Čínští komunisté dnes oslavují feudální tyrany

Michal Procházka: Jak vznikl váš zřejmě nejslavnější román Hora duše? Co se všechno skrývá za tímto příběhem?

Gao Xingjian: Román vznikal téměř sedm let. Rozepsal jsem ho v 80. letech v Číně, aniž jsem věděl, jestli se dočkám opublikování. Vládla nám cenzura, a co bylo ještě horší, spisovatelé a dramatici si zvykli na autocenzuru. Naučili se dopředu odhadovat, co by mohlo projít, a co ne. Tehdy jsem si řekl, že se pokusím naopak o knihu, která by byla zcela svobodná.

Jejím rámcem je iniciační putování podél řeky k tajemné Hoře duše. Jak tuto duchovní cestu chápete?

Řeka nabývá mnoha významů, můžete v ní vidět hranici mezi životem a smrtí, mezi skutečností a světem fantazie. Představuje zrcadlo, které odráží naši podobu. Vede nás k pramenům, nazpět až k prvopočátkům. Chtěl jsem především ukázat kořeny čínské kultury a fascinující bohatství její historie, jenž by nebylo deformované soudobou propagandou. Pokusil jsem se docenit ducha, kterému doba nepřála.

Kniha oživuje staré vypravěčské tradice. Obsahuje řadu menších příběhů vedených na hranici reality a mýtů či dokonce mytologie...

Čína měla bohatou mytologii, ale z velké části jsme o její příběhy přišli. Zbyl především mocenský pohled na střídající se dynastie císařů a jejich říší. Naproti tomu já jsem se  pokusil o přesný opak. Hledal jsem původní mytologické příběhy, které určovaly ráz čínské a vůbec východoasijské civilizace - tak jako řecká dala vzniknout té evropské.

Jak se čínská mytologie lišila od té v Evropě?

Odlišnost spočívala už v tom, že obrovská východní říše měla spousty bohů a duchů, mezi nimiž nebyl pouze jeden nejmocnější - ale hned čtyři. A mezi nimi probíhala válka. Bohové si dělali, co se jim zlíbilo, zasévali na zemi nejrůznější katastrofy, zlomyslně si pohrávali s našimi osudy. Člověk byl jejich obětí. Starověcí lidé věřili, že na východě vládl bůh s hlavou ve tvaru ptáka. Na západě byla nejmocnější tygřice - tedy tygr spojený s ženskou postavou, na severu divočák, na jihu bylo předobrazem vodní zvíře.  

Člověka letmo obeznámeného s kulturami Dálného východu napadne, že řecké mýty vyprávěly o člověku, jenž se postupně vzepře bohům, zatímco čínská mytologie bude vystavěna spíše kolem celku, k němuž jedinec neodmyslitelně náleží.

Máte pravdu, ovšem i v čínských bájích nacházíme místo pro lidskou bytost. Prvním byl Yi, strážce nebeské brány, který dával pozor, aby se dovnitř nedostal nikdo nežádoucí. Jednou se ale stalo, že si božští synové utekli hrát ven, načež se na obloze objevilo deset nových sluncí. Nastalo obrovské sucho, které hrozilo zničením veškeré úrody a hladomorem. Takže si jeden z bohů povolal Yia, aby jej pověřil znovu nastolením pořádku. Měl zahnat syny zpět do ráje.

Jak může člověk přimět deset sluncí k poslušnosti?

No právě. Yi dostal do ruky ještě luk a šípy, načež ten nešťastník šel a sestřelil jedno slunce z oblohy. Nastal boj provázený hněvem dalších bohů, strážce nebeské brány byl se svou manželkou vyhnán na zem. Tam jej lidé vítali jako svého hrdinu a zachránce, jenž přináší magickou moc a oheň. Marně jim Yi vysvětloval, že se pletou, neboť se stal člověkem, aby byl naopak stejný jako oni.

Jenže vyhnanému strážci se zjevila božská tygřice, která mu nabídla, že mu pomůže odměnou za lásku. Nabídla mu i svou kouzelnou síť zaručující nesmrtelnost. Ale Yi ji vzal a daroval své manželce, kterou miloval. Načež rozzlobená tygřice proměnila ženu v ptáka. Ustrašení lidé se na ni v panice vrhli a utloukli ji k smrti. Poučení tedy říká, že člověk přicházející od Boha je v každém případě odsouzen k samotě.

V knize zajímavě nakládáte i se strukturou vyprávění. Vypravěč vystupuje nejen v první či třetí osobě, ale dokonce i ve druhé.

Hora duše nemá skutečnou zápletku, důležitější je v ní struktura, která reflektuje jazyk i způsob, jak jsme zvyklí vyprávět příběhy. Abych mohl mluvit o něčem tak složitém, jako je naše vědomí, uvědomil jsem si, že musím román vystavět v různých osobách. Lidskou zkušenost nepostihnete, pokud budete mluvit pouze za svoje já.

Jak to myslíte?

