Párty

Smyslem párty je zúčastnit se párty. Odměnou potom je vyjít si někam na večeři, jen sami dva, a pak se vrátit společně domů.

Mění se jenom detaily. Dnes je tu Elena Petrova, hostitelka (manžela má neustále někde mimo, radši se ani neptat, co vlastně dělá), chytrá, hlučná a vyzývavě vulgární (Peter s Rebeckou se už léta dohadují, jestli si ty šperky, rtěnku a brýle vybírá schválně, jestli tím chce světu něco sdělit, přece není možné, aby tak bohatá a inteligentní osoba nevěděla, co dělá?); je tady malý, ale velice pěkný Artschwager a velký, docela pěkný Marden a taky výlevka od Gobera, do které jednou kterýsi z hostů – nikdy se nezjistilo, kdo – vysypal popelník; támhle je Jack Johnson, majestátně jako z vosku trůní na pohovce vedle Lindy Neilsonové, která cosi živě vykládá arktické mapě jeho tváře; je tu i první sklenička (vodka s ledem: Elena podává jakousi famózně tajuplnou značku, kterou si nechává posílat až z Moskvy – upřímně řečeno, myslí si snad, že to Peter nebo někdo pozná?) a po první skleničce druhá, ale třetí už radši ne; neustávající šum a jiskření večírku, neskutečného blahobytu, z něhož mu vždycky jde trochu hlava kolem, i když by už na něj měl být zvyklý; rychle zkontrolovat, jak je na tom Rebecca (v pořádku, baví se s Monou a Amy, díkybohu za manželku, která se umí na těchhle akcích o sebe postarat); povinně prohodit pár slov s Bette Riceovou (promiň, že jsem nebyl na tvé vernisáži, určitě se tenhle týden stavím), s Dougem Petriem (zvu tě na oběd, co třeba příští pondělí, platí) a s jinou Lindou Neilsonovou (jasně, žádný problém, rád si přijdu popovídat s tvými studenty, zavolej mi do galerie a vymyslíme kdy); jít se vyčůrat pod Kellyho kresbu, která ještě minule na záchodě nevisela (tohle přece Elena nemůže dělat schválně – jestli si něco takového pověsí do koupelny, tak opravdu potřebuje brýle); přece jenom si dát tu třetí vodku; lehce zaflirtovat s Elenou – Poslyš, ta vodka je boží; Drahoušku, víš přece, že ti dám, kdykoli si řekneš (Peter si uvědomuje, že o něm všichni vědí a pravděpodobně je tím trochu směšný, že to jenom hraje: to svoje hned-bych-po tobě skočil-kdybych-mohl); teprve teď si všimne vychrtlého, hysterického Mika Fortha, který stojí s Emmettem kousek od objektu od Terence Koha a je už dost opilý na to, aby začal vyjíždět po Rebecce (Peterovi je ho docela líto, nemůže si pomoct, sám dobře ví, jaké to je – ani po třiceti letech nemůže uvěřit, že ho Joanna Hurstová prostě nemilovala, ani trochu); v kuchyni na okamžik zahlédne nápadně hezkého najatého číšníka, jak cosi tajně špitá do mobilu (volá příteli nebo přítelkyni nebo si domlouvá placený sex – aspoň ti mladí, kteří na těchhle večírcích obsluhují, jsou trochu záhadní); načež se vrátí do obýváku, kde – a sakra – se Mikovi přece jen podařilo zahnat Rebecku do kouta, kde jí teď vymlouvá díru do hlavy a ona jen pokyvuje a přitom očima hledá záchranu, kterou jí Peter slíbil; a pak už se jenom rychle ujistit, že na nikoho nezapomněl; rozloučit se s Elenou, která se omlouvá, že nestihla jeho Vincenty (Zavolej mi, mám tam ještě pár jiných kousků, které ti chci ukázat); vyslechnout si podivně naléhavé nashledanou od Bette Riceové (něco se děje), vysvobodit Rebecku (Promiň, ale musím ti ji odvést, snad se zase brzy uvidíme), zaznamenat na odchodu Mikeův vytřeštěný škleb a potom ahoj ahoj, díky, takže příští týden, jasně, platí, určitě mi zavolej, prima, nashle.

úryvek z knihy S příchodem noci (By Nightfall)                 
přeložila Zuzana Mayerová