Jurský park v poledne

Zásadní věc. Těch osm mě odmala provázelo jako legendární postavy, věděl jsem o nich ale pramálo. V průběhu let ke mně pronikaly skrovné pramínky informací. Jeden se upil v Paříži. Druhý v afektu probodl kamaráda. Třetí se v Americe vypracoval na mistra devatera řemesel. Největší zvědavost ovšem vzbuzovala osobnost Natalie Gorbaněvské. Vyvolala pobouření tím, že na demonstraci vzala vlastní dítě v peřince: použila ho jako živý štít? Vydala ho bezohledně všanc? Dokonce i její přátelé to pokládali za přehnané. Když tedy nedávno vyšlo Rudé náměstí v poledne, kniha Gorbaněvské o protestu v roce 1968, pomyslel jsem si: konečně, konečně tu demonstraci nahlédnu zevnitř, dozvím se, jak a čím žili tito hrdinové mého dětství, dočtu se o jejich myšlenkách, láskách, osudech.

Čekalo mě ovšem zklamání.

Kniha Gorbaněvské se zcela odklání od tradičního psaní o historii. Žádná biografie, narace ani analýza. Sama v podstatě ani nic nenapsala. Rudé náměstí v poledne je soubor různých textů od jednostránkových vzpomínkových líčení vlastního protestu přes více než stostránkový zápis soudního řízení, protestní dopisy mezinárodním orgánům a články ze sovětského tisku až po několik fotografií a básní. Gorbaněvská nám předkládá pouze otisky toho dne, nezvratné, byť skrovné doklady. Předestírá nám je jako muzeální pozůstatky prehistorické doby: tu cár pergamenu, tam zkamenělina podivného zvířete, v koutě pod sklem stěží poznatelná válečná sekerka. Strohost, s níž Gorbaněvská knihu pojednala, má sílu. Nestrhne nás proud vyprávění, musíme se sami vypořádat s jednoznačnými fakty. Je to cenné dílo. Ale co to, co jsem hledal? Inspirativní, spletité osudy oněch osmi? Jejich vády? Milostná dobrodružství? Jak pili, jak se milovali, jak vzdorovali? Co jim, svým dětem, říkali rodiče? Pronásledují je výčitky? Gorbaněvská mi nabízí pouze fosilie a archeologické pozůstatky. Kde jsou jejich lidské osudy?

V uplynulých pěti letech jsem působil v Moskvě jako filmový a televizní producent a nenarazil jsem na žádné hrané filmy o disidentském hnutí, žádné nové romány, žádné televizní miniseriály. Jako by tahle generace, generace mých rodičů, vůbec neexistovala. Jak je najdu? Jak s nimi navážu citový vztah? Jak se doberu toho, proč byla Gorbaněvská ochotna nasadit život vlastního dítěte, aby vyjádřila nesouhlas?

Možná jsou pasé – disidenti šedesátých a sedmdesátých let. Většina mých moskevských přátel, moderních dvacátníků a třicátníků z oblasti médií, na ně nemají čas. Zívají, když o starých hrdinech svého mládí začnu. Koho by tihle kuchyňští politici zvedli ze židle, když dnešním Ruskem hýbe tolik fascinujících fenoménů: oslnivý a nebezpečný oligarcha mučený výčitkami svědomí, mafián, který se chce polepšit, miliony mladičkých Rusek jako vystřižených ze Snídaně u Tiffanyho, naivní venkovští mladíčci přicházející dobýt Moskvu. Všichni, koho jsem znal, přetřásali, bouřlivě a hlasitě, tahle témata v módních nových restauracích rostoucích po celé Moskvě jako houby po dešti. Bouřlivěji a hlasitěji než v kterémkoli jiném městě, které jsem poznal.

Před nějakou dobou se s těmihle bouřlivými a hlasitými hovory něco stalo. Něco se v restauracích změnilo. Zlom nastal před pár lety. Kamarád scénárista mi vyprávěl o filmu, který měl právě rozepsaný. Film pojednával o vzestupu a pádu Michaila Chodorkovského, nejbohatšího Rusa – do chvíle, než skončil za mřížemi, protože se znelíbil klice KGB, která tehdy vládla v Kremlu. Scénárista mával cigaretou, bouřlivě a hlasitě vykládal, propracovával se k tomu, jak na oligarcha spadla klec, když vtom se v půli slova zarazil. Ohlédl se přes rameno. „Radši to tu nebudu vykřikovat… jeden nikdy neví, kdo může poslouchat… chápeš přece.“ Od toho dne se to stalo normou. Kdykoli se jakýkoli hovor na veřejnosti stočí k politice, všichni se ohlížejí přes rameno a tlumí hlas. Proč se ohlížejí přes rameno? To si skutečně myslí, že na ně číšníci něco prásknou? Totéž platí i o taxících: politika je tabu. Jako by v nich KGB měla odposlech a řidič, tajný agent, číhal, že to vezme přes Lubjanku, jestli se mu v autě odvážíte kritizovat stát. Když se nad tím člověk zamyslí, tenhle strach je absurdní – ale bezděky se mu podvolujete.

Jídlo v moskevských restauracích je lahoda, hudba má větší říz než v Londýně, slečny větší švih než v Paříži. Není to osmatřicátý, osmašedesátý – píše se rok 2008! Ale ne. Starý strach přetrvává, jen se lépe obléká.

A v těchto souvislostech fosilie a archeologické pozůstatky sebrané v knize Gorbaněvské zcela mění význam. Z prehistorie se stává současnost. Rusko je Jurský park, kde masožraví dinosauři totalitarismu, dávno považovaní za vymřelé, opět ožívají a terorizují lidi. Kniha Gorbaněvské působí jako muzejní exponát: sekerka z doby kamenné, kterou lze obdivovat přes sklo. Sklo se ale musí rozbít, sekerka se musí vyndat. Jiné zbraně nejsou.

Kamkoli teď v Moskvě jdu, všude si s sebou nosím Rudé náměstí v poledne. Listuji si v něm jako v záchranném průvodci Jurským parkem. Večer se pak vracím domů k dcerce. Je jí tolik co děťátku Gorbaněvské v roce 1968. Kolem mého moskevského bytu řádí dinosauři a řvou z televizní obrazovky u mě doma a staré otázky, které jsem si kladl, jestli totiž Gorbaněvská udělala správně, když vzala své dítě na demonstraci, odplouvají. Jen se modlím, aby se brzy objevila další Gorbaněvská s novým dítětem a novým protestem a očistila mi svědomí. Jsem z měkčí generace. Nevím, jestli bych sebral odvahu a vzal svou vlastní dcerku.

Pro Pražský festival spisovatelů napsal Peter Pomeranzev.

Přeložila Petra Kůsová