Arnon Grunberg: Štípačky

Obývali luxusní byt v Upper East Side. Ke dveřím mě dovedl liftboy.

Kromě manželů tam byla také jejich dcera, jeden diplomat na penzi, galéristka a jeden pán, co tvrdil, že býval armádním plukovníkem. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se nikoho nedotkl, ačkoli bylo jasné, že to jsou lidé, kterých se člověk může velmi snadno dotknout.

Chvíli poté, co se podávaly sendviče s tuňákovým salátem, jsem pocítil nutkavou potřebu použít záchod.

Hostitelka mě doprovodila do koupelny. Dokonce mi rozsvítila světlo a pošeptala mi: „Víš přece, co všechno pro tebe můžeme znamenat?“

Když se mi po deseti minutách poněkud ulevilo, bylo jasné, že pouhé spláchnutí nepostačí. Záchod budu muset vyčistit, nechci-li se nikoho dotknout. A přesně to jsem nechtěl.

Koupelna byla dobře vybavená. Spatřil jsem fén, různé rtěnky, starodávnou břitvu, ale záchodovou štětku jsem neviděl. Až po pěti minutách jsem jednu našel. Byla to záchodová štětka, která vypadalajako palma. Drhl jsem záchod záchodovou štětkou, co vypadala jako palma, tak, jak málokdy předtím. Očividně jsem drhl trošku moc nadšeně, protože v půlce se štětka zlomila. V ruce mi zůstal jenom kmen palmy. Štětka vězela hluboko v záchodě, tam, kde záchod pomalu přechází do odpadního potrubí. Kmenem palmy jsem zatlačil na štětku, ovšem důsledkem toho bylo jen to, že štětka zajela ještě hlouběji do potrubí. Pochopil jsem, že takto koupelnu opustit nemohu. Musím palmu spravit. Několikrát jsem přešel sem a tam, přitom jsem si říkal: „Nepropadej panice, nepropadej panice.“

Pak mě napadlo, že ještě jednou spláchnu. Třeba se štětka tlakem vody uvolní.

Spláchl jsem, jenže štětka se neuvolnila. Naopak, blokovala odtok, takže voda neodtékala, nýbrž stoupala. Naplnila mísu a pak začala pomalu přetékat, na mramor. Nebyla to čistá voda. Viděl jsem, že ve vodě plavou zbytky mých výkalů.

Proklínal jsem se a pomyslel jsem si: Ty si nezasloužíš žít. Pak mě napadlo: Proč si lidé kupují záchodové štětky, co vypadají jako palmy? Spatřil jsem břitvu pána domu a říkal jsem si, proč člověk vždycky čte o lidech, kteří se sebevraždí pro lásku nebo kvůli dluhům, ale proč ještě nikdy nikdo v literatuře nespáchal sebevraždu kvůli záchodové štětce.

V tu chvíli zaťukal někdo na dveře. „Všechno v pořádku?“ zeptala sepaní domu. „Ano, právě se to pustilo.“ Pochopil jsem, že nemám na vybranou. Strčil jsem ruku do záchodu, přes okraj teď kapalo ještě víc svinstva, a vší silou jsem zatahal za štětku. Ale ať jsem tahal, jak chtěl, štětka tam byla jako přibitá. Navíc byla dost kluzká, takže se mi celou dobu smekala.

Oblečení jsem měl zamazané, ale na to jsem nedbal. Potřebuji štípačky, jedině štípačky mě mohou zachránit. Prohledal jsem celou koupelnu, ale pochopitelně po štípačkách ani vidu.

Nakonec jsem otevřel dveře. Koupelna sousedila přímo s obývacím pokojem. Ven jsem vystrčil jenom hlavu. Všichni se na mě podívali. „Potřebuju štípačky,“ řekl jsem potichu. „Nemá tu náhodou někdo po ruce štípačky?“

Několik vteřin bylo ticho. Proto jsem pro jistotu dodal: „Je to naléhavé.“

Tu si začali všichni mezi sebou šeptat, aniž by se někdo vytasil se štípačkami. Slyšel jsem plukovníka, jak šeptá: „To mě nepřekvapuje, když si přečtete jeho knihu.“ V tom jsem to pochopil. Mysleli si, že se hodlám ukájet štípačkami.

„Musím něco opravit,“ zavolal jsem.

Nakonec šepot utichl a paní domu mi předala kleště. Držela si odstup a v očích měla vyplašený pohled.

Jakmile jsem dostal štípačky, zase jsem se zamkl. Ani se štípačkami se mi nepodařilo štětku uchopit. Jediné, co se mi podařilo, bylo zatlačit štětku ještě hlouběji do odpadního potrubí. Když štětka nakonec vězela dost hluboko, začala voda pozvolna klesat. Trvalo aspoň deset minut než úplně odtekla. Toaletním papírem jsem všechno pokud možno vytřel. Vzhledem k tomu, že jsem si netroufal znovu spláchnout, schoval jsem toaletní papír za rezervoár.

Zdvořile jsem poděkoval za štípačky a šel jsem se posadit na místo. Najednou galéristka zaječela. Právě jsem se chystal sníst kousek sendviče. Ukázala na můj rukáv. Teprve teď jsem viděl, že mi na rukávu ulpěl kousek lejna. „Byla to nehoda,“ stačil jsem ještě říct, ale toho už si nikdo nevšímal. Otevřela se okna a já již nedostal nic k pití. Znovu jsem slyšel plukovníka, jak šeptá: „To mě nepřekvapuje, když si přečtete jeho knihu.“ Za pět minut jsem byt opustil. Nikdo mi nepodal ruku. Na chodbě už stál připravený liftboy, já ho však nechal stát a šel jsem po požárním schodišti.

přeložila Veronika Havlíková