Chuť tuše za oběma světy II.

Tradice nebo modernita

Narodil ses v Číně a nevadí ti plochost tradičních tuší, ale stíny a světlo, stejně jako hloubka ti učarovaly. Časový rozestup mezi kulturními tradicemi pro tebe nic neznamená.


Vyrůstal ve velké, bohaté – jeho otec pracoval v bance-, a intelektuálně velice aktivní rodině, kde se seznamuje především prostřednictvím své matky, profesorky, s herci, spisovateli a umělci. Do tohoto bujarého, svobodomyslného světa otevřeného kultuře jak tradiční, tak i moderní, čínské nebo západní se ovšem znenadání vetře politika a rozvrátí jeho základy. Gaova matka se na apel Strany rozhodne k „nápravě myšlení“ (jak to její syn nazval ve svém románu Moje vlastní bible)a předčasně umírá ve svých 38 letech: „Utopila se v jedné řece za nějakým statkem.“ Je to jeden z životních zvratů pro malého kluka, který bude muset přihlížet pádu mnohých členů své rodiny. „Všichni rodinní příslušníci umřeli – na nemoc, utopení, sebevraždu, šílenství.“ Gaova rodina, abychom ocitovali jeho lapidární shrnutí, byla „příliš jemná, příliš křehká,… odsouzená k zániku“, ale čtenáři je mezi řádky jasné, že to nebyla ani tak dědičná rána, jako spíš politický kontext, který jeho rodinu roztrhal na kusy a zadupal. I tady lze v rámci široké vyprávěcí imaginace vlastní čínskému lidu pochopit jak osud jednotlivce, tak i politickou situaci země.

Několikrát hlavní, anonymní představitel románu, nesoucí znaky jasně autobiografické, připomíná, že vzpomínky se mažou a obrazy mizí. Není divu, že jeho Bible začíná právě ztrátou paměti a následným rozostřením všech jeho vzpomínek. Vzpomínky totiž svojí symbolickou silou představují dělicí čáru, sice imaginární, ale o to skutečnější, mezi jeho starým a novým životem, mezi Čínou, kterou opustil, a Francií, kterou si zvolil: „Nezapomněl na to, že měl ještě jiný život. Vzpomínka na starou, zažloutlou fotografii, kterou nechal doma a kterou oheň ušetřil, v něm budí smutek, ale je již tak vzdálená, jako by ten život už dávno uprchl…“

Musíme připomenout, že nejdříve se Gao chce stát malířem a studovat na pekingské akademii. Již jako student na Nankinském americkém lyceu na začátku 50. let se sbližuje s jedním z profesorů Yun Zhongyuem, komunistou intelektuálem, který vystudoval moderní západní umění. V jeho ateliéru je chlapec uveden k základním technikám a hlavně se poprvé seznamuje se západní modernou od Matisse po Picassa, přes ruské nebo americké realisty z meziválečného období. V okamžiku, kdy si má vybrat obor vysokoškolského studia, váhá mezi vědou, literaturou a malířstvím. Nadšení profesora Yuna nad jeho prvními dílky – v té době výlučně olejomalba, ho na chvíli tlačí k Umělecké akademii, ale matčin nesouhlas ho nakonec vede ke studiu francouzské literatury v pekingském Institutu cizích jazyků. O pět let později opouští studium s diplomem překladatele. V té chvíli začíná Kulturní revoluce, ke které Gao na čas přilne a pak se od ní, ne bez velikého rizika, odklání.

