Budu asi víc psát o ženách říká v rozhovoru pro Lidové noviny Irvine Welsh

Ladislav Nagy: U kritiky jste zaznamenal velký úspěch s románem Glue (Lepidlo). Mnozí dokonce říkali, že se vám podařilo vystoupit ze stínu první, dosud asi nejúspěšnější knihy Trainspotting. V posledním románu jste se k ní ovšem vrátil.

Irvine Welsh: Ano, vrátil jsem se k postavám. Chtěl jsem čtenářům ukázat, jaký kus cesty postavy z Transpottingu během těch let urazily. A mám-li být naprosto upřímný, musel jsem si Trainspotting znovu přečíst. Ta kniha pro mne už byla uzavřená kapitola, ostatně jako každý můj text, který dokončím. Jakmile knihu nebo povídku dopíšu, záhy se mi zcela vymaže z pamětí. Nuže, vrátil jsem se k těm postavám, byť jsem na ně teď nahlížel z trochu jiného pohledu, jsou zde postavy první knihy, nicméně není mezi nimi teď taková rovnoprávnost jako v první knize; některé z postav dostaly více prostoru, jiné jsou v pozadí.

Přesto Lepidlo znamenalo ve vašem psaní změnu, ta je nakonec patrná i v poslední knize.

Asi to bylo tím, že Lepidlo nabídlo širší záběr. A poprvé jsem vlastně při psaní vycházel od postav. Předtím jsem vždy měl nějaký příběh do něhož jsem postavy zasazoval. Tady tomu bylo naopak. A Porno je v tomto ohledu podobné.

Často se zdůrazňuje, že postavy Lepidla i Porna mají nesrovnatelně větší hloubku než postavy prvních knih...

Možná je to 'tím, že v těch prvních knihách jsem vlastně nikdy nenabídl pohled na postavu v nějakém širším časovém rámci. Vždy to byly takové momentky, záběry postav, které se dostaly do nějaké vyhraněné situace. A možná že právě proto nebylo možné naplno vidět, že ty postavy jsou vlastně lidi - fungovaly jako součásti nějakého příběhu, jejichž lidskost nebylo možné vidět kvůli extrémnosti situace.

Kde se ty první příběhy braly?

Vyrostl jsem mezi vypravěči příběhů, až na to, že skoro žádný z nich nepsal. Vždyť příběhy jsou vlastně součástí skotské tradice. Všude kolem bylo spoustu příběhů - na večírcích, v hospodách, v klubech. Všichni kolem vás vyprávěli nějaké příběhy. Mimochodem, velice zajímavé příběhy...

...vyprávěné patrně stejným místním hovorovým jazykem, jaký jste pak použil ve svých knihách.

Ano, přesně tak. Byl to obrovský rozdíl - na jedné straně byly příběhy, o nichž jsem právě mluvil, příběhy, které jsem slyšel od lidí kolem sebe, a na druhé straně příběhy, které jsem četl v knihách. Ty první mi přišly velmi blízké, živé, ty druhé naopak vzdálené, mrtvé. Měl jsem za to, že velkou vinu nese standardní spisovná angličtina.

Jenže „standardní spisovná angličtina" je jazyk, jímž píšete své novinové příspěvky!

Jistě, přesně na tenhle druh psaní se hodí. Spisovná angličtina je přesná, pravda, trochu neohebná, nudná, ale pro byrokratické účely a žurnalismus jako stvořená.

Mám dojem, že volba nespisovné angličtiny má ve vašem případě i sociální rozměr, nebo ne?

Většina lidí, kteří se na britských ostrovech zabývají psaním, pochází z vyšších vrstev.  Z vrstev, které si to prostě mohou dovolit, protože mají čas i peníze. Jsou to lidi, kterým se dostalo vzdělání na soukromých školách, vystudovali prestižní univerzity - a všichni píší stejně. Občas některý z nich vybočí, uchýlí se k hovorové, nespisovné angličtině v dialogu, ovšem hlas vypravěče je stále stejný – jak je to naučili ve škole.

Nakolik vás ovlivnili jiní autoři? Čtete dnes hodně beletrie?

Nemyslím, že by mne nějak zvlášť ovlivnili. Trainspoitting jsem si napsal sám pro sebe  teprve na radu jedné kamarádky jsem rukopis zaslal do nakladatelství – kniha pak vyšla během jednoho roku. a tehdy jsem se taky seznámil slidmi, kteří se pohybovali v oblasti literatura – poznal jsem několik dalších autorů, seznámil se s lidmi z časopisů, ale nemohu říct, že bych se s nimi nějak stýkal. Stejně tak nečtu moc beletrie, spíš literaturu faktu. Mám totiž docela obavy, že kdybych četl něco, co by mne velmi zaujalo, mohlo by mne to posunout někam, kam nechci. A tak dávám přednost nebeletrii.

