Arnon Grunberg: Tirza

Dveře do zahrady jsou napůl otevřené. Jak Tirza doufala, je horko. Už pár dní pozorně pročítá zprávy o počasí, jako by úspěch jejího večírku závisel na povětrnostních podmínkách. Hosté za chvíli opanují zahradu. Pošlapou kytky. Mládež se usadí na dřevěných schůdkách do obývacího pokoje, ostatní se rozloží ve čtyřech zahradních židlích, které Hofmeester pořídil, když se sem nastěhovali. A zase jiní proniknou až do kůlny, kde Hofmeester už v minulosti po mejdanech nacházel prázdné pivní láhve, vedle sekačky na trávu nedopité sklenice vína, kolem motorové pily, kterou za jarních a podzimních nedělí prořezává jabloň, rozestavené láhve s exotickými názvy. Sáček bramborových lupínků, který někdo zapomněl otevřít a on ho jednou ráno bezmyšlenkovitě vyjedl. Tirza pořádala mejdany častěji, ale dnešní večer se vymyká. Večírky se - stejně jako životy - mohou vydařit či nevydařit. I když to Tirza neřekla, Hofmeester cítí, že na tom dnešním večeru závisí mnohé. Tirza, jeho nejmladší, nejpovedenější. Výtečně povedená, jak zevnitř, tak zvenčí. Hofmeester má vysoukané rukávy košile. Na ochranu proti skvrnám si přehodil zástěru, kterou kdysi koupil jako dárek ke Dni matek. Vypadá mužněji než jindy. Šest dní se neholil. Neměl čas. Jakmile ráno vstal, ovládly ho myšlenky, které dřív nemíval, aspoň ne v takové míře: plány, vzpomínky na děti, když se sotva naučily lézt, nápady, které mu v časném ránu připadaly skvělé. Za chvilku se v rychlosti oholí. Chce působit reprezentativně a šarmantně. Tak ho budou vnímat hosté: muž, který nežil pro nic za nic.

Bude nabízet suši a sašimi, pečlivě naaranžované na podnose pořízeném zvlášť za tím účelem v japonském obchodě. Tu a tam se s někým zastaví na slovíčko, mimochodem prohodí: „Ochutnej sépiové sašimi." Bude rodičem, který se drží v pozadí. Tajemství rodičovství: zůstávat v pozadí. Rodičovská láska je oběť přinášená mlčky. Každá láska je oběť. Nikdo na něm nic neuvidí. Taky na něm nic vidět není. Někteří mu budou blahopřát k Tirzinu skvělému maturitnímu vysvědčení, těch pár kantorů, kteří jsou pozvaní, se zeptá, co bude Tirza dělat dál, a on odpoví s podnosem v ruce: „Nejdřív bude nějakou dobu cestovat. Namibie. Jižní Afrika. Botswana. Pak se vrátí a půjde na vysokou." Bude výtečný hostitel, co má šest párů očí najednou. Nejenže bude hosty krmit a napájet, ale bude si pozorně všímat i těch osamělých a zanedbávaných. Ty, kteří si můžou povídat leda s vlastní sklenicí nebo se suši, Hofmeester zabaví. Ostýchavým hostům nabídne svou společnost. A tančit, tančit se bude taky.

Hofmeester hrábne do kbelíku vlažné rýže, hněte ji a přitom si prohlíží zárubeň kuchyňských dveří, jako by u téhle linky stál prvně. Vidí prýskající nátěr, matnou skvrnu na tapetách vedle zárubně, kde kdysi přistála bota, kterou mu hodila na hlavu Tirza. Předtím křikla „hajzle". Nebo potom, to už neví jistě. Ještě štěstí, že okno zůstalo celé.

Dívá se na rýži, co mačká v ruce. Japonec to vždycky umí líp. Hofmeestrovo suši je neforemné. Náruživost, s jakou hněte, ho udivuje, tak jako ho udivují pošetilosti z vlastní minulosti. Druh pošetilostí, které nepůsobí příliš škody.

