyšla v Revue des Études palestidennes (2002). Svazek se uzavírá sedmi Genetovými dopisy Goytisolovi, které z korespondence mezi oběma spisovateli jediné jsou dosud na světě.

Ačkoli texty Geneta v Barceloně byly psány v různém čase a k různým příležitostem, kniha působí jako celek neuvěřitelně jednolitý. První kapitola představuje Geneta na základě nejenom důkladné znalosti celého jeho díla, ale i mnohaletého osobního styku s ním; Goytisolovi se dostávalo jeho výjimečné exkluzivní náklonnosti. Druhá kapitola je vhledem do barcelonské čtvrti, které Genet přisuzoval až osudový význam a do níž Barceloňan Goytisolo pronikl kupodivu až roku 1949 s fakultním kolegou, který podobně jako on vášnivě četl a navíc se náramně vyznal ve vykřičených končinách města. Kapitoly třetí a čtvrtá podávají zasvěcenou, fakty přesvědčivě podkutou zprávu o logickém a organickém vyústění celoživotní cesty osobnosti velmi složité, svébytné, svéhlavé a provokující, jež podstatně ovlivnila cestu samého Goytisola. Připojené listy pak jakoby mimoděk dokládají závěry, k nimž Goytisolo, neobyčejně bystrý pozorovatel povah i doby, ve výkladu Geneta dospěl.

Když se v říjnu 1955 Goytisolo díky své partnerce, jíž byla po řadu let spisovatelka Monique Lange, s Genetem poprvé setkal, znal už jak jeho Deník zloděje, vydaný roku 1949, tak i Čínskou čtvrt, v níž mu byl průvodcem jeho – bahna velkoměsta znalý – kamarád z univerzity. Ta čtvrt se od začátku třicátých let, kdy nadlouho poznamenala Geneta, sice v mnohém změnila, lokály, ve kterých nalézali útočiště desperáti, a kabaret La Criolla, Kreolka, ve kterém Genet vystupoval jako transvestita a v němž se prodával pro cynického jednorukého siláka, jehož obdivoval a jemuž by se byl rád vyrovnal, už neexistovaly, z veřejného domu bordelmamá Malé (kde se Genet inspiroval ke Querelle z Brestu) zbyl jen stín, nicméně bída, jaká ve čtvrti panovala v době, kdy tam žil Genet, vůbec se neztratila, jen se transformovala: „Plémě, které budilo veřejné pohoršení (ale jež za zavřenými dveřmi dosahovalo vysokého oceňování), stáhlo se z očí pasantů promenující se po čtvrti, vždy dbalých na to, co se sluší, a skrylo své šminky, hřebeny, vějíře a cetky.“  

Goytisolo měl před osobním seznámením s Genetem za sebou už svůj knižní křest (debutoval 1954 románem Podfuky) a už dva roky před tím, než ho Monique Lange Genetovi představila, četl ohmataný exemplář Deníku zloděje. Ten mu půjčil přítel, který se pak divil, že Goytisolo při jeho četbě neonanoval, a hleděl na něho se směsí pohrdání a podezření, že lže. Pak ho jednou upozornil na asi třicetileté „individuum se vzezřením darebáka“ u východu ze stanice metra Mabillon a zasvěceně mu pošeptal, že to je Genetův přítel. Na setkání se Genetem byl však Goytisolo zvědavý pouze proto, že na něho silně zapůsobil Deník zloděje „jak svou úrovní literární, tak mravní“. Nezajímaly ho drby o něm a potěšilo ho, když mu Genet „po letech řekl, že se mu nic neprotiví víc, než když je uctíván pro pornografickou odvahu a účinky svého díla; mínění homosexuálů o jeho knihách ho ani nehřálo, ani nemrazilo,“ zato oceňoval výklady těch, kdo žili mimo ghetto, o němž psal, a kteří přijímali jeho romány pro to, čím dosud jsou, tedy „autonomním světem, jazykem, hlasem.“

Tak ho od začátku bral Goytisolo, tím se mu zalíbil, právě tím si získal jeho důvěru. A citovaný výrok se Goytisolovi stal klíčem ke čtení jak Genetova díla, tak jeho skandálního života, pobuřujícího licoměrný svět. A také mu umožnil pochopit, proč se pro obranu Geneta dokázaly spojit velké a velice protichůdné osobnosti francouzské kultury jako André Breton, Jean Cocteau a Jean Paul Sartre, jimž se podařilo pohnout prezidenta čtvrté republiky Auriola, aby dezertérovi, zloději a údajnému mravnímu zpustlíkovi udělil milost.