Jednou z tragédií moderního člověka je fakt, že nedovede uniknout před vědomím sebe sama. Jsme na něm závislí, ze sebe jsme si vytvořili peklo. Buddhismus nás přitom učí, že zlo pochází z toho, když propadneme obsesi vlastního já. Takže nezbývá než překonat sebe i tuto lingvistickou předurčující strukturu.

Naši osobnost ve skutečnosti odhalíme mnohem lépe i ve druhé a třetí osobě. Jeví se úplně jinak, jestliže ji oslovujete ty - anebo o ní mluvíme nezúčastněně. Zjednodušeně řečeno: zkoumáme-li ji z několika stran, dovedeme postihnout svět jako celek.

Na vlastní kůži jste zažil čínskou kulturní revoluci. Podařilo se poté přece jen zachránit či rekonstruovat čínské tradice?

Revoluce usilovala o zničení tradiční kultury, chtěla vytvořit novou společnost vystavěnou úplně od začátku. Mně spálili celý kufr rukopisů, poté jsem musel odejít na venkov, ale znovu si na mě přišli - a donutili mě vyhodit další písemnosti. Nešlo před nimi nic schovat. Je paradoxní sledovat dnešní nástup čínského nacionalismu, který se najednou hlásí k dávným císařům a kultům panovníků jako k předobrazům národní velikosti, ačkoliv ještě nedávno komunisté zavrhovali celou minulost. Najednou jsou oslavováni feudální tyrané jako Čchin Š'-chuang-tio, zakladatel císařské dynastie sjednocené Číny.

Jak si vysvětlujete tento paradox?

Už je to více než dvacet let, co jsem odešel do ciziny, takže nemohu komentovat, co se tam děje. V knize Hora duše jsem soustředil spíše svou představu o Číně a jejích tradicích, aniž bych opisoval oficiální interpretaci dnešních vítězů. Historie jako taková je vždycky lež. Nabízí pouhou iluzi podmíněnou dobou, kdy ji vyprávíme, vysvětlujeme. Je to koncept, nikoliv skutečnost.

Jaká je role spisovatele v dobách kulturní revoluce či režimního útlaku?

Rád bych předeslal, že jsem pocházel na svou dobu z liberální rodiny. Můj otec pracoval ve státní bance, ale četl moderní čínskou literaturu. Matka hrála za války na čínském divadle a vedla mě k zájmu o umění i svět kolem nás. Měl jsem tedy dobré základy z domova. Brzy jsem však pochopil, že ani spisovatel nemůže být mluvčím lidu, neumí být vtělením spravedlnosti. Na to je jeho hlas příliš slabý - na druhou stranu právě v té slabosti je skutečná opravdovost, s níž dokáže mluvit zajímavě o životě.

Režimní represe přicházela ve vlnách, zažil jsem tábor na převýchovu, útoky na svou osobu. Když začalo být v Pekingu čas od času nebezpečno, vzal jsem nohy na ramena a zmizel na venkov. Jen několik nejbližších přátel vědělo, kde jsem se zdržoval. Ale jak jsem utíkal, objevoval jsem jinou Čínu; tu neznámou, odlehlou, zemi nejrůznějších minorit, dialektů i tradic. Tato zkušenost mě ovlivnila - byla na počátku mé knihy Hory duše, v níž jsem se jal postihnout šíři této země. Jak jsem se snažil dobrat pravdy, konzultoval jsem to všechno také s historiky či antropology.

Jaká je dnešní identita někdejší říše, když řada Číňanů žije - tak jako vy - za hranicemi?

Už nevěřím na hranice, alespoň skutečná kultura nezná žádné státy ani hraniční závory. V dnešní době je každý z nás utvářen mnoha dalšími vlivy a jinými kulturami. Ze mě se stal Evropan, který žije ve Francii a považuje se za světoobčana.

Nabízí se ale otázka, jak nejlépe poznáme náš svět. Jestli k tomu stačí naše rodné údolí, anebo musíme procestovat celou zeměkouli...

Lidé se dnes dívají na filmy z nejrůznějších zemí, poslouchají hudbu z dalekých krajin, čtou cizí knihy. Žijeme v informačních věku, kdy není potřeba hledat identitu, národní čistotu, natož se vymezovat nacionalismem vůči ostatním. Tuhle rétoriku nechme v klidu spát.

Zabýval jste se evropským absurdním divadlem, znáte díla Artauda, Brechta či Becketta. Do mandarínštiny jste překládal Ionesca, Préverta či Michauxa. Dramata jste nakonec psal i sám. Co vám přinesla tato poetika?

Beckettova absurdní dramata jsou v podstatě tragédiemi. Lidé se v nich trápí, nedovedou žít a čekají na konec. Ovšem já jsem přesvědčen, že dost absurdní jsou i naše zcela všední životy. Když se na ně podíváte zblízka, připadají vám všechny legrační. Smějete se jejich absurditě. Takže i já jsem se snažil ukázat, že to absurdní může být komické, banální. Že všichni lidé jsou přes veškeré utrpení směšní. Smějeme se, ale musíme to všechno žít dál. Komičnost je součástí našeho lidského údělu.

připravil Michal Procházka pro server aktuálně.cz

foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha