.

Poezie, kterou píše Jidi Majia, působí tak srozumitelně, že vlastně není lehké jí opravdu rozumět. Zapomíná se, že srozumitelnost neznamená vždy usnadnění – někdy dokáže být tak nesmlouvavá, že se ji jen stěží daří unést. To když zjistíme, že se k nám mluví až příliš zpříma, příliš osudově, bez jakýchkoliv šetrných zjemnění nebo oklik. Tak jako v dobách nejstarších uměleckých děl, za kterými jako by stála sama věčnost, se strašnou srozumitelností zjevující člověku, do čeho se zrodil a čemu nemůže uniknout.

Ale tento odkaz k dávnověku je platný jen za podmínky, že Jidi Majia bude zároveň čten jako autor básní naší doby, básní výsostně moderních.

Jeho poezie se neobrací k tradicím Nuosuů z pouhého sentimentu, nebo snad proto, aby pro zajímavost doplnila chybějící položku do literárního muzea světových kultur.

Jidi Majia se pokouší přesně o ten strmý přeskok mezi časy, který byl pravou původní pohnutkou ke vzniku toho, co na Západě považujeme za moderní umění. Přestože dnes je toto umění mnohdy označováno za překomplikované a nesrozumitelné, nikdo mu nemůže upřít, že ve svých počátcích chtělo být doslova barbarské, divoké a přímé, odbourávající všechno, co se mu nezdálo dost živé. Proto odmítalo věnovat pozornost prázdným rétorickým cvičením, zato uhranutě naslouchalo drsnému hlasu prvotních mýtů.

Myslím, že autor opravdu moderní nepřestává k takovému umění mířit ani v našich časech. K umění znovu jednoduchému, nepoznamenanému, bezprostředně srozumitelnému, obnovujícímu nezkreslený smysl slov, smysl tvarů, smysl gest.

Asi proto se Jidi Majia nijak neobává toho, že by snad své básně zanášel opotřebovanými slovy, tisíckrát pojmenovanými city a dávno oposlouchanými příběhy. Vystavuje jim své čtenáře (a překladatele) tak, jako by se s nimi měli setkat úplně poprvé. Je při tom nečekaně srozumitelný. Ale důraz musí zůstat právě na slově – nečekaně.

.

Foto v náhledu (a) Jaromír Typlt, 2016

.