Sartre, okouzlený Genetem podobně jako Cocteau (na rozdíl od něho však nenaveden k tomu stejnou erotickou orientací), už roku 1952 vydal objemnou knihu do češtiny nepřeloženou, Saint Genet, comédien et martyre, Svatý Genet, komediant a mučedník. Nehledě na dvojznačné pojetí promítající se už do názvu, Sartre byl dalek ztotožnění s Genetem (k tomu se vyvíjel Goytisolo až po změnu vlastní sexuální orientace a příklon k islámu), natož skutečné kanonizace. Goytisolo ke svému slovesnému svatořečení Geneta, který se už v Deníku zloděje zamýšlí nad svým úsilím dosáhnout svatosti, nedospěl – na rozdíl od Sartra – na základě Deníku zloděje, ale až když Genet napsal Zamilovaného zajatce, v očích Goytisola své vrcholné dílo, a až se stal obecně ctěným  svatým v islámském světě. I tak předběhl o mnoho let slavnostní svatořečení Jana XXIII. a Jana Pavla II., dvou papežů dvacátého století. Cesta k mravní dokonalosti, která někdejšího autora Deníku zloděje dovedla „k podvratné a pohanské svatosti“, podle Goytisola vedla „nepředvídatelnými meandry a jinudy než cesta svatého Jana od Kříže“, ale také „derviše, súfího Mauláná“.

Jak tento závěr první kapitoly, tak celá Goytisolova kniha vyznívá jako důvodová zpráva svatořečení autora, jenž nastavil svým dílem zvětšující zrcadlo zločinnému pokryteckému světu, do něhož se narodil, který křížem krážem prochodil a kterému se po celý život vzpíral, chovaje se koneckonců méně zločinně než on, zato neodpustitelně otevřeně, bez jeho odporného svatouškovství a kamufláží. Goytisolo se právem dovolává úmyslu, který Genet vepsal na poslední stránku Deníku zloděje, úmyslu napsat druhý díl k tomuto Deníku; v něm hodlal „přinést, popsat a vyložit ony svátky vnitřních galejí,“ jež v sobě objevoval po překonání té krajiny v sobě, kterou „si nazval Španělskem“. 

Mladičkého Barceloňana Goytisola zaujal Deník zloděje jako chvála poměrně svobodného života v předfrankistickém Španělsku, přesněji především v barcelonské čtvrti spodiny, bez ohledu na konvence tvrdě panující v jeho rodné Francii; žil si tam, byť za cenu sestupu na sociální dno, po svém. Bretona, Cocteaua i Sartra uhranul Deník zloděje šokující důslednou nevychovaností (ve skutečností absolutním odmítáním panující lžimorálky). Na jeho konci Genet ohlásil jeho pokračování. Mělo se paradoxně jmenovat – zřejmě zdánlivě ironicky– O slušném chování.  

Goytisolo dopřává čtenáři, aby sám pochopil, že Genet se  sice v Deníku zloděje doznává ke svému mladistvému obdivu pro obludně bezohledného, mravně příšerného dobrodruha, který je přímo zosobněním veškeré zvrhlosti pokryteckého světa třicátých a dalších let, a že se Genet sice stylizoval v „pěvce zlodějny, zrady a homosexuality“ (považované tehdy za zvrácenost) a o Deníku napsal, že „zrada, krádeže a homosexualita“ jsou jeho hlavní motivy, ale ve skutečnosti byl pouze homosexuál, který „jen málo těžil ze své zlodějny“, který kradl a prostituoval se vlastně jen proto, aby přežil nebo zaimponoval v barcelonském podsvětním prostředí, na  žádné ctnosti si věru nehrajícím, a pokud jde o zradu, myšlenkou na ni se jen vzrušoval a pohrával si s ní. To podsvětí se stalo „územím básníka“ Geneta, který se v hovorech s Goytisolem často vyznával z obdivu ke španělským bláznům, jaké znal už Cervantes (nuzota blázny plodící nebyla podstatně jiná ani v jeho době) a ke Španělsku vůbec, takže zcela přirozeně se rád svěřoval právě Španělu Goytisolovi, exulantu v Paříži. 

