Archivy | Autoři | Arnon Grunberg

Arnon Grunberg: Štěstí je možnost úniku Nizozemsko    FSP 2019, 2015, 2012, 2007

Arnon Grunberg na FSP 2019 (foto: Tereza Kunderová)

Taxikář, který mě veze z nádraží Sint Pieters v Gentu do pečovatelského domu Zuiderlicht v Mariakerke, se v cíli naší cesty rozpomene: „No jistě, na tohle místo jsem už loni někoho vezl.“ Nová budova sociální péče stojí na kraji lesa, kolem jen pár domů a v dohledu ani živá duše.

Taxikář vytáhne z auta moje zavazadla a zvědavě se na mě zadívá, jako by nemohl uvěřit, že jsem opravdu chtěl zavézt zrovna sem. Stojím uprostřed nicoty, což je možná symbolické: zánik se nesmí odehrávat ve středu pozornosti. Zapírání si počátečních stadií smrti a rozkladu nás uklidňuje.

V minulosti jsem „bytoval“ kromě jiného v hotelu, párkrát i na jatkách a v psychiatrické léčebně, a pečovatelský dům mi připadal jako logické pokračování. Člověk začíná život jako tvor vyžadující intenzivní péči a jeho život obvykle končí stejně. Mezitím jsou restaurace a kavárny, pohovky u psychoterapeutů a řada zaměstnání, k nimž nemusí nutně patřit zabíjení na jatkách. Jediný rozdíl je v tom, že o děti se starají rodiče, kdežto péče o dospělé je obvykle úkol pro profesionály. Šlechta například ponechávala péči o své děti a jejich výchovu služebnictvu. Jakmile začnou pečovatelé mluvit o kvalitě života, blíží se konec. Rozhodl jsem se, podobně jako gurmán, jenž hodnotí restaurace, podrobně prozkoumat péči v posledním stádiu života, kvalitu života a samotné péče, pokud vůbec lze obojí od sebe oddělit.

Proto jsem na svých internetových stránkách oznámil, že hledám pečovatelský dům. Ozvaly se mi dva, oba v Gentu.

Začátkem července mi zavolal Steve ze Zuiderlichtu: „Rádi vás zde přijmeme. Jsme otevřený dům. Nemáme co skrývat.“

Dvacátého srpna 2018 jsem se zúčastnil ranní porady pracovníků Zuiderlichtu. Ze Steva se vyklubal žoviální chlapík vyparáděný nejen nápadným náramkem na zápěstí, ale i módní košilí s krátkými rukávy. Všichni právě řeší zahradníky. Steve se rozčiluje: „Tisíc eur za jednoho pitomýho zahradníka, to není ani rozumný ani ekologický, pusťte to z hlavy. Jsou to nesmyslně vyhozený peníze.“

Zahradníci jsou důležití, obzvlášť v pečovatelském domě. Smrt a zánik klepou na dveře, ale život je stále vítán, třeba v podobě rostlin. Zůstanu zde dva týdny, první právě začíná.

 

*

 

V Zuiderlichtu momentálně pobývá asi padesátka obyvatel. První den jsem se dopustil omylu, když jsem o nich mluvil jako o „pacientech“. Už to víckrát neudělám.

Steve mě napomenul: „Tady mluvíme pouze o obyvatelích.“

Dům má tři oddělení. První, pro počáteční stádia demence, se eufemisticky nazývá „Luna“, aby název nebyl stigmatizující. Druhé oddělení je pro mentálně postižené a jmenuje se „Oáza“. Konečně třetí s názvem „Orion“ pro osoby s psychologickými problémy. Pod psychologické problémy spadá cokoli od úzkostných atak až po hraniční poruchu.

Přidělili mi pokoj v novém, dosud neobydleném křídle. V přízemí na stejné úrovni je i Luna. Stravuji se společně s těmi, kdo trpí počínající demencí.

Ne s každým z Luny se lze snadno domluvit. Pán v čisté kostkované košili si přidržuje levou rukou pravici, jako by to byla bible; jinak zůstává zcela nehybný. Nepromluví jediné slovo, zřejmě je to tak už delší dobu, i když jednou jsem ho slyšel kýchnout.

