Skandalista Michel Houellebecq

Michel Hoeullebecq (ročník 1958) byl vychován babičkou komunistkou. Vzděláním agronom, pracoval jako informatik. Okouzlen literaturou science fiction první knihu napsal o britském hororovém autorovi a skrytém rasistovi Howardu P. Lovencraftovi žijícímu v letech 1890 – 1937 („Contre le monde, contre la vie“ – „Proti světu, proti životu“, 1991). Psal také verše a v roce 1994 vydal první román“ „Rozšíření bitevního pole“ (Mladá fronta 2004). V roce 1998 se na knižní pulty dostal jeho druhý román „Les particules élémentaires“ („Elementární částice“), jenž mu přinesl obrovskou slávu, skandál, vyhazov z redakce literárního časopisu „Perpendiculaire“ a prestižní cenu Prix Novembre. Sponzor porotu za rozhodnutí pokáral. Od té doby Houellebecq nepřestává šokovat. Na slavnostní udílení ceny přišel ve špinavém svetru. Během návštěvy novinářky „Timesů“ se opil, hroze, že jí neudělí rozhovor, dokud se s ním nevyspí a usnul s hlavou v talíři. Aby utekl před slávou – a daněmi – přestěhoval se na několik let do Irska, kde napsal třetí román „Plateforme“, 2001 („Platforma“). Před rokem opustil nakladatelství Flammarion a přesídlil do vydavatelství Fayard. O sumě, jakou mu za to zaplatili kolují legendy. Letos v září mu vychází román „Možnost ostrova“, za nímž bude následovat jeho filmová adaptace v autorově režii. Bydlí se ženou ve Španělsku.

Co si Houellebecq myslí, má na jazyku

o islámu:

„Nejpitomější z náboženstev je islám“. „Islám je nebezpečné náboženství, a to od samého počátku své existence“ – řekl Houellebecq v interview pro literární měsíčník „Lire“ v září roku 2001. Francouzské muslimské organizace ho proto žalovaly u soudu za šíření rasové nenávisti. Postavila se za něj spousta francouzských intelektuálů. Později byl zproštěn viny.

Tirády proti islámu najdeme rovněž v „Platformě“. Mohamedány ukázal jako pohlavně frustrované nepřátele žen, kteří se vytvářením zločineckých band a kladením bomb mstí za svou civilizační porážku. Těmito názory se přiblížil krajní pravici. Kniha, která končí velkým atentátem islámských teroristů v thajském nočním klubu, se ukázala být smutně prorockou. Ve Francii vyšla v polovině srpna roku 2001, tudíž těsně před útokem 11. září a před atentátem v diskotéce na Bali. „Platformě“ však nehlásá odpor k arabské rase, leč pouze k mohamedánské kultuře a náboženství. Spisovatel se to snaží zdůraznit, vkládaje všechna větší obvinění islámu do úst muslimů.

o prostituci:

„Prostituce, domnívám se, je velmi dobrá věc. Není to vůbec špatně placené povolání… V Thajsku je to vážená profese. Jsou milé, poskytnou potěšení svým zákazníkům, pečují o rodiče“, povídal ve stejném rozhovoru pro „Lire“. V „Platformě“ jeho hrdina vyslovuje tytéž teze – a spisovatel se od nich nedistancuje.

„Jasně, že v konfliktech Třetího světa jsou oběti, leč ony samy ty konflikty vyvolávají. Jestliže mají chuť se podřezávat, idioti, tak ať se klidně podřezávají“, zní další citát z téhož interview, tentokrát na podporu vyznání: „Humanitární pomoc je mi odporná“.

Houellebecqomanie

Houellebecq je pokládán za nejvýznamnějšího současného francouzského spisovatele a pomalu se stává klasikem. Zákonitě se tedy hromadně objevují následovníci a napodobovatelé. Yann Mix v románu „Partouz“ stejně jako Houellebecq v „Elementárních částicích“ spojuje „zkaženou“ erotiku s politickou zvráceností. Fabrice Pliskin („L’argent dormant) čerpá z Houellebecqa plnými doušky. Simon Liberaci v románu „Antologie des apparitions“ tak jako Houellebecq v „Elementárních částicích“ mluví o dekadenci generace ’68 a výjevy sexuálních a drogových excesů, stejně jako mistr, proplétá vědeckým popisem společenských proměn. Houellebecq se dokonce stává hrdinou  románu Floriana Kellera „La fascination du pire“ („Okouzlení nejhorším“). Inspirace autorem „Platformy“ jsou patrny rovněž v próze Fréderica Beigbedera (posledně „Windows on the World“), kde společenská kritika a politická zvrácenost mají však charakter politického plakátu nebo fejetonu. A také u Pierra Mérota („Les mamifères“ – „Savci“), jenž  používá Houellebecqovu techniku chladné společenské diagnózy a sarkastického humoru.

Miro Procházka