Rozhovor s Mahi Binebinem

Mahi Binebine, jste jedním z největších marockých malířů, jste ale zároveň také spisovatelem. V nakladatelství Flammarion jste nedávno publikoval román Les Étoiles de Sidi Moumen (Hvězdy ze Sidi Moumenu). Román připomíná nedávné události v Casablance. Co vás vedlo k napsání románu?

Myšlenka publikovat tento román vznikla ve chvíli, kdy došlo v roce 2003 v Casablance k atentátům. Čtrnáct mladíků, kteří pocházeli ze čtvrti Sidi Moumen, se ve městě vyhodili do povětří – jeden po druhém, a způsobili smrt desítkám lidí a stovku zraněných. Tato událost šokovala Maročany, šokovala celý svět…

Šokovalo nás to, protože jsme příliš nerozuměli tomu, proč se to stalo... a proč se to stalo právě zde.

Věděli jsme, že podobné případy explozí  se udály v Afghánistánu, daleko od nás. Ale náhle se to stalo u nás. U našich dveří. Chtěl jsem se pokusit pochopit, zjistit, co je k tomu vedlo, proč tito mladí muži…, proč něco takového udělali. Sidi Moumen je oblastí o velikosti sto hektarů, na okraji Casablancy; když jsem tam jel poprvé, rok po atentátu v roce 2004, viděli jsem chlapce, jak si hrají s odpadky. A tak vznikla tato myšlenka, tak to začalo…

Pokusil jste se tedy, pokud to vůbec jde, událost pochopit a zrekonstruovat. Proč jste ale téma nezpracoval třeba v novinářské anketě, proč prostřednictvím románu?

Základem bylo pokusil se napsat něco, co by nebylo obhajobou terorismu - to je neomluvitelné -, alle zároveň jsem chtěl popsat, že oni jsou vlastně oběťmi, které se do toho dostaly pomalu, pozvolna, a to díky ´vousáčům´, co je do toho dostali a dovedli je až ke smrti.

Kniha má podtitul Peklo nebylo smutné. Proč?

Protože ti chlapci si hrají, jsou spokojení, dohadují se, žijí úplně normální život – já jsem v takovém prostředí sám vyrostl nedaleko přístavu Medině u Marakeše... Ty děti jsou chudé, baví se, a mají vlastně takovou tu radost ze života.

Vypadá to, že jste chtěl být i podobný těm dětem, jakým jste byl vy sám…

Jistě, těm dětem, které jsem potkal, ony se podobali těm dětem, jako když jsem byl já malý... Přesně tohle jsem chtěl zobrazit.

Zároveň musíme ale konstatovat celkový neúspěch; jde o velmi tragickou a strašnou událost, která nakonec inspirovala umělce, ať už spisovatele, malíře…

Chtěl jsem to pochopit… Četl jsem všechno, velké množství toho, co bylo o této události kdy napsané. Chtěl jsem pochopit celý ten mechanismus, rozebrat vše, co tyto děti přivede k něčemu takovému.

Nejdříve těmto dětem, ponechaným rodinami napospas, dají pocit hrdosti, najdou jim práci, a potom pozvolna… ukáží jim kazety čečenských mučedníků, glorifikují je a pomalu je přivedou k tomu… činu.

Bavme se chvíli o vaší tvorbě: jste jedním z největších marockých malířů, ne-li jedním z největších v současnosti. Co vás nejvíce inspiruje: realita života nebo něco ještě dalšího, včetně její tragičnosti?

Pocházím z velice zvláštní, téměř shakespearovské rodiny, můj otec pracoval po třicet tři let s Hassanem II., zatímco můj bratr byl v Tazmamartu (tajné politické vězení na jihovýchodě Maroka, kde Aziz Binebine strávil osmnáct let, pozn. red.) a veškerá má tvorba pochází právě z této dichotomie. 

Ve vašich výtvarných dílech jsou vidět barvy a touhu po hledání, snaha překonat hranice, hledat formy humanity…

To lze v mém díle nalézt: v životě, psaní i malbě. Snažím se vyprávět o světě, který nás obklopuje, pokud možno co nejobjektivněji. Jde o figurativní tvorbu, při níž užívám masky, materiál africké masky. Hodně jsem s nimi pracoval. Můžete jimi říci mnoho: radost, represi, vše – můžete ji nechat mluvit. Třeba vesnický život, to není maska, kterou si překrýváte tvář. Toto jsou masky, které vyprávějí…

Stane se vám tedy, že se ocitnete na úpatí Atlasu a začnete tvořit s vašimi pigmenty, máte tu potřebu tvorby… Máte tu žíznivou touhu, potřebu tvorby?

Neumím nic jiného (smích). Pracuji v Tahina, v umělecké rezidenci, která se jmenuje El Macan, kde trávím svůj den. Jsem tam úplně izolován od světa.

Jste znám svým úsměvem, který ale – jak někteří, co vás poznali, říkají – skrývá také trhliny. Je právě toto, co vás přivedlo ke tvorbě?

Bude to tím, že vyvrhuji vše, co je nepotřebné, abych se sám mohl smát. 

Když se díváme na vaše díla, člověka zaujme jejich barevnost. Co pro vás znamená barva? 

Využívám hodně barvy. Když člověk přijede do Marakéše, vidíte barvu všude: například celé město je červené. A modrá v odstínu „majorelle“ – to je naprosto neuvěřitelná barva. A tuhle barvu najdete v Marakéši velmi levně a mnoho umělců ji používá.

Dá se tedy nakonec říci, že vaše dílo by nemohlo vznikat jinde než v Maroku?

Ne tak zcela, neboť jsem sám žil dvacet tři let mimo Maroko. Žil jsem sedmnáct let v Paříži a šest let v New Yorku. Až v posledních letech jsem se vrátil zpátky se svou ženou a dětmi. Ale Maroko je můj život, sídlí ve mně, i když jsem v Paříži nebo v New Yorku.

To je pravda, je to vidět… Má dnes umělec jako vy nějaký vzkaz světu? 

Řekl bych, že můj vzkaz – pro mne jako malíře, ale i jako spisovatele – je to, co jsem napsal v knize včetně Hvězd ze Sidi Moumen… Svět připomíná skladiště výbušniny, na což bychom si měli nejen dávat pozor. Sidi Moumen je takovým výbušným místem. Pokud se o tyto lidi nebudeme zajímat, povede to k extremismu. 

A může umělec změnit svět?

I kdyby ho nezměnil, přispívá k němu alespoň malým kamínkem.

Děkujeme, že jste tu byl s námi. Představili jsme vaše Hvězdy ze Sidi Moumen... A zdá se mi, že nepřestáváte pracovat.

Když nepracuji, nudím se. Anebo když nepracuji, tak si čtu. 

Řekl bych, že jste člověk, jenž často překračuje hranice… Děkuji, že jste přijel z New Yorku sem do Paříže. A vaše další cesta vás přivedla opět do Maroka?

Ano, přesně tak.

otázky kladl Patrick Simonin
přeložil Josef Brož