Toto silné trauma hluboce podmíní jeho pohled na svět, společnost a… sebe sama v konfrontaci se svým vlastním násilím. Zážitky tohoto „zničení vlastního svědomí“ se objeví v r. 1998 právě v Mojí vlastní bibli, v které líčí svoji účast na Kulturní revoluci, ohrožení a rizika, lavinu totality, vyhnání na venkov a převýchovu rolnickou prací. Na venkově se začíná věnovat hlavně fotografii, kterou zachycuje své obrazy, i když ty si zatím uchovávají podobu skutečnosti a tlačí tak trochu malbu do pozadí. Až v roce 1978, když jako překladatel doprovází oficiální delegaci na cestě do Itálie a Francie, je Gao přímo uhranut krásou a silou klasické malby, a to do takové míry, že sám ztrácí odvahu a chuť - pokračovat s olejomalbou mu připadá v jeho případě jako nesmysl. „Nevěděl jsem, jak bych se mohl vyrovnat těm mocným dojmům, které jsem nikdy předtím nezažil. Ta sensualita hmoty a světla mi připadala o to nedostupnější, že malíř v Číně měl k dispozici jen velice průměrný materiál. Moje barvy zšedly za pár měsíců, zatímco v Louvru, Orsay nebo Offices zůstávalo při životě pořád stejné kouzlo. Jaký šok pro někoho, kdo se měl za dobrého malíře a který si najednou uvědomí, že všechno to, co vytvořil, není na nic.“ Taková krize byla dosti příslovečná pro mnohé umělce, jejichž měřítka se přestala vztahovat ke své národní tradici a přijala západní schémata postavená na piedestal univerzálního principu. Pro Gaa naštěstí modernita neznamenala prostý přechod od Východu na Západ a zřeknutí se vlastní identity. Protože se vždy stavěl skepticky k vyhledávání té originality, která jen špatně zakrývá prokletí věčných začátků bez výsledku, využil této konfrontace kultur k vyslovení své vlastní identity.  Cesta roku 1978 ho také přivedla do Fondation Maeght v Saint-Paul-de-Vence, kde objevuje tuše od Picassa a Michauxe. O co se mu u západních malířů zdála technika a umění oleje nedosažitelnější o to povrchnější v porovnání s čínskou tradicí mu připadalo západní pojetí tuše. „Pro Picassa a Michauxe je čínská tuš prostě černá. Nepochopili její možnosti, a tudíž ji používali příliš zjednodušeně.“  Touto konfrontací s tuší, jak ji používala evropská kultura, se malíři zjevilo bohatství ukryté v jeho vlastní tradici, které se také stane jeho výlučným vyjadřovacím prostředkem. To je další Gaův důležitý přechod mezi světy. Osmdesátá léta 20. století jsou u Gao Xingjiana poznamenaná návratem k čínské tuši na poli uměleckém, ale také jeho exilem nejprve do Německa, později do Francie – jazyk Moliérův mu je tak blízký, že se zde cítí „jako doma“. Paříž se mu stává novým centrem svého světa a je pro něj jen logicky lidské, že právě zde se vysloví proti událostem června 1989 na známém náměstí Nebeského klidu, Tiananmen, kde jsou mírumilovně manifestující studenti zmasakrováni jednotkami čínské armády. Francouzskou literaturu znal velice dobře, překládal Becketta, Ionesca, Artauda, Michauxe, a dokonce i jeho lavírování mezi oběma malířskými tradicemi mu pomohlo v rozhodnutí usadit se ve Francii jasně a jednou pro vždy. Čína ho vyškrtla ze svých seznamů a on jí to sám vrací. Od roku 1989 Gao do Číny nezavítá.

Malíř nebo spisovatel?

Umělec, který si chce zachovat nezávislost svého umění, se musí vrátit k jednotlivci, osobním etickým pocitům. Není to sice jediný způsob spásy, ale aspoň ho to drží zpříma.

O dramatikovi a spisovatelovi čínského původu Gao Xingjianovi (nar. 1940) se toho v poslední době napsalo docela dost na to, že překlad jeho Hory duše do češtiny se teprve k vydání připravuje (na jaře 2010 ho vydá Academia). Vzhledem k autorovu hostování na Festivalu spisovatelů Praha je samozřejmě v hledáčku především jeho dílo psané, ale nesmíme zapomenout, že malbě se Gao začal věnovat ve stejný okamžik jako psaní - jeho tuše se vystavují v galeriích po celém světě a my máme za to, že to není jen z důvodu Nobelovy ceny za literaturu, které se mu v roce 2000 jako prvnímu čínsky píšícímu autorovi dostalo. Mimochodem sám rád připomíná že: „Lidé mě dnes znají spíš jako spisovatele, ale v dobách, kdy mě nikdo neznal, mě přeci jen živila malba, na to se nesmí zapomínat…“ Toto rozpoložení, neustálé přerývání a prolínání tvůrčích rovin ostatně Gao Xingjiana charakterizuje, skýtá mu útočiště i živnou půdu k formulování svého světa, ať už slovy nebo bez nich, k překonávání vyslovitelného a nazírání již za „horizont slov“. „Když mám malovat, musím se nejdříve zbavit nejen slov, ale i myšlenek. Tady obraz předchází myšlenku… Pod štětcem to začne prýštit, to je šťastná chvíle malířova.“

Ve své děkovací řeči ke Švédské akademii, 7. prosince 2000, Gao zdůrazňuje: „Jazyk je nejzazší krystalizací lidské civilizace. Je spletitý, úsečný, nepolapitelný, a přesto přesvědčivě proniká lidské vnímání a spojuje člověka, vnímající subjekt, se svým vlastním chápáním světa.“

Gao je převozníkem mezi dvěma světy, a to hned na několika úrovních: Stal se exulantem, nuceně dobrovolným, který musel opustit Čínu, svoji kulturně tak rozsáhlou a bohatou vlast. V atmosféře kulturní revoluce byly všechny nové formy myšlení potlačovány a považovány za podezřelé, kontrarevolucionářské. Ani politická „převýchova“ na venkově mezi rolníky, ani dřina, kterou tam snášel, neměly na Gaovo přesvědčení vliv. Byl v neustálém obležení obrazů, a  proto toužil nějak prolomit nemožnost prosté, osobní komunikace s ostatními, ať už slovem nebo utajovaným přepisováním svých myšlenek. Tak vznikají nové obrazy na základě velice omezeného jazykového prostoru, charakterizovaného velkým smyslem pro objektivitu, ke které ho inspirovalo studium západní literatury, velkých románů, a zároveň s plným vědomím své čínské kultury, jejích mýtů, moudrosti a historie. Z psaní se stala strategie pro přežití, nástroj hledání náhle ztraceného.

Denis Molčanov