Vénus Khoury-Ghata: Mé postavy se mne stále dožadují

Mezinárodní festival spisovatelů Praha jednal s autorkou o jejím vystoupení v letošním roce v Praze. Pevně věří, že se její příjezd navzdory okolnostem uskuteční. Vybrali jsme to nejlepší z rozhovorů, které poskytla deníku L'Orient-Le Jour, Francouzskému rozhlasu a časopisu Livre Paris. V rozhovorech odhaluje střípky ze svého pozoruhodného života, který jako by celý vtiskla do svého díla.

Jak vzpomínáte na své dětství?

Narodila jsem se v roce 1937 v horské vesnici Bšarré v severním Libanonu. 

Byly jsme 4 děti – tři dívky a chlapec. Devět měsíců v roce jsme žily v Beirutu v domě mého otce, který nás soustavně bil a psychicky týral. Z toho důvodu jsem Beirut nenáviděla. Úplným opakem byla léta, která jsme trávili v Bšarré, odkud pocházela moje matka a kde se narodil velký libanonský básník Chalíl Džibrán. Bylo to místo bláznivé krásy, s horskými propastmi, staletými olivovníky a konopím, které se sušilo na rozpálených střechách domů a způsobovalo halucinace lidem i ptákům. Ti přestávali létat a jen se tak kolíbali po zemi. Ty tři měsíce léta v Bšarré pro nás byly skutečným osvobozením. Běhali jsme bosí, jedli ovoce přímo ze stromů a hráli úžasné hry. Naše svoboda často nabývala i morbidní podoby. Schovávali jsme se do rakví opřených o zdi dílny mého strýce, který byl tesařem. Smrt pro nás byla něčím úplně přirozeným, nebáli jsme se jí.

Na sklonku léta nastal čas vesnici opustit a to nám vždy zlomilo srdce. Před časem jsem se tam vrátila. Nic z toho, co jsem znala jako dítě, tam nezůstalo. Hřbitov byl přemístěn, z vodopádu se stal jen pramínek.

Jaká je vaše první vzpomínka spojená s psaním?

Měla jsem deník, který jsem pečlivě zamykala. Popisovala jsem v něm smutnou atmosféru, v níž se koupal náš rodinný dům v Beirutu, byl to deník plný utrpení

Ale pokaždé, když jsem se snažila psát, jako bych byla jen prostředníkem svého bratra Viktora. To on byl básníkem a spisovatelem rodiny. Četl mi své básně a já ho poslouchala se zbožným obdivem. A vždy, když jsem se sama chopila tužky, řekla jsem si: „Pojďme, Viktore,“ jako bych byla jen jeho prodloužením. Doopravdy jsem začala psát, až když on už nemohl.

Co se tedy stalo?

Měl problémy s drogami. Náš otec byl velmi přísný až tyranský, jak už jsem se zmínila, a nerozuměl pochybnostem a pocitům svého syna. Místo na odvykací kúru ho poslal do léčebny duševně chorých. Bylo mu teprve 22 let. Po letech v léčebně se vrátil úplně zlomený. Někdy si vyčítám, že jsem sama neudělala dost… Příběh svého bratra, ale i rodičů jsem vložila do jednoho ze svých románů Dům na pokraji slz (Une maison au bord des larmes, 1998).

Moje matka žila celý svůj život ve strachu ze svého manžela. Byla to krasavice. Sama byla takřka negramotná, ale vedla mne a mé sestry ke studiu, abychom se mohly vymanit ze skromných podmínek. Obětovala se. Špatně se oblékala, abychom se my mohly oblékat lépe. Pokud šlo o nás, byla až bláznivě ambiciózní.

Bratrův osud poznamenal moje dětství i dospělý život. Osvobodila jsem se až externalizací tohoto traumatu. Proto jsem musela napsat Dům na pokraji slz. Mé sestry mi dlouho vyčítaly, že jsem odhalila rodinné tajemství. 

Vydala jste bezmála 40 knih, prózu, poezii, téměř všechny ve francouzštině, přitom váš rodný jazyk je arabština. Jak jste dospěla k rozhodnutí psát francouzsky?

Když jsem se v roce 1972 přestěhovala do Francie, ve svém psaní jsem zažívala intenzivní konflikt. Snažila jsem se převádět arabské výrazy a větné konstrukce do francouzštiny. Pak v Libanonu propukla občanská válka (13. dubna 1975 – 1990). Psal se rok 1975 a najednou jsem skoro nic v arabštině nečetla. Řekla jsem si: teď musíš konečně dát sbohem svojí arabštině. Dnes jsem ráda, že jsem si zvolila francouzštinu jako jazyk svých textů. Když čtu arabské překlady svých románů, zní to často tak dřevěně. Standardní arabština je velmi těžkopádná, velmi majestátní. Jak můžete v takové řeči vytvořit živý dialog?

