Vzpoura je jazykem nevyslyšených

..

Miski Noor se přidala k hnutí Movement for Black Lives v roce 2014 poté, co policie zastřelila ve Fergusonu ve státě Missouri Michaela Browna. První protest, kterého se 34letá aktivistka zúčastnila, proběhl v prosinci toho roku – a vedl k uzavření obchodního domu Mall of America na vrcholu nákupní sezóny. 

Brzy velmi dobře pochopila, jak funguje tento začarovaný kruh: Policie někoho zabije. Aktivisté protestují. Dosáhnou drobných změn. Policie zase zabije někoho dalšího…

V září 2015 zabili policisté z města St. Paul v Minnesotě Philipa Quinna, domorodého Američana, který si procházel duševní krizí. O týden později zástupce šerifa okresu Kanabec zavraždil Roberta Christena, bílého obránce fotbalového týmu Wisconsin Badgers, který také řešil problémy s duševním zdravím. Dva měsíce na to, v listopadu 2015, zabila minneapolská policie Jamara Clarka, 24letého neozbrojeného černého muže. Do ulic se vydaly stovky lidí.

Chicagská policie, operující o asi 400 mil východněji, další den zveřejnila zrnitý záznam z kamery palubní desky zachycující bílého strážníka, jak střílí na 17letého černého chlapce. Do Laquana McDonalda se trefil celkem šestnáctkrát. Do ulic se tentokrát vydali lidé po celé zemi. 

A bludný kruh pokračoval.

Sedmnáctiletá Darnella Frazier se vypravovala na akci k Memorial Day na druhém konci města, když ji ve dveřích její devítiletá sestřenice poprosila, zda by ji nedoprovodila do blízké večerky. Samozřejmě, odpověděla Frazier. 

Když se společně vracely domů, na rohu ulic jižně od centra města si Frazier všimla rozrušeného muže ležícího na chodníku. U země ho drželo několik policistů. Minimálně jeden z nich vypadal, že mu stojí na krku. 

Frazier vytáhla svůj mobilní telefon a začala natáčet. 

Za pár hodin viděl to video celý svět: minneapolský policejní strážník Derek Chauvin tlačí svým kolenem na krk 46letého George Floyda, a to nejen do jeho smrti, ale ještě několik minut poté, co vydechl naposledy. Následovala národní krize. 

Když jsem se poprvé rozhodl začít psát tento článek, části mnoha amerických měst byly v plamenech a policisté na spoustě míst páchali nepřijatelné násilné činy – používali slzný plyn, stříleli slepými náboji – a to vše proti občanům, které přísahali chránit a sloužit jim. Volení zástupci žádali o mír, když jejich města hořela, a národ, sledující vše v reálném čase na svých obrazovkách, se ptal: „Proč?“

V posledním desetiletí jsem strávil hodně času psaním o Movement for Black Lives (Hnutí pro černé životy), které si dalo za jeden ze svých hlavních cílů naprosto překopat americký policejní systém. Taková práce pro mě znamenala tucty, možná i stovky nocí strávených na pouličních protestech, a to klidných i násilných, spoluvedení týmu, který byl oceněn Pulitzerovou cenou a vytvořil národní databázi všech smrtí způsobených policejní střelbou, a sepsání historie zrození tohoto hnutí v rozsahu regulérní knihy. 

..

..

Tisíce protestujících roky vyráželo do ulic s požadavkem úplného přenastavení systému trestního soudnictví. Jasně artikulovali své přesvědčení, že americký policejní systém je od základů vadný. Černí obyvatelé Spojených států jsou podle nich dlouhodobě policií neúměrně dozorováni a naopak nedostatečně chráněni. Neustále jsou zastavováni, kontrolováni a prohledáváni, a to třeba jen na cestě do večerky nebo při grilování na své předzahrádce. Ale když jsou zavražděni, tak jim americká policie téměř nikdy nezajistí spravedlnost. 

Stát zatím na opakující se policejní zabíjení reagoval pouze tím, že jen několika pachatelům dal výpověď a obvinil je z trestných činů. Byla nařízena školení týkající se předsudků, která však patří spíše do kategorie neověřených metod. Povinné nošení kamer na uniformě zdá se zajišťuje jen další důkazy neutichajícího policejního násilí (pokud jsou tedy zrovna vůbec zapnuté), bez jakéhokoliv dalšího přínosu. Moji bývalí kolegové z Washington Post ztrapnili FBI odhalením jejích nedostatků při vedení dat, a ani pět let poté tato „agentura” stále nevede záznamy o počtu lidí zabitých policií. 

