Ko Un: Poetická revoluce

Čtrnáctiletý mladík z Chile změnil své příjmení podle příjmení českého básníka Jana Nerudy, stal se Pablem Nerudou. Před pár lety jsem četl básně Jana Nerudy na festivalu v Latinské Americe, kde vystupovali básníci z Mexika, Argentiny a Chile. Pablo Neruda kráčel ve svých představách pražskými ulicemi ve stopách Jana Nerudy. A já jsem dnes do té Prahy skutečně přijel. Nemohu si nicméně při této příležitosti nevzpomenout i na tu strašnou dobu, kdy do této země vjely sovětské tanky a ničily mladé lidi. Tato vzpomínka se setkává se starými vzpomínkami Rilkeho, který tu trávil mnoho času, a Kafky, který je zakořeněn hluboko ve zdejší duši. I když tichý odpor zdejší mládeže nebyla revoluce v pravém slova smyslu, lze říct, že to byl první krok k revoluci, protože násilí vyvolá opět jen revoluční násilí.

Neměl jsem ve svém dětství takového poetického kmotra, jakým byl Jan Neruda pro Pabla Nerudu. Musel jsem přijmout za domovskou náruč své poezie bídu, která byla v Koreji v době, kdy se japonská okupace blížila ke svému konci. Má matka opouštěla domov za svítání a odcházela dvanáct kilometrů k mořskému pobřeží, kde se snažila nasbírat něco k jídlu. Vracela se pozdě v noci. Čekal jsem na ni a v pláči jsem se křečovitě držel sukně své staré tety, která trpěla nevolnostmi z podvýživy. V těch dnech jsem vídal celé trsy hvězd, které prostě visely z nebe. Myslíval jsem si, že to je ovoce, které se dá jíst, a volal na tetu: "Tak utrhni hvězdy a dej mi! Utrhni je a podej mi je!" Dřív, než jsem začal o hvězdách zpívat jako básník, znal jsem je jako jídlo. Léta japonské nadvlády skončila a přišlo osvobození, ale toto osvobození bylo jen skrytým označením pro rozdělení korejského poloostrova na dvě poloviny - na Severní a Jižní. Napětí kulminovalo, až se zvrhlo začátkem padesátých let ve válku, v níž zemřely tři milióny lidí, celou zem zachvátila zvířecí divokost a města se proměnila v ruiny. Tyto ruiny stojí dodnes i v myslích lidí. Stal jsem se básníkem generace, která vyrostla ve zruinované zemi a ztratila sebevědomí. Když mi bylo dvacet, vládla všude kolem mě marnost, úzkost, vyhaslost, trpěl jsem nespavostí a několikrát jsem se pokusil o sebevraždu. Mým domovem byly ruiny. Procházel jsem jimi oděn v obleku z amerických dodávek, který mi byl příliš velký. Na štítku se skvěl nápis George Romsfeld. Suni, dívka z naší vesnice, šla sloužit k Američanům. Nezmohl jsem se na nic jiného než tajně šeptat, že všechny naděje jsou iluzí. Vrávoral jsem opilostí. V ruinách, kde ležela každá cihla zvlášť, a puklinami prorůstal plevel.

Na zbytcích bývalého života postupně vyrůstaly domky, nové silnice, odkryté stodoly dostaly střechy. Ale psychická traumata zůstávala. Prožil jsem tragické masakry vzájemných potyček mezi levičáky a pravičáky, a proto bylo pochopitelné, že jsem se těžko dostával z traumat, která se podepsala na mém duševním stavu. Odešel jsem do buddhistického kláštera a tam jsem se postupně léčil praktikováním zenu. Zen je boj o klid, cvičení se v neustálém odmítání.

Odvrhnout rodiče, odvrhnout děti! Tohle a támhleto a tohle ne támhleto. Všechno, všechno odvrženo a pohlceno ostrou hranou noci. Každé ráno jsou nebe a země plné mrtvých věcí. Mým úkolem je všechny pohřbít.

