Martin Vopěnka: Pohádky Větrných hor

Dny se prodlužovaly, slunečního svitu přibývalo. Dole pod pásem lesů vykvetly kočičky a jehnědy. Avšak Větrné hory dosud svíral mráz. V ten čas, v jeden z posledních únorových dní, se do hor vypravila smrt, aby vysvobodila trpící zvířátka z jejich pozemských údělů. Ještě ani nezačalo svítat, když se smrt vydala na cestu k vrcholům. Nespěchala, plula v lesním šeru, tvař vyrovnanou, rty sevřené. Oděna byla v průsvitném rouchu ztrácejícím se k západu, východu, severu i jihu, avšak před sebe vrhala temný stín. Tím se stávalo, že kdo se před ní skrýval, nebo kdo jí naopak běžel v ústrety, viděl mnohdy jen tmu, zatímco kdo ji v klidu očekával, mohl skrze ni nahlédnout do věčnosti. Neboť smrt a věčnost jsou sestry. Přijde-li někam smrt, můžete si být jisti, že opodál stojí i věčnost. Jindy přicházejí v opačném pořadí nebo i současně. Mnohému domýšlivci se z nich rozklepou kolena, mnohé, co chtělo být navždy, se před jejich zrakem promění v dým.

Smrt se nyní zastavila - vycítila první dnešní práci. V odlehlé strži tu měla své doupě mladá medvědice. Před několika měsíci porodila tři bezbranná medvíďata -ne větší než dlaň. Dvě prospívala a měla se k světu, zatímco nejmenší zůstávalo zakrnělé. Medvědici mléko nestačilo pro všechny. Rozdíl mezi neduživým a zdravými medvíďaty se zvětšoval. Podle neúprosných zákonů horské přírody bylo neduživé medvídě odsouzeno k záhubě. I kdyby přežilo první měsíce, sotva by se dožilo dospělosti. Jeho život by byl jedno velké utrpení. A tak ho medvědice vyhodila před doupě na zmrzlý sníh. Tady je nalezla smrt - ještě dýchající, avšak se zpomaleným tepem, nepřirozeně zkroucené. Nebohý uzlíček kůže a kostí. „Co ty ses mohlo dovědět o životě?" pomyslela si smrt. „Nic, vůbec nic. Tím méně můžeš pochopit mne." A uchopila medvídě do ledových dlaní. Když se jeho srdíčko zastavilo, smrt nahlédla do doupěte, ale nenalezla nic, co by ji zaujalo. Rychle se vydala na cestu, aby byla nahoře dřív než se rozední.

A už tady byla další povinnost. Myška, která na útěku před dravým ptákem spadla do potoka, sebou škubala v posledních záchvěvech. Přestože se namočila jen zadníma nohama a kouskem těla, voda na ní zmrzla, nožičky ochrnulý a už jí nebylo pomoci. „Myško, milá myško," vzdychla smrt a přivinula myšku k sobě. „Kolik ztřeštěností jsi v životě natropila, kolik zmatků. Pelášila jsi z díry do díry, popleteně jsi kličkovala před nepřítelem. Rodila jsi myšátka vrh za vrhem, jako bys svým potomstvem chtěla zaplavit celý svět. Teď si na svou ztřeštěnost doplatila, ale nemusíš ničeho litovat. Přišel čas zaslouženého odpočinku. Uvolni se, natáhni se do délky. Tak.“

Smrt nechala bezvládné myší tělo a rychle se vzdalovala proti proudu potoka. Led neustále sílil a zabíral již více než polovinu vodní hladiny. Noc byla skoro jasná, teplota teď k ránu sestoupila na patnáct stupňů pod nulou. Smrt zálibně sledovala postupující led. „Brzy přikryje celý potok a zastaví jeho proud," pomyslela si. „Je trochu jako já."

Zanedlouho les skončil a smrti se otevřel pohled na přízračné skalní štíty tyčící se do blednoucí tmy. Zůstala stát v němém úžasu. Dlouho se však z toho pohledu těšit nemohla. Pod více než metrovou vrstvou sněhu tu chtělo umřít velké množství broučků, kteří k přezimování nezalezli dost hluboko do země. Smrt jejich životy sfoukla bez většího zájmu. Jejich těla se tak jako tak zdála být na kost zmrzlá, takže by málokdo postřehl jakoukoliv změnu. Ta vyjde najevo vždy až na jaře: přeživší jako zázrakem oživnou, zemřelí se začnou rozpadat.