Předfrankistická země za Pyrenejemi se však stala toliko první etapou na jeho cestě. Když za mládí prochodil Evropu včetně nacistického Německa, po druhé světové válce se vydal k černým panterům v Americe a nakonec do islámských zemí, jež ho dávno vábily; definitivně se našel v účasti na těžkém osudu Palestinců. Tím posledním inspiroval Goytisola, která natrvalo zakotvil v Marrákeši a tam, „z druhého břehu“ konstatoval, že „obraz Geneta, utvářející se od chvíle, kdy došel slávy – vždy při  zatracování Geneta vyvolávaný přizpůsobivými intelektuály, zprostředkovateli kultury a nacionalistickým stádem krajanů – už se rozplývá, vytěsňován obrazem mnohem uhrančivějším a půvabnějším.“ Evropan Genet „pohřbený na starém španělském hřbitově v Larachi,“ ve svých posledních letech „obránce utiskovaných a přítel palestinské věci, nemá už téměř nic společného s tím, jak ho znali Cocteau a Satyre, a který tak pohoršoval pařížské literární kruhy.“  

Jak Goytisolo poznamenává, už Albert Dichy a Pascal Touché konstatovali, že Genet bez ohledu na svou mladistvou fascinací zločinem a zbožný obdiv pro zabijáky z profese se už ve Španělsku zmohl „jen na velice skrovné napodobování jejich činů“. A dodává, že jeho nejodvážnějším kouskem zůstala krádež peleríny karabiniéra v doku, jíž se velmi obratný zlodějíček povznesl v očích svého guru, jemuž na znamení horoucí oddanosti svěřil prodej kořisti. Když za jednu z nejkrásnějších pasáží Deníku zloděje označuje Goytisolo stranu, na níž Genet vypráví, jak moc ho upoutal pohřební průvod Karolín, transvestitů, kteří se vydali napříč Čínskou čtvrtí ke Kolumbově soše, aby se tam poklonili místu, odkud byl odstraněn zrezivělý smrdutý pisoár,  klade si otázku, zda se najde filmový génius dokonale přesný jak Visconti a schopný s krutým fassbindrovským humorem natočit ten tragikomicko heroický podnik Karolín, parodující oficiální pohřební ceremonie, ale jde mu hlavně o to, aby čtenář Deníku zloděje zaznamenal, že akci Karolín sledoval Genet ve zvědavém  davu, shovívavě ironicky přihlížejícím truchlení transvestitů nad odklizeným záchodkem, „místo aby se k nim připojil a zaujal mezi nimi čestné místo.“ Genet si podle Goytisolova svědectví „stále vyčítal nedostatek smělosti.“

Ve Španělsku nuzáků, pasáků, prostitutů, zběhů, žebráků a transvestitů vidí Goytisolo významnou etapu na Genetově cestě „za jeho zvláštní svatostí“; rozhodnut budit odpor a pohrdání, Genet hledal „vnitřní očistu“ na ostudném území. Jak si uvědomí čtenáři Geneta v Barceloně sami, navazoval v tom na Baudelaira a další prokleté básníky; a českému čtenáři se navíc vybaví i Podivuhodný kouzelník Nezvalův, který „ať kvetou hvězdy na hnoji / do štítu sobě dal.“ 

