Hans Magnus Enzensberger se ve své nové knize baví na účet prognóz

Ze  statistických propočtů se ještě dlouho nemohou dělat závěry pro konkrétní případ. Co, když se ruleta netočí tak jak má, trend se nedá aktualizovat, cena akcií padá, místo toho aby rostla, a banky krachují?

Když pak vypukne nářek, nejeden z nás statistiku zavrhuje. Kdyby člověk znal alespoň první pravidlo výpočtu pravděpodobnosti: tedy že průměrná hodnota ještě nic neříká o tom, zda daný jev opravdu nastane. Neboť i sebe více nepravděpodobná varianta, která je na samém okraji statistického propočtu, se může stát realitou. A jak bývá zvykem, jsou to právě tyto výjimky - jako např. současná finanční krize, které ovlivní náš život nejvýrazněji.

Toto drama není látkou pouze pro statistiky, ale také pro básníky.

Je někdo povolanější jej zpracovat, než je milovník matematiky a filozof Hans Magnus Enzensberger, který znova a znova ignoruje zdánlivou hranici mezi vědou a poezií. Již v Mauzoleu rozpoznal poetický potenciál zdánlivě  příkrých přírodních věd. A v knize Die Elixiere der Wissenschaft (Elixír věd) bourá domnělý protiklad mezi materialisty a romantiky.

S  ohledem na současné dění, na krach globálního finančního trhu, se věnuje trefně vztahu mezi štěstím, osudem a propočtem, - přesněji: teorií pravděpodobnosti a metafyzickými vrtochy matematiky. Útlý, přesně 70 stran dlouhý svazek vznikl ze dvou autorových přednášek na toto téma a byl vydán v rámci edice Unseld, která se stejně jako Enzensberger věnuje dialogu mezi duchovními a přírodními vědami.

Co to vlastně ale znamená duchovní a přírodní věda? Již samotná teoretická fyzika je dnes hnána spíše vírou v symetrii a logickou krásu přírodních zákonů než svým praktickým uplatněním. A co teprve matematika, nejčistší ze všech duchovních věd! „Rovnice pro mě nabývá smyslu teprve tehdy, když vyjadřuje myšlenku boha“, cituje Enzenberger indického teoretika čísel Srinivase Ramanujana a podivuje se tomu – stejně jako velcí matematikové – že poznatky této disciplíny jsou tak užitečné pro běžný život – „aniž jsou, či by byli, vyvíjeny s ohledu na možné praktické využití“.

Tento aspekt je pravděpodobně tím co H. M. Enzensbergera fascinuje. Již jeho kniha Zahlenteufel byla otevřeným vyznáním umění matematického myšlení a za svou popularizační snahu byl po právu oceněn spolkem německých matematiků.

I ve knize Fortuna und Kalkül se spisovatel prezentuje jako laik v nejlepším slova smyslu, jako člověk, jehož záliba je spojená se znalostí věci. Vypráví o hráči a podvodníku Girolamovi Cardanovi, který svým spisem De luda aleae v roce 1663 uvedl teorii pravděpodobnosti. Vysvětluje plasticky Gaussovu křivku („Když například změříme tělesnou výšku co nejvíce lidí, vyplyne z toho, že je relativně málo obrů a trpaslíků. U průměrné hodnoty dosáhne křivka své maximum. Je dobré to vědět, zvláště když je člověk producentem bot“.). S italskou filozofkou Elenou Esposito dospívá k závěru, že u prognostických závěrů, které bazírují na kalkulech s pravděpodobností, se jedná v zásadě pouze o fikci. Budoucí události se totiž nedějí s pravděpodobností 9 nebo 99 procent, protože buď nastanou, nebo nikoliv.

Přirozeně se setkáváme neustále s autorovým typickým vtipem, jeho elegantní ale zároveň kousavou ironií, která mu pomáhá povznést se nad samotný předmět diskuze.

Například když mimoděk vysvětluje Goldbachovu teorii z roku 1742: „Je ověřena až do čísla 1018, není ale stejně jako teorie o neposkvrněném početí potvrzena ani vyvrácena.“ Nebo když vrací do správných mezí naši víru v prognózy /pravděpodobnosti výskytu/ pomocí následující úvahy: „Čistě statisticky viděno osoby jako Kristus nebo Mozart, tak jako Hitler a Stalin se vyskytují velmi zřídka a proto by byli z pohledu Gaussova křivky zcela zanedbatelní“. To by byla přirozeně škoda, protože by za tohoto předpokladu nevzniklo křesťanství ani klasická hudba, na druhé straně ale také ne režim nacionálních socialistů nebo stalinistů.

Tak se básník posmívá snaze teoretiků pravděpodobnosti, těm, kteří tvoří základnu statistiky, a výzkumu veřejného mínění.

Jen zřídka přiznává svou vlastní nejistotu v této složité a obsáhlé tématice. Zcela se ale například vyhýbá odpovědi na rozhodující otázku: Jak naložíme v dnešní době plné klimatických změn a množících se virových onemocnění, s nejistotou všech prognóz, když nám možná právě ony mohou pomoci tyto krize předpovídat? Jaký význam budeme připisovat statistickým modelům klimatu nebo epidemií při vědomí, že jsou možná chybné? V tom nám bohužel Enzensberger nepomůže. Naše štěstí se vyhýbá jakémukoliv kalkulu a vše co nám zbývá je vystihnout občas ten správný moment. Tato kritika by ale neměla snižovat zážitek z této vtipné a duchaplné knihy. Vřele by se dala doporučit jak matematikům, kteří se usilují o popularizaci vědy tak i všem kteří vědu ignorují nebo popírají.

redakčně kráceno
publikováno 20. srpna 2009
úryvek z článku, který opublikoval deník Die Zeit, přeložil Josef Zlamal