Derek Walcott: Požehnaná nespokojenost

J. P. White: Ve své eseji „Co říká svítání" jste řekl, že cílem divadla a poezie musí být hledání původu aboriginalní kalamity - snaha proniknout až za tento původ k hlubším otázkám, kdo vlastně jsme a jaká je naše přirozenost, co je to za směsici dobra a zla, jíž jsme schopni.

Derek Walcott: Lze to zjednodušit na otázku, zda člověk je ze své podstaty vrozeně a nenapravitelně zlý. Možná se příliš soustřeďujeme na samotnou ideu této otázky, která se objevuje v postavě Promethea, v postavě Kaina, ve všech symbolických osobnostech. Ta otázka cestuje časem - zavede vás až k Dantovi, protože všechny hrůzy, jež Dante prožívá, se nakonec mění v lásku, zářící světlo vracející se ve víru zpátky do svého středu. V oné cestě je velká síla. Tento proces není nijak zřejmý a už vůbec se neprojevuje v dějinných cyklech. Dějinné cykly se sice opakují, ale nic se nemění. Co zůstává nezměněno, je ono světlo, jež je v srdci lidského bytí.

JPW: Ve vašich básních se často objevuje slovo exil. Pocit bezdomovectví, vykořeněnosti z určité kultury je určujícím rysem většiny postav ve vašich hrách. Ale ani výraz bezdomovectví není zcela přesný. Přesnější by bylo říci situace jedinců na periferii říše - kteří se dívají současně dovnitř i ven. Jak byste popsal toto dvojí vidění, toto hledání vašich postav?

DW:  Zjednodušeně řečeno je to skrz naskrz fyzická zkušenost. Všichni vyrůstáme od dětství v určitém klimatu a toto klima se stane součástí našeho těla, našeho temperamentu. A každým rokem, jak stárneme, neustále nabývá na síle: je to fyzická touha po prostých věcech, jako je teplé moře, slunce, určitý druh jídla. Na každého spisovatele nejspíš v dětství zapůsobila chuť nějakého ovoce, pruh světla na poli, barva oblohy. Takové věci vnímá spisovatel instinktivně a časem mohou být skryty pod nánosy zkušeností. Vyhnanec stále cítí na jazyku chuť dětství. Chuť, kterou nelze spláchnout cizokrajným vínem či vybranými lahůdkami, protože pod tím vším je cítit prostá strava jeho rodiště, místa, odkud pochází. Každý spisovatel, který není na svém území, žije ve vnitřním exilu, jakkoli skrytém.

Idea nebe nejspíš vznikla z představy, že jsme vyhnáni na zem z místa, kam doopravdy patříme, a náš čas zde je pouze jakýmsi přechodem. Existence vnitřního nebe v našem srdci, to jsou kořeny naší představy ráje. Nalezneme je nepochybně i v srdce poezie, neboť poezie je situace posvátné nespokojenosti. Je to požehnaná nespokojenost. Je to nespokojenost, která říká, že je ještě něco víc. Že je něco víc než já, víc než okamžité a dočasné. Tato nespokojenost je tepem a duchem poezie.

JPW:  Z vaší poezie a her je cítit závazek být umělcem, pěstovat svůj dar, přistupovat k tvorbě jako posvátnému poslání. Co je podle vás zapotřebí k tvorbě velké poezie?

DW:  Já si nemyslím, že někdo usedá k psaní rozhodnut napsat velkou báseň. I když - ta snaha tu samosebou je. Jinak by to nemělo žádný smysl. Ovšem stává se, že se zaměňuje velikost s upřímností. To je náš problém, jak coby básníci stárneme. Získáváme rutinu, ale jistý druh nevinnosti se ztrácí. To je tragedie stárnoucích básníků. Tragické vědomí, že byste si chtěli zachovat nadšení a nevinnost začátečníků, ale nemůžete obětovat určité technické mistrovství, které báseň stmeluje.

JPW:  Během čtyřiceti let jste vytvořil úctyhodné dílo. Půjde to tak pořád dál?

DW:  Tady na stole leží téměř dokončená báseň o dvou stech stranách s názvem Omeros, což je řecké jméno básníka Homéra. V této básni se mimo jiné snažím zaslechnout jména věcí a lidí v jejich nejvlastnějších souvislostech, jakousi esenci všeho ve slově, esenci všeho ve jménu. Je možné, že celá životní zkušenost Západní Indie existuje pouze v překladu. Nad tím jménem - Karibik - se vznáší jakási mlha. Vidíte daný předmět, ale mezi viděným a vámi je určitý prožitek, který vaše vidění zkresluje. Díváme se skrze sklo na něco, co ještě nebylo na druhé straně pojmenováno. Já hledám pravý původ skutečných karibských slov.

Z časopisu Green Mountain Review | 1990

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová