Modré osmerkové sešity Franze Kafky
07. května 2020 16:42
Co pro vás znamená naděje?, je naše otázka hostům 30. ročníku Festivalu spisovatelů Praha. Mottem Festivalu spisovatelů Praha pro rok 2020 je totiž citát Elsy Morante: „Nezbývá než doufat.“ Evan Kennedy, vycházející hvězda americké poezie, jako odpověď vybral několik pasáží ze svého eseje o Modrých osmerkových sešitech Franze Kafky.
„Ve vesmíru je nekonečně naděje... ale ne pro nás,“ napsal Kafka.
Pokud je naděje nekonečně, je tu ještě nějaké místo pro nás?
Kafkova myšlenka je stručně řečeno nejasná. Méně stručně řečeno – abychom definovali předmět našich úvah – záleží na tom, koho míní tím „pro nás“.
Kafka se celý život věnoval umenšování svého já. „...štěstí, že půda, na které stojíš, nemůže být větší, než kolik pokrývají dvě chodidla.“
Jako by měl tykadla, mohl by někdo říci – já ale budu mlčet.
•
Modré osmerkové sešity obsahují úryvky prózy, deníkové záznamy, korespondenci i zcela nezařaditelné texty, vše v úředním jazyce tak nahuštěném, že text téměř přetéká ze stránek. Přišlo mi zvláštní, proč Kafkův styl nesouzní s jeho nápaditými postavami? Proč zrovna právník píše alegorie?
Kafka poněkud váhavě dochází k závěru, že „Vnitřní svět lze pouze prožívat, ne popisovat.“ Proto ony zjevy v denících – toreador, levharti, sirény, zaklínač hadů, čáp a další – představují konflikty tohoto vnitřního světa, které nikdy nepřekročí své tělesné hranice.
•
Během jednoho svého předčítání přátelům udělal „tiché a zoufalé gesto“, zmačkal dopisnici od své snoubenky. Večer skončil triumfálním úspěchem a Kafka odcházel domů v povznesené náladě.
Jindy zas v kruhu svých posluchačů prožil poněkud odlišnou zkušenost, když se během čtení první kapitoly Procesu nedokázal ubránit smíchu. Ačkoli se pro neustálé přerušování nemohl dobře soustředit, onoho večera – prvního a posledního pokud vím – Proces zazářil a uspěl.
Kafkův smysl pro humor mu pomáhal překonávat antisemitismus, s nímž se setkával – třeba ze strany českých nacionalistů, kteří vyplenili obchod jeho rodiny –, i hrůzy, které byť jen zastřeně předpovídal a jež se staly osudem jeho sester a milenek.
•
Tuberkulóza se naplno projevila v létě roku 1917, kdy ve čtyři hodiny ráno Kafka po záchvatu chrlení krve ulehl a upadl do hlubokého spánku. Musím si připomenout Řehoře Samsu, postavu, která vznikla o dva roky dříve, jenž zaspí zvonění budíku nařízeného na čtvrtou hodinu ranní. Když se pak probudí – snad tím nikoho nepřipravím o pointu –, zjistí, že se proměnil v obludný hmyz.
Můj oaklandský vydavatel tohoto článku mi opatřil zbrusu nové vydání Modrých osmerkových sešitů. Mezi jeho stránkami jsem nalezl slisovaného malého pavoučka. Zahynul a zmenšil se.
•
V předposledním sešitě načrtl Kafka autobiografii svého mladého přítele Jizchaka Löwyho, herce jidiš divadla, který prožíval „hlubokou duchovní krizi“ a snažil se vylíčením svého životního příběhu zjednat si jasno. Vznikla tak dojemná zpráva o začínajícím umělci, jenž přes nesouhlas rodiny hledá své původní kořeny a jde za svým vnitřním cílem, který nejasně intuitivně tuší.
Většina tohoto sešitu je věnována Kafkovu studiu hebrejštiny.
Jinde je Kafka více sám sebou: „Trnitý keř je dávný zahrazovač cest. Musí vzplanout, pokud chceš dál.“ Jindy si hraje na břichomluvce, jenž je hlasem božím: „Nevím, proč mě nezasadili do lepší země. Že bych si to nezasloužil? To nelze říci. Nikde by nevyrostlo bohatší křovisko, než jsem já.“
Rok předtím, než Kafka podlehl tuberkulóze, dostal od jednoho sionistického intelektuála nabídku na usídlení v Palestině. Kafka odmítl, ale v dopise napsal: „loď kotví doslova u prahu mého pokoje a vy tam stojíte... že by ta cesta byla podniknuta s vámi, by ještě zvýšilo duchovní zločinnost případu." Není zcela jasné, koho Kafka považuje za zločince.
Podobnou nabídku dostal později i Gershom Scholem, který ji přijal.
•
Vhodná příležitost ke zkoumání našeho a snad i Kafkova vnitřního světa je skryta na posledních stránkách – v jakémsi shrnutí a vyciselování předchozího textu. Zápisy vznikly během rekonvalescence na venkově a odhalují Kafkovu právnickou metafyziku. Nejkrásnější a ze všech Kafkových prací mnou nejvíce ceněné dílo Aforismy, psané v Siřemi, popisují zápas mezi hříchem a vírou. Oprostíme-li se od zažitých představ, zjistíme, že obě síly se sobě navzájem podobají.
Jinými slovy Kafka byl zběhlý v roli tazatele, který se dokáže vyhnout aktu stvoření a klade své otázky přímo Bohu.
Jako akrobat neviditelného, opisuje v oněch 109 zápisech „nekonečné vyzařování mé duchovní existence.“ Plamen mnohem méně významný než hořící keř, vydávající nicotnou a neměřitelnou energii, jež dokáže spálit každé tělo.
Co zůstane, když shoří? Zbyteček – „to nezničitelné v sobě.“ A také „nerozdělitelná jednota mezi lidskými bytostmi,“ ale my, žijící, ji můžeme pouze tušit v pasivitě a osamění – a tato jednota existuje jen jako následek naší desintegrace.
Ono nezničitelné formuluje zákon, jenž nám neustále uniká. Je to zákon, který je nepostižitelný.
Dovoluje nám podržet si svá jména, zatímco každého z nás ničí – jedinečným způsobem.
„Nemůžeme přece nežít,“ uzavírá aforismem a naznačuje tak nevyhnutelnost víry.
•
Moje snaha o syntézu těchto fragmentů byla možná vedena mylnou vírou. Podobně jako Kafka nesprávně napsal „Oklahoma“, nejsem já dítě Evropy. Proto se omlouvám a jako odškodnění přináším trochu slunečního svitu.
Fotografii Franze Kafky a Maxe Broda v plaveckém oděvu na pláži. Oba se usmívají na důkaz svého hlubokého přátelství. Zatímco Brod působí mužně – vzpřímený s vypjatou hrudí, Kafka, podobně jako na jiných snímcích, se hrbí. (Abych čtenáři ušetřil námahu, zkusil jsem jeho pózu napodobit. Cítil jsem se nepřirozeně a beznadějně.) Kafka pokrčeným kolenem zakrývá svůj propadlý hrudník. Má zkřížené paže a prsty svěšené nad pískem. Spisovatelskýma rukama nám předvádí jakési desetinohé stvoření.
Kafkův úsměv neumím zařadit do žádného z jeho textů, které si přál spálit – plamen, který nebyl nikdy zažehnut.