Archivy | Autoři | Wole Soyinka

Wole Soyinka: Tato minulost musí oslovit svou přítomnost Nigerie    FSP 2020, 2006

Právě když se oznámené představení konalo před diváky na skutečném jevišti jednoho londýnského divadla, došlo v jiných prostrách budovy k dosti zvláštnímu výjevu, nepředepsanému dramatikem. Stalo se toto: jeden herec odmítl vystoupit na jevišti v úloze, která mu byla přidělena. Nastala prodleva a jeden spoluherec se ho snažil přesvědčit, ať vystoupí, ale on zatvrzele vrtěl hlavou.

Začali se prát a ten spoluherec doufal, že neochotného kolegu zničehonic vytlačí před publikum na osvětlené jeviště. Kolegovi pak nezbude než hrát s ostatními. Snažil se tedy dotyčného zatvrzelce překvapit a prudce ho vtáhnout na scénu. To se mu však plně nepodařilo a vypukla krátká, leč ostrá šarvátka. Neochotný herec silně zrozpačitěl a stáhl se. Část diváků dokonce zahlédla, jak se perou.

Je třeba vysvětlit, že samo představení improvizovalo okolnosti jedné dramatické události. Proto měli herci volnost v únosném rámci svého vystoupení dělat pauzy, upravovat podle svého kusy rolí, zvát diváky na jeviště, riozdělovat úlohy a převlékat si kostýmy během představení před očima diváků. Mohli též dramaticky vyjádřit své přání, aby neochotný herec hrál s nimi, a to právě náruživě prováděli.

Dotyčný herec ovšem ze scény odešel ještě před začátkem té šarvátky. Už při zkouškách dával najevo, že hrát nebuide. Nakonec prosadil svou, ale celé další týdny se potýkal s potížemi, které z rvačky vyplynuly. Musel řešit spor, do něhož se dostal s kolegy herci i spoluautory. Na jedné straně jím lomcoval obrovský vztek, že ho dostali do situace, v níž vypadá jako někdo, kdo se nevyrovná s nespornou skutečností, trpí ostychem a cítí se znehybněn krutou realitou tak, že se citově nepřenese přes záležitost, která ochromujejeho profesionální odhodlanost.

Samozřejmě věděl, že o nic takového tu nejde. Pravda byla daleko jednodušší. S kolegy nesporně sdílel politický postoj k události, o které společně hráli, ale lišil se od nich v názoru na způsob vyjádření tohoto postoje. Šlo mu o hrou sdělovanou ošklivost, jejímž vlivem cítil silné znejistění vlastní přítomnosti na jevišti, na místě, kde hru sledovalo publikum, které pokládal za kolektivně odpovědné za onu odlidšťující skutečnost.

Odhalme nyní roušku tajemství a povězme si o té události něco konkrétnějšího. Odehrálo se to na scéně londýnského Královského dvorního divadla v Londýně roku 1958. Byl to jeden z těch nedělních večerů, jež byly věnovány pokusům a inovacím onoho pozoruhodného divadelního režiséra George Devinea, jehož tvorba pěstovala tehdejší radikalizované britské divadelnictví a později vytvořila takové hvězdy, jako byli John Osborne, N. F. Simpson, Edward Bond, Arnold Wesker, Harold Pinter, John Arden aj.

Dokonce přiměla tehdejší britský konzervativní vkus okusit i něco od stylistických a ideologických pariů typu Samuela Becketta a Bertolda Brechta. Při zmíněném představení se předváděla forma „živého“ divadla pod názvem Jedenáct mrtvých mužů v Hole. Všichni herci nebyli profesionály, spíše mezi nimi převládali autoři, kteří společně psali a hráli tato dramata. Ti, kdo mají dlouhou politickou paměť, si snad vzpomenou na to, co se odehrálo v keňském táboře Hola v období osvobozeneckého boje Mau Mau.

Britská koloniální moc věřila, že Mau Mau lze rozdrtit tím, že se Keňané naženou do zvláštních táborů. Přitom se měli oddělit těžké případy od pouhých podezřelých a potenciálních odpůrců. Nu, měli to všechno pěkně propracované. Jedním takovým táborem byla Hola, kde důstojníci a bachaři k smrti ubili jedenáct uvězněných. Bylo zahájeno vyšetřování případu a na celý text představení byl založen na zprávě z tohoto vyšetřování.

Teď zbývá odhalit totožnost neochotného herce. Pokud jste na to ještě nepřišli, nebyl to nikdo jiný než já. Vzpomínám si živě na to proto, že herci jsou zvyklí znovu a znovu si vybavovat děsivý okamžik zatmění, v němž si nezapamatovali nejen řádky textu, ale ani tu chviličku ve hře. Role, kterou jsem dostal, byl jeden z těch vraždících bachařů. Vypravěč četl svědectví jednoho z bachařů a my jsme měli přitom v ruce silné obušky a měli jsme za úkol je zvolna a téměř obřadně zvedat a bít jimi krky a ramena vězňů na rozkaz bílých táborových důstojníků. Surealistický výjev.

