Absolvent univerzit v Ibadanu a Leedsu se věnoval literatuře a divadlu již jako student a mladý vysokoškolský pedagog. Jeho drama Tanec pralesů se hrálo při oslavách vyhlášení nigerijské nezávislosti počátkem října 1960.

V českém překladu vyšlo v revui Světová literatura (ročník 1987/32, č. 6). Jako básník a organizátor afrického literárního života získal Soyinka značnou mezinárodní prestiž. Jeho půvabná svéživotopisná kniha Aké: Léta dětství (Praha, BB/Art 2003) líčí život v jihozápadní Nigérii do konce druhé světové války.

Soyinka proslul i jako energický odpůrce jihoafrického apartheidu a zastánce africké jednoty. Když se v Nigérii po odtržení Biafry schylovalo k občanské válce (1967-1970), vydal se k biaferskému vůdci Ojukwuovi, aby ho přesvědčil o nutnosti mírového řešení. Narazil však na nepochopení tam i na federální straně a byl uvězněn v severonigerijském městě Kaduna.

Po propuštění se mnohokrát angažoval v boji za svobodu uměleckého výrazu. Často pobýval a pracoval v USA. Kdysi doufal, že svahilština, přední africký jazyk, bude sloužit jako hlavní komunikační nástroj při celokontinentální integraci Afriky. Sám ovšem píše více svou brilantní angličtinou než rodnou jorubštinou.

V devadesátých letech dokonce kandidoval na prezidentský úřad, který je v Nigérii nejvýznamnější (federace má ústavu připomínající americkou). Prezidentem se sice nestal, ale nesporně přispěl k tomu, že v Nigérii po dlouhém období vojenské diktatury vládne civilní režim, opírající se o výsledky všeobecných voleb.

Když v poválečném období (především) senegalští intelektuálové rozvinuli hnutí na oslavu černošství (négritude), Soyinka se k nim nepřipojil a prohlásil, že tygr skáče a nemá zapotřebí vytrubovat do světa své tygrovství („tigritude“). Nigerijskému klasikovi se odjakživa příčily předsudky, včetně tzv. rasismu naruby. Obvinil i slavné filosofy (Hegel, Locke, Montesquieu, Hume, Voltaire), že nestoudně hlásali rasovou nadřazenost a posmívali se africkým dějinám.

V pohledu na svět Soyinka dává přednost celostnosti a ironizuje bělošskou zálibu v módnosti, jež se odráží ve střídání uměleckých směrů (-ismů). S notnou dávkou ironie ostatně přijal iNobelovu cenu za literaturu. Po památné ceremonii poznamenal, že jde o bělošskou cenu, který byla po osmdesáti letech udělena Afričanovi. Nyní by si proto měli zřídit svou cenu Afričané, počkat dalších osmdesát let a pak ji udělit nějakému bělochovi.

Jako básník je Soyinka nepřítelem snobismu a estétství. Jeho verše jsou dosti náročné, zejména pro lidi, kteří toho vědí jen málo o barvitém světě jorubské mytologie a o rozvinutémpanteonu animistických božstev a duchů. „Básnický mysticismus je jen pokračováním onoho smyslového animismu v člověku, tříděním destilací a podryvným chápáním, jež se vyvíjí mezi objektem a fantazií“, říká Wole Soyinka a pokračuje: „Básník se prostě dostává dovnitř a dále k psychickému bratrství, a to je vzácný případ úplného pochopení, vrcholného sebeuvědomění.“

Jsem rád, že slavný autor na naši zemi nezapomněl. Přijíždí sem v době, kdy zájem institucí o subsaharskou kulturu povážlivě poklesl a nutně potřebuje oživující injekce. Přál bych si, raději dříve než později, vydat svůj překlad jeho další autobiografické knihy Isara (1989). Ta zachycuje Soyinkovo dospívání v pozdně koloniálním období (1945-1960) a je klíčem k pokladnici umělcových podnětů, z nichž některé plně rozvinul až ve zralém věku.

 

Vladimír Klíma