O patro výš v Oáze bydlí Vicky. Nosí květované šaty, černé brýle a kolem krku má sluchátka. Svěřuje se mi: „Byla jsem nemocná, ale už se to zlepšuje. Dcera teď žije u mé sestry.“

Ptám se, kolik je její dceři. Neumí ale odpovědět. Kdosi za ni odpovídá: „Je jí deset.“ Za chvilku Vicky s téměř vítězným úsměvem oznamuje: „Zrovna včera tu za mnou byla, třikrát nebo čtyřikrát mě políbila.“

V Zuiderlichtu se nikdo neléčí. Odsud není návratu. Zuiderlicht je poslední štace. „Stačí je stabilizovat a dát jim smysl života,“ vysvětluje Steve.

Ve stejném oddělení žije i Engin. Je mu osmatřicet, mluví jen s obtížemi, někdy komunikuje pomocí plastové karty s abecedou. Smí vykouřit jednu cigaretu za hodinu, to je smysl jeho života. Býval taxikářem. Neustále a s velkým gustem něco vykládá, až mám pocit, že tenhle jeho blábol je určitá forma protestu; v mluvení je jeho sebeúcta.

Dalším z obyvatel Oázy je Rita. Rita není mentálně postižená, ale než bude dokončeno nové křídlo, zůstává dočasně mezi duševně postiženými. Trpí pokročilou roztroušenou sklerózou, bezvládně spočívá na kolečkovém křesle jako veliká lidská klobása. Zato její oči: málokdy jsem viděl tak živé a něžné oči.

 

*

 

Váňuška, které je devětačtyřicet, mě požádala, abych jí pomohl s mejkapem. Různá malovátka má uložená v plastové krabičce, do jaké by si mohla dávat třeba strouhanou mrkev. Vystudovala jazyky na fakultě germanistiky. Nosí béžovou sukni a svetr s jasně barevnými pruhy připomínajícími klikaté vzory módní značky Missoni, má rozcuchané vlasy a na nose brýle.

„Já to s mejkapem moc neumím,“ varuji ji. „Čím bych měl začít?“

„Třeba rtěnkou.“

Váňuška je vdaná za Íránce Ahmeda, rozvedení prý nejsou. Seznámili se, když vyučovala holandštinu pro cizince.

Mluví jen s obtížemi.

Po rtěnce přijde na řadu podkladový krém. „Jak se to nanáší?“

„Prsty,“ odpovídá.

Na tváři má skvrny, které mejkap ještě zvýrazní.

Její rodiče se objeví někdy kolem oběda a usadí se v kavárně. Otci je přes osmdesát, byl učitelem ve škole v Deinze, matce je třiasedmdesát. Otec má plnovous, matka má na sobě džínovou vestu bez rukávů.

„Začalo to v roce 2015 těžkými depresemi,“ svěřuje se mi Váňuščina matka Anita. „Vrátila se tehdy k nám domů. Psychiatr, který ji léčil, nám řekl, že už nikdy nebude mluvit. Navštěvovala pak logopedii. Manžel ji tyranizoval, v domácnosti na nic nesáhl, nejvýš si vypral svoje prádlo.“

„Ne,“ ozývá se Váňuška.

„Byla v takovém stresu, že se nezmohla na odpor.“

Váňuška pojídá oběd velmi originálním způsobem. Nejdřív kousek ryby s bramborami, pak čokoládový dezert a teprve potom sní zbytek ryby.

„Už je jedna hodina,“ říká, „mohla bych dostat svoji Colu?“

„Impulzivní chování je jedním z příznaků,“ vysvětluje matka. „Kdybychom ji nehlídali, ukouřila by se k smrti.“

„Nemohli jsme se rozhodnout, jestli se bude jmenovat Váňuška nebo Johanna, ale četli jsme hodně z ruské literatury a tak jsme se rozhodli pro Váňušku.“

 

*

 

Na oddělení osob trpících časnou demencí žije šedesátiletá žena, která si nepřeje zveřejnění svého jména, neboť v minulosti zastávala „významné postavení“. Stravuje se sama ve svém pokoji a společnou halou prochází, jen aby si venku zakouřila. Vybraně se obléká a stravuje se o samotě, neboť ostatní obyvatelé jedí nevychovaně nebo jsou krmeni lžící, a to jí kazí chuť k jídlu. Kouří od svých deseti let, má jednu dceru, kterou popisuje jako „bonvivánku“. Čas od času se z domu vzdálí „na jedno pivo“.