Zničení života

Zen odmítá jazyk a psaní. A zároveň s tímto odmítáním vytváří vnitřní agresivitu, která rozbíjí psychický systém. Ale to je možné jedině tehdy, když je člověk v hlubinách vlastního vědomí připraven k takovému revolučnímu přerodu. Očekával jsem ho od zenových cvičení, ale naštěstí jsem včas pochopil smysl a důležitost pevného vědomí. S tím ve mně rostla chuť opustit náboženství a věnovat se umění. Po deseti letech jsem opustil kněžský stav a vrátil se k pozemskému žití. Znovu jsem se na čas vrátil k pití, zuřivému šílení a sebeničení. Dnes to vidím tak, že jsem potřeboval projít ruinami, které ve mně byly přítomny, ukončit jedno období svého života tím, že jej prožiji až do dna. Pak mohu začít další, jiné. Tečka za každou básní byla pro mne záchranou, spásou. Tento způsob záchrany jsem opustil na prahu sedmdesátých let. V zimě roku 1970 se jeden mladý dělník upálil. Chtěl tím poukázat na to, že dělníci jsou také lidé a zasluhují si lidský úděl. To se stalo v době, kdy Korea byla ovládána vojenskou diktaturou. Uvědomil jsem si, že tahle sebevražda se v něčem podobá mým pravidelným návratům k sebedestrukci. Uzavřel jsem se ve svém pokoji a začal s jakousi posedlostí studovat dějiny Koreje, světa i člověka. Tak jsem opustil neustálé zkoumání mé vlastní smrti a místo toho jsem se začal zabývat společenskými problémy, pochopil jsem rozpolcení korejského lidu a utrpení pracujících. V té době mi také došlo, že to, jak jsem v dětství vnímal hvězdy jako potravu, je vlastně to samé jako pozdější poetické zpěvy ke hvězdám. Má minulost, které jsem se chtěl tolik zbavit, byla vlastně mou šancí.

V sedmdesátých letech se mé básně, do té doby omílající břehy jako voda a váhající před dalekou cestou, náhle utrhly a zamířily doprostřed proudu. Odplouvaly pryč. Postupně z nich zmizely tečky. Mé předchozí snahy o záchranu ztratily svůj smysl.

Mé básně

V té době jsem shromáždil několik podobně smýšlejících básníků a založil Asociaci svobodných básníků. Tato organizace obhajovala svobodu literárního projevu a její členové se snažili psaním bojovat proti diktatuře. V osmdesátých letech z ní vyrostla Asociace spisovatelů demokratické literatury. Dnes je tato instituce jedním z hlavních podporovatelů boje literátů za demokracii, sjednocení a autonomii Koreje. V projevu, který jsem pronesl v sedmdesátých letech, když jsem získal cenu za literaturu, jsem prohlásil, že se každý den vracím z temnoty ideologie k světskému životu na veřejnosti. Boj za svobodnou literaturu se skládá ze změn názorů i literárního jazyka. A jelikož je to boj, není možné se vyhnout rostoucímu napětí a revolučnímu prostředí. V podstatě si myslím, že bez revolty v duši člověk nemůže být básníkem. Od sedmdesátých let pro mě literatura a historie představují jedno téma, poezie a revoluce jsou sestry zrozené z jedné matky.

Všechna ta léta, ve větrném Soulu, v Kwangdžu, v Pusanu, na hranici DMZ jsem, sám ve svém osudu, neustále skládal básně o boji. Někdy jsem toužil odplout s vlnami oceánu v noční bouři a jako blesk rozmetat všechny krvavé historické události. Někdy jsem stával s přáteli v ulicích plných neštěstí a nebyl schopen uronit jedinou slzu. 

Básně o boji

Byl jsem mnohokrát zavřený. Vězení se mi stalo každodenní zkušeností. Koncem sedmdesátých let jsem se účastnil boje dělníků, který vedl ke svržení vojenské diktatury. Mé tělo bylo poseto ranami, které jsem utrpěl ve vězení, kde mne mučili, po prvním mi praskl druhý ušní bubínek, takže jsem zcela ohluchl.

Proměňme v šípy tělo i duši! Prorážejme vzduch, tělem i duší a nadějí, že už víckrát nebudeme trpět hnilobu a bolest vlastního domova, už nikdy víc. (.) Vzduch volá! Proražme ho tělem i duší! Temnotou dnů k nám spěchá vytoužený cíl. A když se srazí v krvavou lázeň zůstaňme šípy, které ho dosáhnou. A vězme, že Už nikdy víc! Už nikdy víc! (.) 

