Camus dnes?
11. ledna 2010 14:49
Centrum pro ekonomiku a politiku – pravicový think tank prezidenta Václava Klause – uspořádalo seminář o Albertu Camusovi. V sále pražského Autoklubu hovořili ve středu 6. ledna Miloslav Bednář z Filozofického ústavu Akademie věd ČR, Václav Jamek z Ústavu románských studií Filozofické fakulty UK, Ján Pavlík z Katedry filozofie VŠE v Praze a Jiří Pechar z Filozofického ústavu Akademie věd ČR. Seminář, pořádaný k padesátému výročí tragické smrti významného francouzského autora s alžírskými kořeny, zahájil prezident Klaus vzpomínkou na to, jak vnímal Camusovo dílo v dobách svého mládí: „Pro naši generaci, tehdy v závěru padesátých let, na začátku šedesátých let, to byla obrovská inspirace a obrovský impuls. V tom tuhém, komunistickém světě nám otvíralo oči zásadním způsobem. Dnes? Nevím...“. Jakoby tím mimoděk předpověděl i vývoj rozprav následujících. Všechny přednesené příspěvky byly zajímavé svým kritickým a polemickým pohledem, avšak nenesly žádný pokus o spojení Camusova díla s přítomností. Úvodní otázka Václava Klause tedy zůstala až do konce semináře po hříchu nezodpovězena.
Hovory se všeobecně více soustředily na filozofický rozměr (ne odkaz) Camusova díla. Na jeho předpoklady a východiska. Přestože byl Camus, jak poznamenal Václav Jamek, jako filozof v zásadě rehabilitován, Miroslav Bednář hned v úvodu Camuse prezentoval jako typického představitele „polovičatosti moderního myšlení“ a měřil jej právě tak úhelným kamenem filozofie, když jej v závěru popsal jako: „zoufale aktivistickou dvouhlavou bytost bytí a nicoty, jež ústí v prchavě poživačnou melancholii života pro život“. Václav Jamek považuje Camuse více za myslitele než za filozofa, připomněl Camusovo skromné metafyzické stanovisko prosté Boha a také důležitý motiv smíření se s falešností smyslu. Ján Pavlík upozornil na fakt, že ač je Camusovo stanovisko ateistické, jeho morálka je v podstatě křesťanská. Pouze Jiří Pechar zmínil také aktivní povahu Camusovy vzpoury a jeho působení v odbojové revue Combat.
Ačkoli spolu všichni mluvčí souhlasili v podstatných námětech Camusovy tvorby, kterými jsou absurdita a vzpoura, nedošli shody v otázce výsledné charakteristiky Camusovy osobnosti a jeho myšlenkových východisek. Zcela opomenut zůstal fakt, že Camusova vzpoura je vzpourou živou a neustálou a jeho dílo nám předává především velmi lidské poselství o nenásilí a míru mezi národy. I proto je mimořádně důležité připomínat jej právě v tomto roce, kdy UNESCO vyzývá k otevřenému dialogu mezi náboženstvími a kulturami.
Camus řekl: „Nevěřím v Boha, ale mám pocit posvátného“. Jak silný smysl dostávají jeho slova v současnosti, kdy jsme na jedné straně svědky náboženského fanatismu a na straně druhé lidí, kterým není svaté vůbec nic. Camusova vzpoura je aktivní a vnitřně ohraničená přirozenými morálními principy. Hrůza absurdity neplyne z nedosažitelnosti pravdy, po které nepřestáváme usilovat, ale z podřízení životních principů umělému stroji systému. Camus se nejen aktivně účastnil odboje, otevřeně vystoupil i proti Francouzsko-alžírské válce. Celé jeho prohlášení k arabským aktivistům si můžete přečíst v článku Důvody protivníka. Při přebírání Nobelovy ceny v roce 1957 Camus řekl, že: „velikost spisovatelova řemesla spočívá v přijetí dvou úkolů: službě pravdě a svobodě.“ A nejde v tomto případě o nedosažitelné ideály, neboť dále je specifikuje jako: „odmítání lži o tom, co víme, a vzdorování útlaku“. Camus si je vědom omezenosti lidského poznání, jeho touha po čistotě a průzračnosti není spojená s vnějším světem, ale nitrem každého člověka – východiskem k jejímu dosažení je revolta proti vědomé lži a útlaku individuální svobody.
Byť je jistě užitečné znovu připomínat ideje Camusova díla a všechny jejich možné výklady, postrádá to hlubšího přesahu, pokud není přítomna také snaha spojit Camusovy myšlenky s přítomností. V tomto směru nepřinesl seminář Centra pro ekonomiku a politiku nic nového. Camusovo východisko z absurdity světa nekončí ve slepé uličce nemožnosti jeho pochopení, ale v revoltě a odmítání všech dogmat, která světu zdání řádu a srozumitelnosti namlouvají. Cestou vědomou, svobodnou a pokornou. V osobnosti Alberta Camuse poznáváme člověka, který si plně uvědomuje nejednoznačnou povahu podstaty světa, ale svým dílem zároveň usiluje o pravdu a dobro. V závěru svého projevu při převzetí Nobelovy ceny Camus řekl: „Je pravděpodobné, že každá generace bude pociťovat poslání předělat svět. Ta moje ale ví, že ho nepředělá. Jejím úkolem je možná něco ještě většího, a sice zabránit, aby se svět zničil úplně.“ Odkazem dnešní době tedy budiž raději přirozeně humanistický a pacifistický rozměr Camusova díla, než jeho výpověď filosofická či existenciální.
redakce
publikováno 11. ledna 2010
Více článků
Cizinec (Video)
Camus nadále v pozornosti světových médií
"Proč jsem dostal Nobelovu cenu" (Video)
-65f8ca6243cf4_185x123.jpg "Den Michaela Cunninghama")
-6507dcc48fb3a_160x60.jpg)