Do Zuiderlichtu přišla sama, prý preventivně. „Řekli mi: ,Jestli budete dlouho váhat, nezbude tu žádný volný pokoj a skončíte na uzavřeném oddělení.´“ Není již schopna psát a počítat, ačkoli jak říká, „dřív jsem na to byla dobrá“. Její příběh působí věrohodně. Doufá, že přijde někdo další, kdo na tom bude stejně dobře jako ona, a bude si mít s kým promluvit. Někdy vyslovuje lítost nad tím, že sem přišla tak brzy, „jenže co se dá dělat,“ říká, „není cesty zpátky. Nezůstal mi žádný nábytek, ani postel, spálila jsem za sebou všechny mosty. Moje dcera říká: ,nastěhuj se ke mně a mému příteli,´ ale to bych jí neudělala, je jí něco přes dvacet, má celý život před sebou a já ji nechci zatěžovat.“

 

*

 

Pro mnohé obyvatele a možná i pro pár pečovatelů je kvalita života a jeho smysl zhmotněn v cigaretě. Cigareta, skoro bych řekl, je něco jako mesiáš.

Vezměme si třeba Engina, který se mi zpočátku vyhýbal a teď mi pokaždé, když se potkáme, třese rukou. Malý, uzavřený, ale současně drzý. Vždycky je maličko ušmudlaný, ale ta ušmudlanost je jeho formou autonomie. Má povoleno vykouřit jednu cigaretu za hodinu – nemůže se dočkat, až se velká ručička zastaví na celé, podobně jako se těhotná žena nemůže dočkat příchodu svého dítěte.

Pak je tu Magda (z oddělení pro obyvatele s psychologickými problémy). Ve výstřihu nosí zapalovač, který si chrání jako svůj nejcennější a možná jediný majetek. Cigarety dostává od pečovatelů. Pravidelně mě žádá, abych ji vzal ven na procházku: je upoutána na kolečkové křeslo. Ještě nejsme venku a už loví z výstřihu zapalovač a připaluje si cigaretu. Sotva ji dokouří a už chce zase dovnitř. Jakmile jsme zpátky v domě, upíjí kávu s mlékem a ptá se mě na jméno.

Emil je kost a kůže, ale hulí jednu cigaretu za druhou, jako by byl v nejlepších letech. Tenhle člověk bude kouřit i po smrti.

Smysl života však není jen v samotných cigaretách; je tu také hudba. Etienne (oddělení časné demence), který je obvykle v jakémsi katatonickém stavu, nám zahrál na akordeon, na kytaru i na hudební lžíce. Další obyvatelka Marleen zazpívala píseň Billa Witherse „Ain't No Sunshine“. Málokdy jsem ji viděl tak veselou. Ten den odpoledne pak vykřikovala, že chce domů; někdy není pečovatelský dům tím pravým domovem.

Roger (z oddělení pro psychologické problémy), starší pán, sedí spokojeně na své kolečkové židli a na klíně chová morče. Něžně ho hladí.

Cigarety, hudba a morčata; to úplně stačí.

A některým snad ještě pár knížek.

 

*

 

Psychoterapeut Kas sedí vedle mě na terase a vypráví historku o „Kuřeti Georgovi“.

„Stalo se to v Anglii,“ vypráví, „před dlouhou dobou, kdy pečovatelství vypadalo úplně jinak. Můj táta tam studoval psychologii, ale nemohl najít práci, a tak se nechal zaměstnat jako pečovatel. Chodil na noční směny a kolegové se rozhodli, že si ho vyzkouší. Řekli mu: „V noci je tu klid, ale je tady takový chlápek, Kuře George, kdyby se vzbudil, musíš ho vzít do sklepa a svlíknout donaha.“ Uprostřed noci se jeden z pacientů probudil, posadil se na posteli a začal mávat rukama jako kuře. Táta z toho byl sice nesvůj, ale poslechl radu kolegů. Když chlapík vychladl, odvedl ho zase do postele. Ráno se chlapík probudil a začal kdákat. Tak ho znova vzal do sklepa a vysvlékl ho. Dneska už se něco takového nedělá, ale chlad má zklidňující účinek. Rodiče zřejmě George zklidňovali v kurníku už odmalička. V těch časech se taky dával na proleženiny práškový cukr, dnes víme, že to opravdu pomáhá. Vrací se spousta starých postupů, i když v trochu odlišné podobě.“

Koncem týdne se rozhoduji uspořádat spisovatelskou dílnu a Kas k tomu poznamená: „Určitě to řekni Etiennovi. Sice nemluví, ale umí psát na stroji.“

Když mluvím s Etiennem, zírá na mě a vůbec mě nevnímá; já přemýšlím o proleženinách a práškovém cukru.