Také při cestě kosodřevinou čekalo smrt nemálo práce. Avšak byla to práce nepříliš záživná. Samý hmyz: brouci, motýli, mouchy a pavouci, a nakonec jedna ještěrka s utrženým ocáskem, V závětří pod svahem kosodřevina nečekaně ustoupila několika posledním stromům. Mezi spodními větvemi jednoho z nich se krčil kolouch - nedospělý srnec. Třásl se po celém těle a když uviděl přicházet smrt, hrůzou se mu podlomily nohy. Jak jen se mohl ztratit mámě, která až dosud bděla nad každým jeho krokem? Jak jen mohl zabloudit do těchto nehostinných výšek? Smrt ho chtěla pohladit, utěšit ho. Avšak on uskočil, ztěžka popoběhl hlubokým sněhem. Pořád ještě věřil, že to tak maminka nemůže nechat, že ho najde a odvede dolů.

„Zbytečně se trápíš," šeptla za ním sotva slyšitelně smrt. „Ale když myslíš, jdi. Vím, že tvé srdíčko je sevřené steskem po mámě. Když se ti včera poprvé zdálo, že ses jí ztratil, neměl jsi zmatkovat. Kdybys zůstal na místě, našla by tě. Ty jsi však zamířil opačným směrem, a to pro tebe bylo osudné. Teď už půjdeš vstříc jen dalšímu utrpení. A zítra touto dobou se se mnou opět shledáš. Budeš ležet na sněhu - nechápající a něžný, jako umějí být jen dětí. Budeš si o mně myslet, že jsem máma, že ses s ní konečně shledal. Nebudu ti tu domněnku brát."

Poslední hvězda se ztratila z oblohy, na východě začalo svítat. Narůžovělé paprsky ozářily nejprve nejvyšší vrcholy. Smrt se zadívala tím směrem; měla tam ostatně namířeno. V krátkém zadumání přeskočila další pás kosodřeviny. Však se zítra vrátí a dokoná, co dnes opomenula. Mrazivé počasí mělo během těchto dnů vrcholit. Zima chtěla nejprve vystupňovat svůj nápor a potom všechny překvapit novými přívaly sněhu. Teprve v dubnu začne tát.

Bezkrevný kotouč slunce se vyhoupl nad obzor a blyštivé srázy se vylouply do nového dne neskutečně čisté, znovuzrozené. Smrt vduchu zajásala a oddala se tichému snění. Nyní si to mohla dovolit: práce bylo méně. Kdo se dožil tohoto okamžiku, měl velkou naději přečkat zase jeden celý den - přinejmenším do doby, než se vlády ujme smrtící noc - zimní noc v horách.

Slunce se rychle zobarvovalo do žluta a stoupalo po obloze vzhůru. Smrt zatoužila pohlédnout na svět z výšky a co nejrychleji se vydala k vrcholu. Ve skalní průrvě ještě odpomohla od trápení jednomu pavoučkovi, ale potom už se věnovala jen sama sobě. Usadila se na nejvyšším místě, své roucho rozprostřela do všech stran. Zálibně hleděla přes klikatící se horský hřeben se spoustou majestátných kuželů, hrbů a hrotů. „Tohle je má nejšlechetnější podoba," pomyslela si. „Zimní hory jako brána věčnosti, hory bez života, a přece prostoupené nesmrtelným duchem." Smrt nenalézala slov k ohromující strnulosti, jež tu vládla. Náhle však zpozorněla, nevěřícně zaostřila zrak na nejbližší bílou pláň. Chtěla věřit, že se jí to jenom zdá.

To, co ji vyvedlo z míry, byl pohyb. Co víc: byl to živý pohyb - pohyb živého tvora. Z převěje na převěj tam přeskakoval docela malý, nepatrný pták.