Už při zkouškách bylo jasné, že vznikne koneckonců surealistický živý obraz. Na stupínku pod ním byl vypravěč a hovořil nevzrušeně, aby klinicky nechal strohá fakta odhalit stav myšlení trýznitelů i obětí. Bílí důstojníci byli ozbrojeni a tvořili malý kroužek. Jeden z nich bere obušek z bachařovy ruky, aby mu ukázal, jak se bije lidská bytost tak, aby nezůstaly viditelné stopy. Potom je tu nejvnitřnější chumel vězňů, kteří mají jedinou zbraň - nenásilí.

Rozhodli se stávkovat a odmítat práci, dokud se v táboře nezlepší podmínky. Tak dřepí na zemi a nechtějí se hnout z místa. V tichém odporu si pevně drží ruce pod koleny. Zazněly rozkazy. Bachaři vkročili do vnitřním chumlu a začali jejich těla zvedat tak, že vráželi ruce vězňům do podpaží a vynášeli je celé zkoprnělé jako želvy stranou a tam je třídili.

Tváře obětí jsou apatické. Jsou odhodláni neprojevit žádný odpor. Začíná bití, rána nalevo, pak do zad, do rukou – pravá, levá, dopředu, dozadu. Rytmicky. Obušky dopadají stejnoměrně. Tváře bílých věznitelů září profesionálním uspokojením, jejich paže chvílkami mírně naznačují, kdy je čas přejít k další várce či trochu přitvrdit bití tam, kde to bachaři zanedbávají. Scéna plná obrazů, fluida přímo baletního.

Potom přichází kontrast, starší úřední verze o tom, jak prý vězni zemřeli. Podle ní se zhroutili a zahynuli poté, co se napili dodané otrávené vody. To jsme také inscenovali. Vězni lekali žízní a seřadili se u vozu s vodou. Když se první dva nebo tři napili, začali se bolestí svíjet. Lidští bachaři chvátali zadržet ty druhé, ale marně. Žízní šílení opovrhli záchranou,drali se k vodě a lačně pili ze stejného zdroje. Jeden po druhém sténali, svíjeli se a hroutili, než v bolestech zahynuli. To byla verze šéfů tábora.

Motiv byl dost prostý a divadelní formát osvědčený a vyhovující konkrétní konvenci. V čem byl tedy problém? Myslím si, že v tom, co působí na většinu autorů. Kdy realita kárá hru? Kdy je fiktivnost drzá? Co se děje po zahrání na scéně? Jednou z pozoruhodných vlastností konkrétní divadelní konvence, kterou jsem právě popsal, je to, že vydává silný zápach ustavičnosti, onen pocit „už jsem tam byl“. „Jsem toho svědkem.“

„Minulost sehrává svou přítomnost.“ V takovém případě může onen pocit trvalosti sloužit i jako zaklínání zlých duchů, propustka nebo - zvláště pro publikum – uspávací prostředek. Musíme mít na mysli, že v době představení pro většinu diváků každá smrt osvobozeneckého bojovníka byla zářezem na pažbě pušky, smrtí nepřítele, zvířete či zvířecího mutanta, nikoli mučednictvím vlastence.

Ale my rovněž víme, že takové snahy vyvolávají změny, že aktualizace statistické, novinářské poznámky pod čarou může způsobit obrat v samolibém uvažování, který vede k počátku angažovanosti ve prospěch změny, k nápravě. V parlamentních komorách byly při této příležitosti vznášeny hněvivé dotazy. Věci spravedlnosti pro oběti se zastali liberálové, humanitně a reformisticky orientovaní.

Někteří z nich dokonce odcestovali do Keni, aby si opatřili podrobnosti vyvracející úřední lži. Tento hluboký neklid, který podryl mou tvůrčí odhodlanost, tedy přesáhl publikum. Nakonec jsem se prodral ke kořenům vlastních pocitů vůči napadané lidskosti a a jejímu volání po odlišné reakci. Cítil jsem, jak je taková prezentace neslušná. Bylo to, jako když se hodí deformovaná paže malomocného mezi zdravé, aby vzbudila soucit a dobročinnost.

Domnívám se, že to bylo příčinou onoho nedotknutelného, ale naprosto niterného odmítnutí, které mařilo požadavek mého povolání, působilo dojmem nepatřičnosti a vysmívalo se vcítění mých kolegů. Bylo to, jako kdyby nám nelidská totalita, jejímž pouhým zlomkem je ten výjev, říkala: Laskavě si své pohodlné city nechte pro sebe.

…

Národy, které prošly agonií osvobozeneckých válek, národy, jejichž zem zúrodňují těla nevinných obětí a neopěvovaných mučedníků, žijí dnes bok po boku se svými zotročovateli. Dokonce se podílejí na řízení svého osudu s těmi, kdo je před pouhými čtyřmi, pěti lety nutili, aby sledovali masakrování svých příbuzných. Jdou hodně nad rámec křesťanské doíbročinnosti a spokojují se s tím, že znovu budují a podílejí se. Tento duch spolupráce lze příliš snadno zavrhnout jako zrádcovskou činnost onoho zvláštního druhu vůdců, kteří přistupují na kompromisy, aby - pro vlastní užitek - chránili naleštěné boty odcházejících utlačovatelů. V mnoha případech je nutno uznat, že je to pravda.

