Řekněte nám něco o svých literárních začátcích. 

Už ve třinácti jsem psával básničky – s otřesnými rýmy i rytmem. Ukazoval jsem je pak svým učitelům a oni mě slepě podporovali, abych v psaní pokračoval. Přeceňovali mě a co se týče poezie, měli opravdu hodně špatný vkus. Ve škole jsem také psával anonymní básně za své spolužáky. Když nastala přestávka a byl čistý vzduch, dostal jsem se nepozorovaně k taškám spolužaček a nechal jim tam básně jakoby od jejich zamilovaných spolužáků. No, a po chvíli jsem je viděl, jak si ty básně navzájem čtou a vychloubají se, která z nich dostala tu lepší. A od té doby se se mnou táhne takové trochu falešné povzbuzení k tomu, abych verše skládal dál...  Musím říci, že k psaní básní mě tehdy inspiroval především slavný syrský básník Nizár Kabbání, novátor arabské poezie. 

Co je tématem vaší první básnické sbírky Bylo nebylo? 

Inspiroval jsem se svou pošetilou platonickou láskou. Sbírka v roce 1992 v Libanonu vyhrála první cenu amatérských básníků. Jako by úspěch vždycky přicházel z těch nejsmutnějších věcí... Snažil jsem se zachytit těžko vnímatelnou krásu ve fádních každodenních situacích. Něco jako radost z maličkostí.

Kromě vlastní básnické tvorby jste také činný veřejně. Založil jste literární časopis El-Garad.

Vydávali jsme jej v letech 1993–1996 s egyptským básníkem Ahmedem Tahaem. Nápad se naskytl v době, kdy pro řadu nezavedených básníků bylo obtížné publikovat ve významnějších literárních časopisech ovládaných státem. Chtěli jsme vytvořit určitou literární opozici, která by už nestála tolik na samotné periferii. Podařilo se. Dnes to ale vypadá, že už ani není zapotřebí takových časopisů jako je El-Garad, protože se zdá, že spisovatelé riskují svou svobodu, ať publikují kdekoliv.

A co vaše druhá a třetí sbírka a poslední Píseň Egejského moře?  

Jmenuje se Příběh, který lidé vyprávěli v přístavu a vzešla právě z příspěvků publikovaných v El-Garadu v roce 1998. Moc se ke čtenářům nedostala, protože si na distribuci musela vydělat sama. Prodávali jsme ji jako kameloti z ruky do ruky a za nepatrnou částku. Z obsahu básní je cítit inspirace rockovou hudbou a skupinou Beatles. Má třetí básnická sbírka Ztracené vycházky (2010) obsahuje převážně výpravné básně spolu s několika bajkami, elegiemi a milostnými básněmi.

Mé nejčerstvější básně Píseň Egejského moře (2015) jsou mnohem tematičtější. Vypráví  o bohatém a přepychovém nábřeží Izmiru, které vždy vybledne v kontrastu se všudypřítomnými otrhanými pouličními prodejci, cikánkami prodávajícími růže a čtoucími příchozím z dlaní, v kontrastu s potulnými hudebníky a dalšími postavami dokreslujícími tuto tragikomickou dualitu světa. Ta sbírka básní ale pojednává také o ptácích, milencích a demonstrantech... Ale hlavně,  hlavně o moři!

A další inspirace?

Inspirací ke psaní poezie jsou mi především lidé se svými gesty a grimasami. Zatímco je míjím, zanechávají za sebou úsměv nebo slzy – a ty mě pak v myšlenkách pronásledují po celý den. Inspiroval jsem se také řadou filmů, divadelních her, románů i malířských pláten. A v řadě poslední, ale nikoliv méně důležité, mě ke psaní poezie inspiruje příroda. Příroda jako pozadí všech těch lidských tragikomedií!

Připravil jste také antologii egyptské poezie. Zasvěťte české čtenáře do jejího obsahu.

Antologie je titulována Rozzlobené hlasy. Je výběrem z díla nekonvenčních moderních básníků. Vyšla roku 2003 díky podpoře univerzity v Arkansasu. Své básně zde publikovali Ali Mansour, Alaa Khalid, Maher Sabri, Ahmed Yamani, Imad Fouad, Safaa Fathi a Fathi Abdullah.

Myslíte si, že svět stále potřebuje poezii?

Poezie je ve světě nezbytná. Existuje ryze faktické, publicistické psaní, ale naše duše touží ještě po něčem víc, touží najít poslední skládanku do mozaiky. Někdo tuto mezeru v duši zaplní tím, že chodí do kostela, někdo se rozhodne zvolit duchovní meditaci a někdo čte nebo píše poezii, případně obojí.

Píšete také prózu?

Napsal jsem pár článků o fotbale do Káhirského deníku. Ale upřednostňuji psaní poezie v próze. Principy tohoto útvaru jsem pochytil od Arthura Rimbauda, C. P. Cavafiho a také od anglického básníka Petera Redgrovea, T. S. Eliota a dalších. Napsat poezii v próze je mnohem těžší než napsat báseň klasické formy. Máte-li k dispozici formu, můžete ji vzít a vyplnit čímkoliv, co chcete právě sdělit. Takže je to mnohem jednodušší než když si musíte tu formu sami vyrobit. Z toho důvodu si myslím, že klasická metrická poezie je tak trochu volbou z lenosti. 

A které velikány literatury nejraději čtete? 

Pokud se ptáte na mé oblíbené spisovatele, jsou jimi především: E. E. Cummings, Charles Baudelaire, Jacques Prévert, Fernando Pessoa, Charles Bukowski, Gregory Corso, Saadi Youssef, Khalil Hawi, Tawfik Sayegh a Wadih Saadeh. Četl jsem ale i vašeho Milana Kunderu v arabském i anglickém překladu a jeho dílo jsem si zamiloval. Sám jsem taky z angličtiny do arabštiny přeložil jeho hru Jakub a jeho pánproto, aby se roku 1998 mohla hrát v divadle al-Hanager.

Přijal jste pozvání na Festival spisovatelů Praha. Na co se můžeme těšit?

Třeba na mé básně na téma Zločin a trest, na kterých k této příležitosti pracuji. A já osobně se těším i na vychlazený Staropramen, aby také ne – po tak náročném rozhovoru... Ne, dělám si legraci! Užil jsem si to. Tak na zdraví!