V květnu 2015 časopis The New York Times zveřejnil jedno z prvních prohlášení aktivistů z Fergusonu. Titulek nesl jasnou zprávu: „Náš požadavek je jednoduchý: Přestaňte nás zabíjet.“

A zabíjení pokračuje bez náznaku ústupu.

Současní mladí černí aktivisté byli policií biti, zatýkáni a obtěžováni. Na internetu je v rámci „trollingu“ rasisti vystavili efektům tzv. doxxingu – to spočívá ve zveřejnění osobních a kontaktních informací za účelem vystavení oběti a jejích blízkých smršti obtěžujících zpráv a ohrožení „v offline světě“. 

„Když ukázněnost vede ke smrti, revolta je logickou reakcí,“ napsal na Twitter Colin Kaepernick, poté, co se masivní protesty, v reakci na Floydovu smrt, šířily po celých Spojených státech.

Jak známo, Kaepernick už dříve dostal výpověď ze své pozice rozehrávače národní fotbalové ligy NFL. Prezident Donald Trump jej označil za „z*urvysyna“ a to jen proto, že před zápasem tiše poklekl při státní hymně. Jeho tichý projev protestu – u bílých Američanů velice nepopulární – byl reakcí na zastřelení Castila policistou v červenci 2016. Dohra incidentu byla živě vysílána na Facebooku přítelkyní zesnulého. „Volání po míru mohou pršet,“ pokračoval Kaepernick ve svém příspěvku z minulého týdne, „ale dopadnou na hluché uši, protože vaše násilí podnítilo tento odboj.“ Explicitní narážka Jamese Baldwina v názvu jeho díla z roku 1963, The Fire Next Time, poukazuje na revoluci přicházející do ulic. Báseň se jmenuje doslova „Pozor!” (Warning!).

..

..

„Ti, kteří se hlásí k prosazování svobody, ale zlehčují rozčilení, to jsou lidé, co by nejraději sklizeň bez orání půdy. Chtěli by déšť bez hromů a blesků,“ prohlásil osvobozený otrok Frederick Douglass v roce 1857. „Chtějí oceán bez hrozivého hřmění jeho mnoha vod.“

„Tento boj může být morální, může být fyzický, nebo může být morální i fyzický; ale musí to být boj,“ pokračoval Douglass před slavnější větou: „Síla neustoupí bez požadavku.“

Síla amerického policejního systému neustoupila ničemu. Černí muži a ženy stále umírají po celých Spojených státech, zatímco policejní odbory přijímají další právní úpravy, které ochraňují jejich strážníky před odpovědností – obsahují například pravidlo, že policisté poté, co někoho zabijí, nesmí být vyšetřovateli vyslýcháni ještě několik dní po smrti jejich oběti.

Ve dnech následujících po vraždě George Floyda mnoho amerických policistů nestydatě brutálně zakročilo proti protestujícím – těm, jejichž hlavním požadavkem je, aby policejní brutalita skončila.

Černí Američané už si zvykli vytahovat své mobilní telefony – kdo by jim totiž jinak věřil? Nemusí už tedy naštěstí spoléhat na jedno rozklepané video. Všichni vytahují své telefony – proto můžeme všichni pozorovat v panoramatickém módu, jak George Floyd umírá.

Poté, co začaly hořet ulice, se mnoho lidí obrátilo na bývalého prezidenta Baracka Obamu s apelem, že by měl zasáhnout. Obama toho udělal stejně, ne-li více, než jakýkoliv jiný americký prezident pro prosazení policejní reformy. Jakožto politická hlava státu, jehož policisté bez právních následků zabíjí černé obyvatele, ani on není zcela morálně nekritizovatelný. Nutno však konstatovat, že americký policejní systém je momentálně postaven tak, že není v prezidentově moci ji samostatně měnit. Symbolismus prvního černého prezidenta byl však nadějný.

„Obama mi vždy říkal: Já komunitám rád sloužím, ale nezapojuji se do jejich aktivismu,“ vysvětloval mi Al Sharpton, poradce jak Obamovy administrativy, tak rodiny George Floyda. Zkušení aktivisté jsou prý stále více spokojeni s ochotou, s jakou se Obama pouští do debat. Po letech zdráhavého přístupu možná zažijeme zrození Obamy-aktivisty.

„Během posledních několika týdnů a měsíců jsme mohli v naší zemi vidět tak neuvěřitelné události a změny, že je řadím k těm nejvýznamnějším, kterým jsem ve svém životě byl svědkem,“ řekl Obama 3. června během svého proslovu.

Ještě častější než veřejné apely na Obamu je volání po „novém Martinu Lutheru Kingovi Jr.“ – někom, kdo by dokázal národ „zhojit“ tím, že by přesvědčil tisíce lidí, kteří věří, že je vláda apatická vůči jejich humanitě, aby se chytli za ruce a zazpívali si smířlivý gospel.