Ještě jednou mrkne na prýskající nátěr, připomíná mu vlastní kůži. Má na to mastičku, ale už pár dní se nestihl namazat. S rýží v ruce začíná uvažovat o tom, že by tenhle dům, svůj dům, prodal. Nejdřív ten nápad nebere vážně, myslí na to jako na záležitosti, které se stejně neuskuteční. Třeba nechat se po smrti zmrazit a probrat se o sto let později. Přesvědčení však zvolna narůstá. Čas dozrál. Jak dlouho má ještě čekat, a na co?

V minulosti takové plány vždy okamžitě zavrhl. Dům byl jeho pýcha. Jabloň, kterou vlastnoručně zasadil, byla jeho třetí dítě. Nápad zbavit se domu a jabloně, až mu poteče do bot, měl sice už dřív, ale nešlo to. Bylo to nemožné, proti přírodě. Kam by se s rodinou poděl? Jabloň by se už nedala přesadit. Byl s tím domem srostlý, byl se vším srostlý. A když přátelé a známí neměli, co by o Hofmeestrovi řekli pěkného, což se čas od času stávalo, našel se vždycky jeden, který poznamenal: „Ale Jörgen aspoň bydlí na úrovni."

Na úrovni. To bylo pro Hofmeestera zásadní. Někde ty ambice vyústit musí. Obvykle to je adresa. Když uváděl název své ulice, zmocnila se ho vždycky určitá zarputilost. Jako by se jeho identita, všechno, čím je a co představuje, jako by se to všechno sbíhalo v názvu ulice, v čísle domu a poštovním směrovacím čísle. Ještě víc než příjmení Hofmeester, ještě víc než jeho povolání nebo titul doktoranda, který si někdy psal před jméno, aniž se tím prohřešoval proti pravdě, prozrazovalo směrovací číslo jeho čtvrti, kdo je a kým chce být.

Nepotřebuje už bydlet na úrovni. Vědomí, že už to není potřeba, vnímá, když tak řasí plátek tuňáka přes rýži, jako vykoupení.

Je moc starý na to, aby dostal výpověď, řekli mu. A když je někdo moc starý na to, aby dostal výpověď, je taky moc starý na to, aby bydlel na úrovni. Když člověka dělí od pečovatelského domu jen necelé desetiletí, už na tom nesejde. Zná lidi svého věku, kteří jsou dementní. Ale hodně pili, to je fakt.

Pryč z tohohle domu, pryč z téhle čtvrti, pryč z tohohle města, to je všechno, nač ještě dokáže myslet, když hledá obsah slova „řešení". Jsou lidé, kteří se ráno probudí s myšlenkou: pro tohle se musí najít řešení, takhle to dál nejde. Hofmeester je jedním z nich.

Děti jsou z domu nebo se k tomu chystají, práce vyprchala a změnila se v řiďoučkou činnost, která už nemá nic společného s výkonností, jen s čekáním. Může se rozjet na východ. Když kdysi studoval němčinu a vyslovoval se o expresionistických básnících, jako by je znal osobně, měl v plánu usadit se v Berlíně a napsat rozsáhlou knihu o expresionistické poezii. To může udělat teď. Na takovou knihu není nikdy pozdě.

Směrovací číslo, dojem, jakým jeho adresa na některé lidi působí, mu bude scházet. Náznak životního zdaru, který je s tím spojený. Závan úspěchu. Teď když jeho mladší dcera odjíždí do Afriky, musí se i on oprostit od svého směrovacího čísla. Už není potřeba chodit na rodičovské schůzky, potřásat rukama kantorům. Komu chce ještě imponovat?

Musí přiznat, že ho k tomuhle místu váže už jen sentimentalita a strach ze změn. Vzhledem k tomu, že se Hofmeester ocitl v životním bodě, kdy potřebuje především hotovost a únikovou cestu, východisko, rozhodne se, že svůj strach a sentimentalitu už nebude brát tak vážně.