Neohroženě přihopkal až nahoru a jako by se nechumelilo pozdravil: „Ahoj smrtí. Co tady děláš?"

„Copak já," užasla smrt. „Kochám se tu svou krásou. Ale co ty? Kde ty se tu bereš?"

„Ani nevím, co mě sem přivádí," švitořil ptáček. „Sluníčko tak krásně svítilo. A potom jsem zahlédl tebe. Asi to mne přilákalo. Dole v nížině vše bez rozmyslu kosíš. A tady najednou sedíš jenom tak."

„Ach ano, dole v nížině." Smrt se teskně zadívala do dálky, kde se z olovnatého oparu nořily obrysy krajů, jimž vládl člověk. „Také mne někdy napadne, že už to snad ani nejsem já. Tady nahoře je má sestřička věčnost vždy se mnou. Podívej!" Smrt ukázala za sebe. „Vidíš ji vznešeně stát?"

Ptáček pohlédl směrem, kterým smrt ukazovala. A opravdu, věčnost tam stála. Teď, když uslyšela, že je o ní řeč, přistoupila k sedící smrti zezadu a uchopila jí za ramena.

„Milá věčnosti, jsi moc vysoká," pípl bezelstně ptáček. „Moc vysoká, než abych ti viděl do tváře. Pokud z tebe kdy něco vidím, je to nejspíš tvé roucho, jež mne obklopuje od narození a provází mne v letu. Nikdy nespatřím tvou tvář."

„Což abych tě zvedla v dlani," navrhla úskočně smrt. „Pak bys tvář mé sestry přece jen spatřil."

„Ne smrti, to já nemusím," nedal se ptáček nachytat. „Přišel jsem jen na kus řeči. Překvapilo mne, kolik máš času a chtěl jsem toho využít. Ale s věčností na mě nechoď, to je na mě moc složité. Jsem jen obyčejný pták."

„Tak dobře," souhlasila smrt. A pokynula sestře, aby odstoupila. „Dobře." Hovor s ptáčkem ji těšil, měla však i postranní úmysl. „Vím," řekla, „že jsi jen pták. A přece jsi byl dost bystrý, abys postřehl, že se chovám jinak tady než dole. Kéž by to postřehli í ti, kteří jednají, jako by má sestra věčnost byla jejich majetkem. Kéž by to postřehli ti, které z jejich popudu usmrcuji na silnicích, při katastrofách, převratech a válkách. Ti, kteří si dokonce vystačí i beze mne, a tím spíše bez mé sestry, když hubí živé tvory v jedovatých výparech své civilizace, v kyselých deštích, v uměle založených požárech, v ropných skvrnách. Už chápeš, proč se tu pohybuji zvolna a rozvážně? Proč jsem tu usedla a nespěchám pryč? Vždyť já sem utíkám."

Ptáčkovi bylo smrti skoro až líto a přemýšlel, jak by ji utěšil. Místo toho mu do zobáku přišla myšlenka, nad níž sám užasl: „Chceš říct, smrti, že i ty můžeš umřít? Že jsi smrtelná?"

Smrt se musela usmát, co všechno se tenhle titěrný pták neodváží říct. „Někdy," odvětila vlídně, „někdy mi to tak připadá. Byla doba, kdy si mne i lidé vážili. Báli se mne, ale zároveň mne uctívali. Brali mne jako vysvobození, jako nejvyšší zákon, jako cestu do království mé sestry. Jenomže dnes? Snaží se mne zmocnit, získat do svých služeb. A přitom o mně vědí méně než kdy dřív. Někteří přede mnou strkají hlavu do písků, jiní se mě snaží přehlušit a ještě jiní se ze mne snaží udělat běžnou věc. Padne výstřel a jde se dál."

Na ptáčka toho začalo být příliš. V hlavě mu hučelo a nebyl schopen slova. I rovnováhu jako by ztrácel.

Smrt ožila, v očích jí náhle zajiskřilo, vzpomněla si na svou postranní myšlenku. „Zatímco jsi tu se mnou povídal, promrzla ti křídla i tělo!" vzkřikla vítězoslavně. „Nedostaneš se odsud; zmrzneš! Měl sis na mne dát větší pozor. Dovedu být i zlá."