Goytisolo jistě záslužně upřesňuje data Genetova pobytu v Barceloně a ve Španělsku, připomíná jeho oslavovaní dezercí, vypočítává projevy jeho pohrdání zákony, oficialitami i penězi, jimiž byl zahrnován, když se jako dramatik a prozaik prosadil ve světě, který se mu hnusil, a nezapomíná ani na jeho hravé zlomyslnostmi, avšak patrně hlavní Genetův vklad do literatury o autorovi Deníku zloděje spočívá v tom, že nalézá ve všem, co „od narození vykořeněný“ Genet byl a konal, psal a zůstavil světové kultuře, ryzího básníka, který věren svým zkušenostem se světem, do něhož byl vržen a jemuž právem nedůvěřoval, vnímal jedinečné hodnoty života jako zpěv, který se v něm sbírá a který překládá do slov, abychom ho mohli sdílet. Tak jako on po celá léta radostně sdílel úspěchy svých nadaných milenců a až úzkostlivě pečoval o jejich dokonalost i o jejich přežití, a jako sám sdílel osud nejponižovanějších.

Kniha Genet v Barceloně by se možná mohla jmenovat prostě Básník, tak jako tím názvem nakonec opatřil Martin Reiner svou knihu o Ivanu Blatném. Jen tak mimochodem: vášnivý homosexuál, zloděj a skandalista Jean Genet se v mnohém přes všecky rozdíly v místě, čase, sexuální i společenské orientaci podobá našemu eroticky žíznivému heterosexuálu Ivanu Blatnému, bláznu volbou, skandalistovi: oba byli především a někdy až bezohledně k okolí básníci. Goytisolo praví v kapitole Území básníka výslovně, že nemá v úmyslu psát životopis, ale vymezit a vyznačit na základě nesporných skutků a poznatků fyzický a duchovní vesmír básníka: „jeho životní sílu, nálady, vrtochy, komediantství, předstírané záchvaty vzteku i jeho opravdové vztekání; jedinečné štěstí ho poznávat, a také prokletí.“ 

Z dochovaného zlomku korespondence, uzavírajícího knihu, českého čtenáře zaujme a překvapí především Genetův nedatovaný dopis z Tangeru, napsaný bezpochyby po 21. srpnu 1968. Zdá se, že je to odpověď na nějakou Goytisolovu otázku, co říká dění u nás, a není to projev solidarity s obsazenou zemí, jaký snad Goytisolo čekal od autora nesnášejícího útisk. „Neohromujete mne příliš“, obrací se Genet kupodivu k „českým policajtům“: „Vy, kteří jste nás strkali do basy, starejte se o Rusy, a my, bude oddech, nezmění se nic. Rusové mají přednost.“ Genet, jenž se v Deníku zloděje provokativně distancoval od rodné vlasti a o střední Evropu se po druhé světové válce asi méně zajímal, ironicky předvídá vzedmutí vlny nevole a vlastenectví v českých věznicích a taky hampejzech: „Srdce děvek tváří v tvář pohromě národa puká i zatvrzuje se.“ A Genet poznamenává, že „když se vlast octne v  ohrožení, cosi jako srdeční záležitost, a nevím přesně co, vrhá psance do rukou šikovatelů“, a vzpomíná, že „1914–1918 se bili jako lvi nebo šakali s Němčoury, kteří nám chtěli vzít ještě trochu víc z našeho Alsaska-Lotrinska,“ ale naopak „1940–1945 darebáci chytali makisty.“ Dopis vyvolává spíše otázky než údiv. Ironie sama? Co vše z Genetových zážitků ve Francii a ze dní v meziválečném Brně a cest přes tehdejší Československo se do dopisu promítá? Co zapůsobilo na jeho dikci z událostí roku 1968 ve Francii? Vypovídá ten pohled o limitech Genetovy informovanosti a jeho rozhledu, nebo naopak o tom, jak si básník, celoživotně a nikoli bez důvodu nedůvěřivý k prázdnému vlastenčení, mohl dešifrovat zprávy ze země, s níž neměl osobní čerstvou zkušenost? Jak mohl...?

Knihy, které kladou svým čtenářům znepokojivé otázky, jsou nad všecky jiné. Genet v Barceloně by měl vyjít i česky. 

Autor: Milan Blahynka