Hudba vás ale ovlivnila zcela jistě.

To bezpochyby. Hudba byl jeden z určujících vlivů skoro všech mých knih, rozhodně těch prvních. Odtud vlastně pramení i jazyk mých knih -chtěl jsem psát rytmickým jazykem, zachycujícím úžasnou atmosféru, kterou s sebou přinesl nástup moderní taneční hudby. Nespisovná angličtina, kterou je napsaný Trainspotting, nebyla ani tak vyjádřením nějakého politického postoje, jako spíš snahou zachytit rytmus moderní hudby.

Často zmiňujete, že jste spíš neúspěšný muzikant než úspěšný spisovatel, je to pravda, nebo nadsázka?

Ano, hudba u mne vždy byla na prvním místě a dodnes nejen že mne inspiruje rytmicky, ale vlastně z ní i vycházím.

A podle všeho vás přitahují místa proslulá taneční scénou.

Po úspěchu své první knihy jsem skutečně na rok zmizel do Amsterodamu, který  mimochodem figuruje i v mé předposlední knize Lepidlo.

A lbiza?

Tam jsem roky jezdil na letní prázdniny. niny. Na Ibize to vlastně celé rozjel Paul Oakenfold a Mondays. Bylo mi to příjemné, protože to byla taková alternativa oficiální scény. Jenže pak to celé nabralo takový podivný komerční obrat - asi se ta letní akce na Ibize prostě stala příliš slavnou. Ale ještě zbývá Miami - tanečnímu festivalu v Miami teď hodně lidí dává přednost před Ibizou, všechny nové věci tam máte dřív.

Věnujete se sám hudbě?

Že bych psal něco svého, to ne. Ale hodně si hraju se skladbami jiných lidí, dělám si pro sebe nejrůznější remixy - ovšem psaní mi zabírá tolik času, že na hudbu prakticky nemám čas. Navíc už nestíhám sledovat vše, co se děje v hudebním undergroundu, a současná hudební scéna mne příliš nezajímá - nebo spíš provokuje tím, jak je stále komerčnější. Nicméně skutečností zůstává, že mi dnes hudba hodně chybí.

Vraťme se proto zpět k psaní. Přineslo vám značný věhlas a možná vás trochu vzdálilo od života, který jste vedl dříve. Vím, že člověk nemusí nutně psát o tom, co prožívá, ale nemyslíte si, že vám hrozí přílišný odstup od popisované zkušenosti?

Určitě se to do mých textů jednou promítnout musí. Zatím však s tím problém nemám. Ano, je mi jasně, že jsem tak trochu ve schizofrenní situaci, asi nežiji životem, kterým jsem žil předtím, aspoň ne do stejné míry, nicméně i tak mám ještě v zásobě dost látky na psaní. Myslím, že prostředí, o kterém píšu, stále ještě důvěrně rozumím.

Některé vaše knihy jsou v jistém smyslu morality, čímž zapadají do dlouhé tradice anglické literatury. Postavy vašich příběhů zápasí s morálními principy předávanými po generace...

Je třeba si uvědomit, že celou skotskou zkušenost utvářely dva silně moralistní proudy: presbyteriánské náboženství a socialistické hnutí. Obojí je dnes minulostí. Konservatismus osmdesátých let zničil jak presbyteriánství, tak socialismus. Odbory se zhroutily, labouristé se posunuli doprava. Na místo těchto dvou velkých tradic nastoupil kult jednotlivce, bezbřehý individualismus, který je součástí konzumního kapitalismu, jenž dnes panuje po celém světě. Ten však má k nějakému morálnímu kódu daleko, je jen konstatováním vztahů, které mezi lidmi panují. A život mých postav se proto řídí principy, jež sice přežívají, ovšem zdaleka nejsou tak závazné jako před lety.

Čtenáři vašich knih nemůže uniknout, že píšete hlavně o mužích. Proč ženy ve vašich knihách chybějí?

Taky jsem nabyl dojmu, že jsem , o mužích a vztazích mezi nimi psal dost. V budoucnu budu pravděpodobně psát víc o ženách a též postavách pocházejících z jiných kultur - což bude nepochybně znamenat výreznou změnu v mém psaní. Ale jak jsem řekl už jinde, mám pocit, že s literaturou teprve začínám, takže se na to sám těším.