 

*

 

Na oplátku za poskytnutou pohostinnost pořádám spisovatelskou dílnu. Někteří obyvatelé a také někteří ze zaměstnanců potřebují maličko povzbudit. Přichází za mnou pečovatelka Jana, jestli se může taky zúčastnit.

Jedna moje známá, zdravotní sestra, mi kdysi řekla: „Dokud se člověk nenaučí utírat zadky a vyměňovat pleny, nemůže vědět, co je to pečovatelská služba.“ Někteří obyvatelé jsou inkontinentní, ale zatím jsem se s ničím takovým nesetkal. Pleny se dají poznat, jen když má člověk na sobě pyžamo s kalhotami: pod noční košilí není znát nic.

Sepisujeme své příběhy ve společenské místnosti. Je s námi i Rita, která trpí těžkou formou roztroušené sklerózy. Nedokáže se pohnout, ale směje se, jako by jí bylo sedmnáct. Napsala: „Moje dcera žije v Ostende. Nedávno jsme si tam společně pochutnávaly na ústřicích. Úžasná delikatesa.“

Martine (časná demence) napsala: „K zbláznění ráda tancuju salsu a taky ráda maluju.“ Když potom čte svůj text nahlas, rozpláče se.

Někteří obyvatelé jsou smutní, protože vědí, že se odsud nikdy nedostanou. Štěstím je možnost úniku, v tom jsou si pečovatelské domy, úřady, vězení a rodiny podobné. Někdy je únikem pouhé štěstí.

Váňuška se ptá, jestli tu budu i zítra. „Ano,“ odpovídám.

„Takže mi pomůžete s mejkapem,“ ujišťuje se.

Končím řádkami dopisu, který napsal Etienne své manželce. Jak už jsem se zmínil, Etienne nemůže mluvit, pohybuje se jako robot, občas zahraje na akordeon. Píše: „Viviane, přijedeš dnes za mnou? Cítím se mizerně! Ahoj, Etienne, xxx.“

Článek autor četl na Festivalu spisovatelů Praha 2019. Z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová.

Brusel není žádné monstrum, říká nizozemský spisovatel Arnon Grunberg

08.12.2015 Rozhovory

Arnon Grunberg (1971) se nebojí kontroverzních námětů. Svůj román Gstaad (přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Dybbuk 2015) původně raději vydal pod pseudonymem a i dnes může tento text působit jako určitá obhajoba zvrácenosti. Grunberg ovšem kromě krásné literatury píše i reportážní knihy – například ze svých pobytů u nizozemských vojáků v Afghánistánu a v Iráku. V Praze byl jako host Festivalu spisovatelů.

Celý článek >

Arnon Grunberg: Vítej doma

24.11.2015 Autoři

Arnon Grunberg četl na 25. ročníku Festivalu spisovatelů Praha povídku Vítej doma, kterou přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková.

Celý článek >

foto: Petr Machan

Marek van der Jagt: Bavorská boule

10.07.2012 Ukázky

z nizozemského originálu přeložila Veronika Havlíková

Celý článek >

Arnon Grunberg, foto: Petr Machan

Arnon Grunberg: Paxodol

11.05.2012 Ukázky

Sekretářka Julese Poitevina Američanovi už třikrát říkala, že má poslat e-mail, ale on jí pokaždé odpověděl, že trvá na tom, aby mluvil s profesorem Poitevinem osobně. Nakonec se rozhodla, že profesora vyruší.

Celý článek >

Arnon Grunberg

Portrét Arnona Grunberga

03.12.2011

Málokomu se povede získat dvakrát stejnou prestižní cenu za nejlepší literární debut. Arnonu Grunbergovi se to podařilo, a cesta jakou k tomu došel, tvoří milník ve vnímání autorské osobnosti v současné holandské literatuře.

Celý článek >

Arnon Grunberg

Neustále provokující Arnon Grunberg

07.12.2009 Články

Arnon Grunberg plní stránky světových magazínů. Jeho nový román Tirza se objevil i ve francouzském vydání časopisu Elle.

Celý článek >

Arnon Grunberg

Arnon Grunberg: Matka se ke mně nechtěla znát

05.08.2009 Rozhovory

rozhovor opublikovaly Lidové noviny 4. června 2007

Celý článek >




CZ | EN