Margaret Atwood: Ženská otázka

Žena uzamčená do jakéhosi zařízení s bodci,
které ji obepíná kolem pasu a mezi
nohama, kde jsou v něm dírky jako v cedníčku na čaj
- to je Exponát A.

Žena v černém za sítí v okně,
kterým se může dívat ven, a mezi nohy
má vražený deseticentimetrový
dřevěný kolík, aby ji nikdo nemohl znásilnit
- to je Exponát B.

Exponát C je mladinké děvče,
které porodní báby zavlékly do hustého porostu
a teď ji nutí zpívat, zatímco jí drásají kůži
mezi nohama; potom jí svážou stehna k sobě,
než se jí tam udělají strupy, čímž se podle nich uzdraví.
Teprve pak ji bude možné provdat.
Pokaždé, když bude rodit, ji
rozříznou, a potom zase zašijí.
Muži mají rádi, když je tam žena těsná.
Těm, co při tom zemřou, se dostane důstojného pohřbu.

Další exponát je žena ležící na zádech,
na které se za noc ukojí
osmdesát mužů, deset za hodinu.
Upírá oči do stropu a poslouchá,
jak se otevírají a zavírají dveře
Zvonek řinčí znovu a znovu.
Nikdo neví, jak se tam dostala.

Jistě jste postřehli, co je všem těmto exponátům společné:
to, co mají mezi nohama. Kvůli tomu
se prý vedou války.
Nepřátelské území, země
nikoho, do které se vstupuje kradí,
oplocená, ale nikdy dost bezpečně,
jeviště zoufalých půlnočních
nájezdů, plundrování
a lepkavých vražd, gumových doktorských rukavic
pomatlaných krví, tkáň, která už nic necítí, vzdouvání
vaší vlastní stísněné síly.

Nejsme ovšem v muzeu.
Kdo vymyslel slovo láska?

foto © Rossano B. Maniscalchi