Z básně Šípy

Báseň Šípy jsem napsal v polovině sedmdesátých let a v osmdesátých letech se stala refrénem, který lidé recitovali na ulicích.

V roce 1980 se Korea otřásala pod hrůzným barbarstvím masakrů v Kwangdžu. Byla tu nová vojenská diktatura. Byl jsem postaven před vojenský soud a s dnešním korejským prezidentem a mnoha dalšími obviněn z tajného spiknutí. Ale nakonec se i přes brutální útlak zvedla nová vlna odporu. V dlouhých temných letech vlády tří generálů jsem věnoval své dílo nekonečnému boji vnitřnímu ivnějšímu. To trvalo až do devadesátých let, kdy konečně přišla demokracie. Od dětství, kdy jsem si pletl hvězdy s jídlem, mi noční obloha dávala nekonečnou inspiraci. Noční obloha září vstříc nahým očím na zemském povrchu. Od neolitu, kdy lidé poprvé začali získávat potravu obděláváním půdy, obraceli se zároveň ke hvězdám jako k průvodcům svých osudů. I dnes ještě stále potřebujeme Polárku. Hvězdy byly naším domovem před zrozením a po smrti se k nim zase vrátíme. Jsem přesvědčen, že lidé začali psát poezii tehdy, když našli vztah ke hvězdám. Astrologie ukazuje, že poezie se nikdy nemůže vzdálit od lidských osudů. Poezie je astrologie! Poezie je květinová zahrada! A poezie je revoluce! Ať už si to lidé uvědomují či nikoliv, astrologické pojetí hvězd jako strážců revolučních proměn na zemi je pravdivé. Věřím, že proměny lidských společností jsou odrazem revolučních proměn na nebi, protože lidství je součástí vesmíru a počátek vesmírného vědomí. Nemohu souhlasit s těmi, kdo tvrdí, že s pádem východního bloku a Sovětského svazu končí historie. Ne, potřeba člověka měnit svět nikdy nekončí a vždy se projevuje revolucí.

Poezie je úzce spjatá s revoltou, která vždy volá po novém řádu. Poezie je anti-jazyk, který mění každé předešlé období v následující. Tento anti-jazyk je něco, co jde až někam za funkci porozumění a vysvětlení, kterému slouží jazyk běžný. To proto, že jazyk má samostatný život, není to jen prostředek k dorozumění, jak jsme zvyklí jej chápat. Poezie není chůze, ale tanec, ne svatba, ale romantická láska a svátek. Během mého téměř třicetiletého disidentského života jsem se neustále vztahoval ke svobodě. A co platilo pro mě, platilo i pro mou práci s jazykem. Určitě jsem udělal mnoho chyb, občas se vydal špatným směrem, ale věřím, že má sbírka biografických básní Deset tisíc životů, kterou jsem napsal v polovině osmdesátých let, a sbírka krátkých básní z poslední doby jsou výsledkem hlubokých vnitřních proměn, které by ve statickém pojetí literatury nebyly možné. Již od dob starých Sumerů se básníci pod své básně podepisovali, a tím za ně přijímali odpovědnost. V každé době poezie bojuje proti krizím a omezením, přináší nové požadavky na život a revoluční pohled na lidskou společnost. Básník je duší rozporu mezi jednotlivcem a společností, v níž žije. Když se básník na svou dobu neustále usmívá, není žádným básníkem. Cítím, že oběť a úzkost Shelleyho, Majakovského a Jesenina, stejně jako Garcíi Lorky jsou tvůrčím varováním pro mnoho žijících básníků. Pokud básník nabízí svůj vnitřní revoluční potenciál, zrodí se veliká báseň. Myslím, že každý básník byl dříve revolucionářem a každý revolucionář byl ve své předešlé existenci básníkem. Samozřejmě, že revoluce potřebuje svůj čas. Jelikož lidé neustále touží po slavnosti (jiné, než je ta, před kterou Mao Ce Tung varoval, když říkal, že člověk nemůže žít pořád jen v přepychu), lidstvo může vytvořit společnost toužících duší. Chtěl bych použít Trockého termín "permanentní revoluce", zbavit jej politického kontextu a nazvat tak svou poezii.

publikovalo Právo 25. dubna v roce 2002