Zülfü Livaneli: Štěstí

Tohle je smrt?

Při pohledu z monstra nedostavěného, opuštěného viaduktu připomínal Istanbul krajinu po bitvě, zdeptanou, rozdrásanou, truchlivou a hněvivou. Jako raněný, beztvarý obr, zbytnělý zběsilými hormony, prostíral se, dávno překonav únosnou míru, kam oko dohlédlo.

V této části města nebylo ani stopy po bazilice Paleologů, po vznešených chrámech, nad nimiž se poprvé v historii sklenuly kopule, po osmanských mešitách s trojím okružím na minaretech, slavnostních světelných nápisech mezi minarety zářících do nocí postního měsíce ramadánu, katolických i pravoslavných kostelech, sultánských čtyřicetiveslicích či bosporských palácích s porfyrovými mramorovými sloupořadími. Byl to Istanbul, převálcovaný přistěhovaleckými vlnami, znásilněný, s poničenými tkáněmi a oteklými klouby. Nevzhledné bloky budov rýsující se v dáli pod zataženou oblohou, hrající všemi temnými odstíny od sytě černé po světle šedivou, ošklivé domy sociálního bydlení, kam se jednou doufal přestěhovat Jakub, oblasti chudinských chatrčí, zelené plochy, které jediné se podařilo zachránit díky tomu, že patřily armádě nebo na nich byly hřbitovy, a na obzoru mrakodrapy obchodního centra, to vše tonulo v hustém dešti a chvílemi mizelo v mlze.

V tento sychravý, nepříjemný a skličující den, kdy se člověk modlí, aby už co nejrychleji skončil, stanuly na nedostavěném, vysokém betonovém mostě dva tenké stíny. Nevšímaly si deště, města, ani blesků a hřmění. Most byl součástí jedné z těch nedostavěných okružních komunikací, které obtáčely Istanbul dvakrát dokola. Podvodné firmy a ziskuchtiví úředníci na jejich výstavbu vylákali milióny dolarů, a když zbohatli, zahájené stavby opustili a ponechali svému osudu. Bylo to místo, kde lišky dávají dobrou noc.

Merjem pod sebou viděla hlubokou propast se skalnatým dnem. K okraji takové propasti se tiskla ve snu, choulíc se před větrem. Tentokrát ji však neděsili ptáci kroužící nad propastí, ale Džemal jako had mlčky číhající za jejími zády. Když ji za ranního rozbřesku probudili a ve spěchu vyhnali ven, všimla si, že stále prší. Uvědomila si však cosi mnohem závažnějšího. Odchod z domu za ranního šera, který se podobal útěku, Jakubova nepřítomnost, výraz hrůzy v očích Nazik a Džemalova rozhodnost ji postavily před neodvratnou skutečnost, která v ní sice už dávno zapustila kořeny jako jedovatý břečťan, jíž se však vzpírala vzít na vědomí, utěšovala se a třásla, aby nenastala. Cestou v dešti přes blátivé pole už nabyla jistotu, že „ten den" nadešel. Džemal nechal její cestovní kabelu doma, ale svou si vzal. Merjem svou ubohou, starou kabelu s pár kousky prádla už nebude potřebovat. To byl tedy důvod jejich dlouhé cesty do Istanbulu. Teď čekala na okraji propasti, roztřesená a blouznící, až bude svržena dolů a bude se snášet do prázdna jako papírový kapesník. Před očima měla tučné obličeje ženských, které se na ni usmívaly, poplácávaly ji po zádech a přály jí v Istanbulu hodně štěstí.

Slepice, pomyslela si, jako by bylo potřeba srovnat si myšlenky, ještě jednou se ohlédnout, než nastane poslední okamžik; ty slepice, co jsme s Džemalem vyhazovali do výšky; lituji toho, Džemale, moc toho lituji, také toho lituješ, vzpomněl sis někdy na ty slepice? Padaly z výšky dvou lidských postav, ale tohle je hrozně, hrozně vysoko; sem nikdo nepřijde, to je ten Istanbul tak pustý? Je mi zima, Džemale, mám mokré šaty, mrazí mne v zádech; vlastně mi ani zima není, bojím se, bojím, proč bych před člověkem skrývala, co ví Bůh, Džemale, moc se bojím, znáš ty   vůbec takový strach, Džemale? Nemám křídla jako ta vrána letící vzduchem; až poletím dolů, nebudu se dívat na zem, srdce by se mi zastavilo, Bože, proč jsi mne neměl rád, proč mne od narození trestáš, co jsem ti udělala? Proč mne Bůh nemá rád, Džemale, tebe má a mě ne? Odpusť mi, Otče Sekeře, spáchala jsem ten hřích z nevědomosti, moje nelítostná teta, co mi zavřela dveře před nosem, mi to neřekla; kéž by mne Bůh měl alespoň trochu rád. Nevěděla, zda jí toto všechno táhlo hlavou nebo snad něco z toho říkala nahlas; hlava se jí točila, žaludek zvedal, ale nejhorší byly stahy v podbřišku, cítila propast v podbřišku; při stazích ztrácela vědomí.

V tom okamžiku slyšela, jak Džemal říká: „Vyznej se Bohu!" a ztuhla. Řekl to měkce, nebyla vtom zloba. Měkkost v Džemalově hlase ji dodala odvahy, aby se obrátila, ale než to stačila udělat, Džemal jí srovnal ramena a otočil ji obličejem k propasti. „Vyznej se Bohu!" opakoval. „Aspoň tohle udělej, předstupuješ-li před Boha s tolika hříchy." Merjem pronesla vysokým hlasem vyznání víry. V tom okamžiku ji ovládl klid, vyvolaný naprostou beznadějí. Už nemohla nic dělat. Bůh ji od narození nemiloval, neustále ji trestal a nakonec ji přivedl na tento most a postavil na okraj propasti. Chudák Džemal byl pouhý prostředek; prostředek, kterého postavil za ni a pověřil ho, aby ji zabil, ubohý vrah. „Džemale", řekla, sama se podivujíc odvaze a klidu ve svém hlase. „Džemale, ve jménu našeho společného dětství tě o něco prosím. Zavaž mi oči. Abych neviděla, jak se řítím na skály, až budu padat dolů. Propastí jsem se vždycky bála, zdávalo se mi o nich. Proto mi, snažně tě prosím, zavaž oči. Ať nevidím ty skály."

přeložil Tomáš Laně
foto: Petr Machan, FSP 2011

Záznam autorského čtení Zülfü Livaneliho na 21. Festivalu spisovatelů Praha si můžete prohlédnout tady.