Tato touha po novém Martinu Lutheru Kingovi Jr. počítá s tím, že by taková postava měla dostatečně silné postavení u bílých Američanů. Té samé skupiny, která „pravým“ MLK za jeho života opovrhovala. Dokázal by uspět jako národní sjednotitel tak, jak se to nepovedlo ani jeho předchůdci? To je představa tak vzdálená od reality, že jeden z úspěšných mladých černých komiků „vtipkoval“: Bílí Američané jsou tak posedlí nalezením dalšího Martina Luthera Kinga jen proto, aby ho taky nezapomněli zabít.

Domnívám se, že kdyby byl King dnes naživu, prosazoval by tváří v tvář dnešním problémům úplně stejné taktiky, které navrhoval k řešení problémů 50. a 60. let minulého století. To je závěr stojící na nezjistitelných skutečnostech o tom, čemu by dnes věřil muž, který je mrtvý od roku 1968. Nemůžeme vědět, zda by dnes King nebyl už taky tak naštvaný ze všech nespravedlností přetrvávajících navzdory tomu, že boji za jejich odstranění věnoval život, že by se také natahoval pro dlažební kostky. Ani svatí nemají neomezenou trpělivost. 

„Přestože nechtěl svědčit násilným protestům, rozuměl, proč se dějí,“ řekl mi Martin Luther King III., syn známého bojovníka za občanská práva, minulý týden. „Někdo stál nohou na krku George Floyda, stejně jako má společnost stále nohu na krcích všech černých lidí. A černí lidé i ostatní teď říkají, že to už se dál dít nebude.“ Když současný  Martin Luther King III. na Twitteru sdílel jeden z citátů svého slavného otce – „Vzpoura je jazykem nevyslyšených“ – byl zahlcen odpověďmi bílých lidí s velkou potřebou mu vysvětlit, co by jeho jmenovec v současné době chtěl.

V průzkumu, který pár dní po Floydově smrti provedla Monmouth University, 71 procent bílých respondentů označilo rasismus a diskriminaci za „velký problém“ ve Spojených státech – číslo vyrostlo o 26 procent od roku 2015. Téměř 80 procent Američanů (a 75 procent bílých Američanů) odpovědělo, že je podle nich vztek protestujících „zcela“ nebo „částečně“ oprávněný. 49 procent bílých respondentů se shodlo, že je větší pravděpodobnost, že policie použije neúměrný zákrok proti černému podezřelému než proti bílému, což je téměř dvojnásobek 25 procent z nich, kteří to stejné uznali v roce 2016.

„Lidé to konečně vidí. I bílí lidé,“ pověděl mi Floydův mladší bratr Philonise.

„Snažíme se porazit jeden ze zakládajících hříchů této země,“ říká Phil Goff, výkonný ředitel výzkumné organizace Center for Policing Equity.

V jádru ideologie, která vznikla v ulicích mezi černými lidmi, je myšlenka, že současný systém spravedlnosti – vlastně celý americký experiment – je od počátku konstruovaný tak, aby udržoval rasovou nerovnost. Primárním cílem je tedy vytvořit nový svět, ve kterém černí Američané budou moci žít svobodně, bez obtěžování a násilí policie, a kde jim v případě, že se stanou oběťmi, bude zaručena spravedlnost – jinými slovy svět, ve kterém budou mít černí lidé stejný přístup ke stejné ochraně, jaké už většina bílých Američanů používá.

„Bohužel jedním z důvodů, proč pozorujeme toto násilí a vzpouru, je existence mnoha demagogů, kteří chtějí vzít tento zjevně izolovaný incident zneužití moci jedním policistou a využít ho k vykreslení každého strážníka jako zkaženého rasisty,“ prohlásil texaský senátor Ted Cruz na televizní stanici Fox News poté, co po celé zemi vypukly protesty. Rostoucí násilí podle něj není výplodem zatvrzele rasistického systému, ale spíše „každého, kdo rozdmýchává rasové rozdělení ve společnosti,“ čímž myslel protirasistické aktivisty.

Na vině není rasismus, to je myšlenka populární mezi alespoň některými konzervativci. Problémem jsou lidé, kteří proti rasismu bojují. Kdyby všichni přestali tohle všechno rozebírat, mohli bychom se vrátit zpátky do časů, kdy jsme byli mírumilovnou, sjednocenou zemí. Zdá se ale, že nikdo není schopný odpovědět, kdy přesně v naší historii se tento moment míru, spravedlnosti a rasové harmonie vyskytl.