Zuřivě krájí tuňáka. Tak to dělá mistr suši, sek, sek, sek. Ryba musí nůž uvítat jako přítele. Vloží si do úst sousto. Krevety leží na talířku a čekají na rýži.

Dnes ráno zajel na nákup do velkoobchodu v Diemenu. Syrový tuňák na jazyku vyvolává v Hofmeesterovi pocit libosti. Je čerstvý. To je u sašimi zásadní věc.

Manželka vejde do kuchyně v županu a v trepkách. Zeptá se: „Volala Ibi?"

Hofmeester si na její přítomnost ještě nezvykl. Odešla, je to už tři roky. Přes tři roky. Kurs „Vyrábíme suši a sašimi" nepomohl.

Ale proti všemu očekávání se vrátila. Před šesti dny. Kolem sedmé večer.

Hofmeester byl v kuchyni. Býval tam často, od té doby, co ho manželka opustila, ale vlastně i předtím. Plotna byla jeho pravé pracoviště. Manželka se nikdy necítila povolaná k tomu, aby se zapojila v kuchyni. Její nadání sahalo dál než k lasagním, bylo naléhavější než výchova dětí. V jejím životě byly důležitější věci než nakrmení rodiny.

Před šesti dny se ozval zvonek a Hofmeester zavolal: „Tirzo, otevřeš?"

„Mám zrovna telefon, tati," odpověděla.

Tirza telefonuje hodně. To je normální, jak slyšel od ostatních rodičů. Z telefonování se může stát koníček. On telefonuje zřídka. Když zazvoní telefon, je to pro Tirzu. A jako dokonalý zaměstnanec a znamenitý tatínek říká: „Je k zastižení na mobilu. Tohle je její číslo."

Hofmeester ten večer připravoval zapékanou tresku s bramborami. Recept měl z kuchařky. Od té doby, co ho manželka opustila, postupně nashromáždil působivou sbírku kuchařek. Improvizování nepovažoval za příznak tvořivosti, ale ryzí lenivost. Pro něj byl recept svatý. Kávová lžička je kávová lžička. Nemohl teď z kuchyně odejít. Trouba byla dostatečně předehřátá. Právě do ní vložil zapékací mísu.

„Tirzo, otevři," zavolal ještě jednou. „Já teď nemůžu. To bude soused. Řekni, že k němu zaskočím později večer. Otevři, Tirzo!"

Soused je mladík, který vlastně už není nejmladší, ale oficiálně je ještě svobodný a obývá horní poschodí domu, který se Hofmeesterovi koncem sedmdesátých let poštěstilo tak výhodně koupit. Mladík studuje na notáře a pravidelně si Hofmeesterovi stěžuje na všechno možné, často na totéž: zápach v koupelně. Nejméně jednou týdně stojí u dveří se stížnostmi a nářky.

Hofmeester mu pokaždé přislíbí nápravu, i když mu dva spolehliví instalatéři vysvětlili, že se s tím nedá nic dělat, ledaže by vyměnil celé potrubí, což stojí celé jmění. Jmění nemá, a i kdyby měl, ve snu by ho nenapadlo vložit je do nového potrubí.

Kromě všeho jiného je Hofmeester taky pan domácí.

Slyšel, jak Tirza kleje, slyšel, jak jde ke dveřím. Pak všechno ztichlo a on se soustředil na pokrm v přesvědčení, že na chodníku stojí nájemník s nevyžádanými radami a špatně skrývanými hrozbami.

Ochrana nájemníků, renomovaní advokáti, bytové komise. Čím vším mu už nehrozili? Hofmeester měl jakožto pan domácí už na krku kdekoho, ale na něj si nepřijdou. Šelma Hofmeester jde do protiútoku, proti instancím, proti nájemníkům, proti zákonu, který jako by sloužil jen k tomu, aby si ho pěkně podali. Šelma Hofmeester je houževnatý.

