Ve snu

V té chvíli vypadají jako každá bezejmenná dvojice v nějaké čekárně, tisknou se k sobě a jsou rádi, že když nic jiného, je v místnosti aspoň teplo.

Za oknem padají a víří drobné šedavé vločky, krouží a narážejí na sklo.

Peter se podívá oknem na padající sníh. Ach, ubožáku. Nezničil jsi svůj domov vášní, ale nezájmem. A to sis namlouval, jak jsi nebezpečný. Neprovinil ses heroickými zločiny, ale ubohými drobnými poklesky. Zklamal jsi v tom nejzákladnějším a nejlidštějším – neuměl sis představit, jak žijí ostatní.

Tam venku, za oknem, sedí Bette Riceová se svým manželem a směje se nad sklenkou vína. Mizzy je někde ve vzduchu a sleduje na miniaturní obrazovce romantickou komedii, na klíně otevřený výtisk Kouzelného vrchu. Bea vyndává z mrazicího pultu za barem kostky ledu a myslí na to, jak ji to všechno unavuje, možná by měla zkusit cestovat, možná by měla... někam odjet. Někam jinam. Uta stojí ve své ložnici u okna, kouří cigaretu a v duchu vidí prázdné bílé plátno.

Sníh padá do vázy na zahradě Carole Potterové, padá na bylinkové záhony, do pootevřených rtíků kvetoucí mateřídoušky. Nad prázdnou zahradou se vzdouvá sněhobílá pokrývka, předivo padajících vloček poletuje a tančí ve stříbrné tmě.

Ale nikdo se nedívá. Okolní svět se jako vždy zabývá sám sebou. Svět se nezajímá o drobné postavy, které se občas objeví a zase zmizí, o přízraky, jež se starají a projevují očekávanou úctu, uhrabávají štěrkové cestičky a staví z kamenů skalku, bronzového mladého muže nebo tepanou vázu, aby do ní mohl padat sníh.

Poslední letošní sníh. Ode dneška se budou dny i noci vytrvale oteplovat a malé pevné pupeny na tisech v Carolině zahradě se rozvinou a vykvetou.

A v téhle studené noci jsou Peter s Rebeckou doma v ložnici.

V Peterovi se cosi pohne, je to spíš jako rostlina vytržená z půdy neviditelnou rukou než jako povznesení ducha. Cítí, jak se od jeho těla oddělují vlasově tenké kořínky. Cítí, jak se zvedá ze své tělesné skořápky, jak odhazuje vnější slupku toho smutného hladového muže jako akční hrdina s ledabyle namalovanýma očima a načrtnutým tesilovým oblekem. Možná je šašek, ale je také (ach Bože!) služebník a milovník lásky, který chtěl svými světskými skopičinkami božstvo usmířit, i když to byla možná hodně hloupá a nedostatečná oběť. Dívá se na padající sníh a přitom vidí ložnici zvenčí: příjemnou místnost, kde jsou chráněni proti nepřízni počasí, bezpečný domov, kde žije se svou ženou, dokud na jejich místo nepřijde někdo další. Kdyby zemřel nebo prostě jenom odešel ven do tmy, cítila by Rebecca, že je tam vlastně pořád s ní? Nejspíš ano. Došli už spolu tak daleko. Stále znovu to spolu zkoušejí a střídavě se jim to daří a nedaří, a nakonec nejspíš oba pochopí, že jim nezbývá nic jiného než to zkoušet dál.

Podívá se na ni.

Je smutná a nádherná, žal vyzařuje z každého jejího rysu, z širokého bledého čela a oblouku obočí bohyně Athény, z živých šedých očí, pevné křivky rozhodných úst a výrazné obliny téměř mužské brady. Tady sedí, přímo před ním; přesně takhle vypadá. Není to žádná nepovedená kopie mladší Rebecky. Tohle je ona; je prostě sama sebou, soustředěná a utrápená, s nikým nesrovnatelná, jedinečná.

„Co si o tom myslíš?“ zeptá se ho.

Tohle je její hlas, na ženu dost hluboký, nepatrně chraplavý; malinko ráčkuje, jako kdyby něco črtala klacíkem do písku. Když se člověk zaposlouchá, pořád může slyšet náznak richmondského přízvuku, který léty uzrál do zvláštní udivené melodie s důrazem na slovu „myslíš“.

Tak tohle je Peterovo umění. Tohle je jeho život (i s tím, že ho možná opustí manželka, že se dopustil tolika chyb). Tohle je žena, jež se neustále mění a již nelze odlít do bronzu, protože už v této chvíli není tou ženou, kterou byla, když vstoupil do dveří, ani tou, jíž bude za deset minut.

Možná ještě není pozdě. Možná ještě nepromarnil všechny šance.

Zlehka ji políbí na rozpraskané rty. Rebecce vyklouzne z pravého oka jediná slza.

„Já myslím,“ řekne Peter, „že bychom to měli zkusit. Rozhodně. Opravdu.“

A pak jí začne vyprávět o všem, co se do té doby stalo.

úryvek z knihy S příchodem noci (By Nightfall)             
přeložila Zuzana Mayerová