Ale má francouzština má v sobě hodně arabštiny. Obohatila jsem ji kořením, které mi bylo dáno s arabštinou do vínku. Mám pocit, že to může francouzštině jen prospět.

Ovlivňuje jazyk vašich knih také jejich obsah?

Neřekla bych. Francie je mým domovem. Přesto žádné z mých děl není situováno do Francie. Nikdy mě nenapadlo vkládat slova do úst Francouzům. Pro svá témata, příběhy a postavy si stále chodím na opačnou stranu Středozemního moře.

Kde čerpáte inspiraci. Jak se ve vás rodí nápad?

Jsou události, které zkříží mou životní cestu, a které mi nadiktují obsah mých románů. Například při cestě do Íránu jsem se dozvěděla o ženě, která byla obviněna z cizoložství a odsouzená podle fatwy (nábožensko-právní stanovisko islámského učence, pozn. red.) a bude ukamenována. Cítila jsem potřebu ji zachránit. Spěchala jsem domů, abych začala psát Sedm kamenů pro cizoložnou ženu (Sept pierres pour la femme adultère, 2007; nakladatelství Víkend 2012, překlad Kateřina Vychopňová).

Je to bolestivý příběh o krutosti i naději, o vesnici, která je odříznutá od světa se zákony středověku. Ženy jsou tam izolované, mluví ke stromům, povídají si s horami a pěstují zeleninu.

Je něco, co umí jen poezie a román nikoliv?

V básni Kopřivy (Orties, 2011) hovořím o své matce, která se každý večer dívala do naší zahrady, jež byla plná kopřiv. Každý večer říkala, že se na ně už nemůže dívat a že je zítra vytrhá. Nikdy ale neměla čas. V básni si představuji, že se po své smrti vrací domů a vytrhává kopřivy. V tom je síla poezie, že si dokáže představit nadpřirozený jev a předat jej jako něco přirozeného, co čtenáře nešokuje. To umí poezie lépe.

Ve vašich básních i románech se vrací téma smrti. Čím to je?

Smrt hrála velkou roli v mé rodné zemi. Zemřelo tam 150 000 lidí. Já byla sice daleko pryč, ale jedno každé úmrtí mě zasáhlo. Musela jsem se s tím nějak srovnat, smrt mi byla společnicí po dlouhá léta, odnesla i mého muže. Abych ji vyhnala, napsala jsem Monolog mrtvého (1986).

Celá má rodina žije v Libanonu, jen nejmladší dcera je se mnou v Paříži. Občas se do Libanonu vydám, na konferenci, číst poezii, ale po čtyřech dnech si říkám, co tady vůbec dělám, vždyť tam nepatřím. Křesťané už nemají v Libanonu místo. Bývala jsem křesťankou, ale poté, co se v Libanonu vedly náboženské boje mezi křesťany a muslimy, nesnáším všechny fanatiky. Nesnáším náboženství, která plodí všechny ty fanatiky. Mám ale ráda Bibli.

Už jako mladá žena jste prožila mnoho vítězství a pádů. Jak jste se dokázala za každých okolností sebrat a pokračovat v psaní?

Jako dítě jsem snila o životě v přepychu a sen se mi splnil. V 18 letech jsem se stala Miss Libanon a následné manželství mi zajistilo přístup do beirutských vyšších kruhů.

Vzala jsem si velmi významného muže, ale po třinácti letech jsme se rozvedli, protože jsem potkala francouzského vědce, který přijel do Libanonu na konferenci. Po půl roce jsem se rozvedla s manželem a odjela do Paříže. O tři měsíce později vypukla v Libanonu občanská válka. Bývalý manžel mě potrestal za rozvod tím, že mi sebral děti. Válka mi je vrátila. S Jeanem Ghato mám další holčičku. Za devět a půl roku společného života umřel. Ocitla jsem se sama. Nikdo kolem nebyl. Musela jsem vyjádřit tu obrovskou bolest a napsala jsem román Žena, která nevěděla, jak si udržet muže (La femme qui ne savait pas garder les hommes)

Na živé jsem nikdy neměla dost času. Vždycky tu byl román nebo sbírka básní, kterou jsem dávala dohromady. Vždy se našla kapitola, kterou jsem musela dokončit, rukopis volající po úpravách. Postavy mých románů se mne stále dožadovaly.

S využitím zahraničních zdrojů zpracoval Vojtěch Bohuslav.