O minutu později, víc to nemohlo být, vešla Tirza do kuchyně. Zdálo se mu, že je bledá, zmatená. Ale nejspíš si to přimyslel dodatečně a vypadala tak vždycky. Aniž si toho všiml, objevilo se jí kdysi na tváři zmatení a už nikdy nezmizelo.

„To je mamka," řekla.

Intuitivně vytáhl mísu z trouby a zavřel plyn. Upřeně zíral na pokrm. Treska a brambory. Prosté, ale chutné. Věděl, že tohle bude na dlouho. To není zápach u nájemníka v koupelně. Tohle pro změnu není kanalizace, ale matka jeho dětí.

Manželky sice neplatí nájemné, ale stejně jako nájemník, se kterým je pan domácí zásadně ve válečném stavu, si stěžují. Manželku s nájemníkem pojí stížnost, výčitka. Hrozba. Pruzení. A za tím vším se jako choroba skrývá závislost.

Bytové komise, inspektoři ochrany nájemníků, advokáti: všechny je odbyl a nechal odejít s prázdnou, ale žena, která se skrývá za zapomenutým slovem „mamka", matka jeho dětí, se nikdy odbýt nenechala. Byla nebezpečnější než ochrana nájemníků, mazanější než inspektor bytového a stavebního dozoru.

Kráčel ke dveřím, v ruce utěrku, kterou vytáhl mísu z trouby. Divil se, že přišla zrovna dnes večer. V době večeře.

První měsíce po jejím zmizení, vlastně první rok, počítal s jejím návratem skoro denně. Někdy zavolal z práce domů, jestli to vezme. Měla ještě klíče a on nenechal vyměnit zámky. Nemohl věřit, že by se už nikdy nevrátila. Nedokázal si představit, že by byla ochotná zaměnit tuhle adresu za mnohem méně význačnou, o tolik banálnější, o tolik bezvýznamnější. Obytný člun, jak se mu doneslo.

Po čase ale musel připustit, že jeho odhad nebyl správný: nevracela se. Ani se nepokoušela dát o sobě vědět nebo si vyzvednout zbylé věci. Byla pryč a pryč zůstávala. Učil se žít s jejím tichem, tak jako předtím žil s její přítomností.

Se starší dcerou, Ibi, byla manželka zpočátku ještě občas ve styku. Scházely se ve městě, v hospůdce, kde se setkávají lidé, kteří nechtějí být viděni. Později ani to ne. O těch setkáních se Hofmeester nedozvěděl mnoho a nijak na Ibi nenaléhal. Jmenovala se vlastně Isabelle, ale od narození jí všichni říkali Ibi. Ne, co Ibi s matkou probírala, zůstalo tajemstvím.

Tirza nechtěla mít s matkou nic společného. S ním, otcem svých dětí, manželka od svého odchodu nevyměnila jediné slovo. Ani dopisem nebo e-mailem. Hofmeester věděl, že ještě žije, že se po období na obytném člunu odebrala do ciziny, ale o mnoho dál jeho znalosti nesahaly. V cizině začínala černá díra. A to mu bylo líto.

Jak se ticho prodlužovalo, lítost narůstala. Čas nehojí všechny rány, zjistil, čas rány jitří, působí otravy a záněty. Smrt snad činí přítrž veškeré bolesti, ale čas to zanedbává.

Hofmeester jí samozřejmě mohl zavolat nebo poslat pohled, neudělal však ani jedno. Měl svou hrdost, čekal v tichosti, až si manželka uvědomí svůj omyl. Láska z mládí na obytném člunu, to je přece jasně omyl. Jak jinak. Už jen ten obytný člun je koneckonců omyl. Žil poklidně dál a čekal, až se manželce otevřou oči.

Arnon Grunberg: Tirza (vydalo nakladatelství Argo, 2009)
v českém překladu Magdy de Bruin-Hüblové