Arnon Grunberg a Michael March: Oděsa

Arnon Grunberg: New Yorknení Amsterodam. New York mi dává pocit svobody, pocit, že si mne nikdonevšímá. Snad mi rozumíte. Prostě nemáte pocit, že vás někdo pozoruje.Nemáte pocit, že vás někdo dotěrně pozoruje. Necítíte společenskézávazky, společenské tlaky. Cítíte se mimo, ale přijímán.

MM: New York se kdysi nazýval Nový Amsterodam. Je tam také Amsterodamská třída. Takže se vám asi nestýská po domově až tak moc.

AG: Nikdy jsem nebyl k Holandsku příliš silněvázán, protože oba moji rodiče se narodili v Německu a k Holandskuchovali smíšené pocity. V někdejším Německu, v Berlíně, byla kultura navyšší úrovni. Byli tam samozřejmě také nacisté, a tak se tam nevrátili.

MM: Prý jste byl pěkné kvítko.

AG: Když mi bylo patnáct, vůbec se mi nechtělonějak se vzpouzet osudu. Nastoupil jsem na střední školu a bylosamozřejmé, že vystuduji univerzitu a stanu se právníkem, zubnímlékařem nebo chirurgem, najdu si slušné zaměstnání, založím slušnourodinu a budu žít slušným židovským životem. Jenže já jsem se chtělstát hercem. Napadlo mě, že musím ukázat, že to s tím herectvím myslímsmrtelně vážně, že doopravdy chci být hercem. A že nejlepší bude, kdyžse pěkně nechám ze školy vylejt, jinak můj úmysl nebude nikdo brátvážně. A to jsem taky udělal.

MM: Ale herec se z vás nestal.

AG: Prosím?

MM: Ale nejste herec.

AG: Hercem jsem se nestal, ale snažil jsem se o to.Hodně jsem se snažil. Dělal jsem zkoušky na několik divadelních škol,ale bez úspěchu. Tak jsem se pokusil hrát bez škol, dostal jsem několikmalých rolí a vydělal něco málo peněz. Jenže herectví má tu nevýhodu,že musíte být neustále s jinými lidmi, že jste vždy závislý na jinýchlidech, a já jsem dával přednost samotě. Spoustě lidí se samota nelíbí,ale já jsem rád sám. Samozřejmě, že jsem i společenský člověk a čas odčasu potřebuji být mezi ostatními lidmi. Ale nevadí mi, když musím jítdomů sám a doma nikdo není. Někdy je to dokonce úleva.

MM: Jako spisovatel ale nejste pořád sám.

AG: Autor má tu výhodu, že může pracovat o samotě. Baví mě jenom se dívat kolem. V každém autorovi je trochu špiona.

MM: Špion není nikdy sám. Je součástí organizace.

AG: Neřekl jsem, že autor rovná se špion. Byla to jen metafora. Někdy má ale člověk pocit, že je špion, že pracuje jako špion.

MM: Kéž by to byla pravda! My můžeme prohrát. Špion nesmí nikdy prohrát.

AG: Mít pocit, že nemůžete prohrát bez následků, to je jako sázet, aniž byste dal peníze na stůl.

MM: Peníze na stůl?

AG: Pro zábavu.

MM: Řekněte nám něco zábavného o New Yorku.

AG: New York je pořád stejný. Amerika by začala válku v Iráku i bez 11. září.

MM: Joseph Roth považoval neutralitu za druh božství.

AG: Neutralita je pouhá iluze. Ale vzhledem k tomu, že Evropská unie je tak rozdělená, je povětšinou neutrální.

MM: Jako třeba vykastrovaný pejsek nebo kočička?

AG: Neměli bychom podceňovat ekonomickou moc EU.

MM: Evropané jsou z Ameriky trochu nervózní. Cítí rozčarování.

AG: Takzvané pokrokové osobnosti a intelektuálové v Evropě mají v anti-amerikanismu velkou tradici.

MM: Nesnášeli Indiány.

AG: Mně se zase nelíbí anti-amerikanismus.

MM: Nebojíte se, že Amerika splaskne jako souffle-omeleta?

AG: Ne.

MM: Ezra Pound řekl, že válka je ničení dobrých restaurací.

AG: To je pěkné, protože jsme zrovna ve výtečné restauraci.

MM: Ale špatné restaurace zůstanou. Ještě nacpanější? Ještě špinavější?

AG: Nukleární válka by se mohla stát dobrýmobchodem. Obchodníci rádi dobře jedí. Chtějí uzavírat obchodyv příjemných restauracích, v Kábulu třeba v thajských.

MM: Co vás přivedlo do Afghánistánu?

AG: Chtěl jsem vidět válku zevnitř, nebo alespoňbezprostředněji než dosud. Napsal jsem dopis na ministerstvo obrany, žebych se tam chtěl dostat. K mému velkému překvapení souhlasili, a takjsem jel na deset dní do Afghánistánu.

MM: Co jste tam zažil?

AG: Měl jsem určité předsudky proti lidem, kteříslouží v Nizozemské armádě. Potkal jsem tam ale mnohem víc slušnýchlidí, než jsem čekal – víc příjemných lidí než na průměrném literárnímfestivalu. A byl jsem šťastnější, než jsem očekával. Samozřejmě, žejsem zjistil – pobýval jsem většinu času na letecké základněv Kandaháru – že Taliban je čím dál silnější. Každou druhou nocpodnikali raketové útoky. Strach a napětí mohou být drogou. Takže kdyžjsem odjížděl z Afghánistánu, měl jsem pocit, že o něco přicházím –pocit, že jsem nějaký čas užíval drogy.

MM: Nebyla to ta thajská kuchyně?

AG: Thajskou kuchyni jsme měli až poslední večer.Cítil jsem se, jako bych se vrátil z koncentračního tábora. Když říkám,že jsem se tak cítil – znamená to, že jsem měl pocit, jako bych v němopravdu byl. Vypadalo to jako kulisy koncentračního tábora.

MM: Pro spisovatele je to katastrofa, když je idealista.

AG: Nikdy jsem idealista nebyl. Všechny pokusy o lepší svět měly opačné následky.

MM: Kdo vás nejvíc ovlivnil?

AG: Ruský spisovatel Isaak Babel – jeho povídky z doby války.

MM: Proto jste jel do Afghánistánu?

AG: Ano, samozřejmě.

MM: Měl jste jet do Oděsy.

AG: Nejdřív jsem jel do Oděsy, pak do Afghánistánu.

MM: Na koni?

AG: Vlakem. Můj dědeček se narodil ve Lvově, a takjsem jel nočním vlakem ze Lvova do Oděsy. Byla to velká zábava. Umím sipředstavit, že žiji v Oděse.

MM: Každý potřebuje nepřítele.

AG: Ovšem. Hlavně já je potřebuju. Bez nepřátel bychom nebyli sami sebou.