Máme však také případy režimů, jež se přidružily k touhám svých mas na africkém kontinentě a osvojily si stejnou politickou filosofii. Vždy však rozhodují nakonec lidé sami a oprávněnost takovýchto úvah vyplývá z jejich vztahů. Spokojme se prostě poznámkou, že jde o o jev, který stojí za pozornost. Koneckonců jsou dnes evropské národy, jejichž vzpomínky na ovládání jinými zůstávají dvě století po osvobození tak živé, že se dosud - i v tomto okamžiku - volá po kulturní, sociální a politické odvetě, kterou má být vykonána na potomcích někdejších dobyvatelů.

Navštívil jsem takové národy, jejichž kruté zážitky pod cizí nadvládou denně připomínají posvátné ikony v památnících, parcích, muzeích i chrámech, v dokumentaci, dřevořezbách a fotogravurách, které jsou vystaveny v neprůstřelných skleněných vitrínách. Ale ze všech nejtypičtější je snížení zbytků dobyvačných hord na potupnou úroveň trpěných cizáků, omezení občanských práv, výsad a společenského postavení na s bídou tolerovanoou okrajovost, jež se odráží v pateticky sklíčených tvářích, svěšených ramenech a omluvných setkáních v těch vzácných chvílích, kdy se nelze vyhnout styku s lidmi patřícími k těm, kdo se prosadili později.

Ano, tohle všechno jsem viděl, hodně se o tom napsalo a debatovalo na mezinárodních shromážděních. A přestože obecně uznáváme tuto poetickou spravedlnost, nemůžeme obejít otázku, zda vyříznutí libry masa z lidského těla při porodu není činem laskavějším než celoživotní stíhání synů za hříchy otců až někam do desátého nebo dvanáctého pokolení.

Když se střetáme s takovými tradicemi snižujícími rasovou a kulturní hrdost lidu, kterýstojína okraji nebo žije v menšinovém společenském postavení, vracíme se v duchu k našim vlastním společnostem, kde jsou máme takové kauzativní příběhy v čerstvější paměti, kde výmluvná obvinění dosud vyslovují trosky dříve prosperujících obcí a kde se ještě valí dým z taktiky spálené země, jež vyplynula z koloniální a rasistické krátkozrakosti.

Ulice však nesou jména bývalých utlačovatelů, jejich sochy a jiné symboly poroby nadále zdobí náměstí, byť je sebevědomý lid odsunul do postavení pouhých ozdůbek, na nichž hřadují netopýři a holubi. Knihovny zůstávají nepročištěny, takže se nové generace mohou popásat na dílech Frobenia, Humea, Hegela či Montesquieua a dalších, aniž nejprve narazí na čerstvé razítko na přední desce: POZOR! TATO PRÁCE JE NEBEZPEČNÁ PRO VAŠE RASOVÉ SEBEHODNOCENÍ.

Přesto tyto důkazy přizpůsobení v malém i velkém měřítku, kolektivním, institucionálním či individuálním, nesmí být brány jako doklad nekonečné nekritické černošské trpělivosti. Ve své podstatě představují soubor testů, hromádku dluhů, nepřímou nabídku, ke které je třeba se konkrétně vracet. Jsou překážkami na visutém mostě nataženém od hrany propasti, na mostě, jehož stavitelé volky nevolky musí respektovat zákon hmoty, neboť po překročení jistého bodu se zřítí do rozvírající se hlubiny podezření, frustrace a znásobené nenávisti.

Na tomto zkušebním prostoru, jímž je pro nás Jižní Afrika, onen středověký tábor biblických hrůz a primitivních podezření, je nutno, aby všichni mírumilovní zvolili jedno z dvojího: přivést ji zpět do moderního světa, do racionální existence v duchu lidského partnerství, jež tak výrazně projevil každý černošský stát na našem kontinentě, nebo ji dostat ve všech ohledech na kolena a zbavit lidského uznání, takže se prostřednictvím strategie své sešikované většiny vnitřně sesype. Ať bude volba jakákoli, nelze připustit, aby tato nelidská potupa prošla svědomím 20. století do 21. století, k onomu symbolickému dosažení dospělosti, které zřejmě národy všech kultur oslaví iniciačními obřady.

Víme, že tento kalendář neplatí všeobecně, ale čas a jeho požadavky platí. A z těch požadavků, které stojí před naší existencí, naší přítomností a nynějším lidským vymezením, nelze pokládat žádný za hlubší než skoncování s rasismem, vykořenění lidské nerovnosti a odstranění všech jejich struktur. Cena je důsledným nastolením na trůn svého doplňku: všeobecného volebního práva a míru.

Překlad: Vladimír Klíma