Crumbovi, legendy komiksu

Hana Ulmanová: Je komiks literárním žánrem, nebo zcela nezávislým médiem? A má nějaký smysl hovořit o ženském komiksu?

Robert: Je to zcela nezávislé médium s vlastním kouzlem - jiné než literatura, obraz, divadelní hra nebo film.

Aline: A hovořit o ženském komiksu mělo smysl v roce 1971: do té doby ženy komiksy vůbec nedělaly a my jsme byly průkopnice experimentující s formou umění, kterou jsme chápaly feministicky a kolektivně. Dnes už na pohlaví autora nesejde, a to je podle mě velice zdravý vývoj.

V jakém slova smyslu komiks v Americe spadal - či spadá - do sféry undergroundu?

Aline: Když používáme slovo underground na Západě, znamená to, že nejste součástí populárního hlavního proudu. My dva tím však myslíme hlavně dobu minulou, kdy jsme byli vně systému, protože jsme nemohli normálně publikovat - své práce jsme museli vydávat vlastním nákladem nebo v malých chudých nakladatelstvích. V Americe se všechno točí kolem peněz a my jsme se ocitli v ekonomické izolaci. Utlačovali nás tedy jinak než na Východě: myšlenky, které napadaly status quo, systém trestal tak, že je nedistribuoval a neprodával.

Robert: Západ byl mnohem mazanější: vypočítal si, že kdyby autory vláčel po vězeních a po soudech, přilákalo by to média a staly by se z nich celebrity, a tak je prostě ignoroval. Zahnal je na okraj, protože vytvářeli díla, která od lidí chtěla, aby se zamysleli nebo zadívali pod povrch věcí, a zařídil, aby se k většině lidí něco takového nedostalo. Což do jisté míry platí i dnes - pokud byste napadali třeba farmaceutický nebo zbrojní průmysl, PR oddělení příslušných firem se postarají, abyste se hůř distribuovali. Nebo se vás lidé z PR pokusí vtáhnout do systému a koupit. Stalo se to už nejedné environmentalistické skupině - vedení mnoha velkých firem jí začalo navenek přikyvovat a prohlásilo, že se stanou partnery, darovalo jí nějaké nevýznamné peníze a začalo používat její slovník včetně výrazu zelený. Když však začnete zkoumat reál, nezměnilo to ani ťuk.

O vaší tvorbě se říká, že není politicky korektní.

Robert: Ten výraz slýchám poslední dobou často a nejsem si zcela jistý, co dnes znamená. Původně se vztahoval k revoluční kultuře 60. let, k zájmům ochránců přírody, feministek a různých menšin. Být politicky korektní znamenalo, že když jste spláchli záchod, uvědomovali jste si, kam ta voda teče, a když jste mluvili se ženou nebo s černochem, nepoužívali jste slova, která by je mohla urazit. Ne že by to nebylo svým způsobem tyranské, ale přinejmenším bílou střední třídu to trochu vytrhlo ze zaběhaného buržoazního vnímání.

Aline: Jenže prohlásit, že jsme osvobodili Irák, není politická korektnost, ale čirá propaganda a další příklad všemocného public relations: byla to prostě jasná a přímá agrese. Lidé z PR se hrou se slovy pokoušejí ovlivnit myšlení lidí. My však musíme říkat ne to, co chtějí oni, ale co máme potřebu říct my, a provokovat i tímto způsobem. Myslíte, že v jiných zemích se komiksům daří lépe?

Robert: Výtečně se jim vede třeba ve Francii, kde navíc nikdy nespadaly do undergroundu, o dost hůř třeba v Anglii, Německu nebo Švédsku, ale v sousedním Finsku zase docela prosperují. Možná je to dáno tím, že některé země si oblíbily komiksy pro děti a ty se potom přirozeně vyvíjely, zatímco jinde neměl dětský komiks tak velký vliv.

Aline: Komiksy doslova frčí v Brazílii nebo v Japonsku, nicméně o důvodech můžu jen spekulovat, protože tamní kultury moc neznám. Snad tedy proto, že komiks tvoříte v osamění a musíte se cítit hodně odcizeně. Podle této psychologické logiky pak komiks vzkvétá v kulturách produkujících odcizené jedince, v kulturách zahlcených masově sdělovacími prostředky, které nepřizpůsobivé bytosti prostě vytěsní.

Jsou komiksy v různých kulturách různé, nebo naopak univerzálně srozumitelné?

Robert: Například japonské komiksy jsou určeny k rychlému čtení, zaberou stovky stran a kresby jsou zpravidla jednoduché, vzdušné a rozevláté. Jsou taky méně osobní, třebaže hrstka japonských umělců se zaměřuje i na osobní příběhy, a nejlepší takový příběh, s jakým jsem se kdy setkal, ztvárňuje formou komiksu japonskou zkušenost s atomovou bombou. Bosý Gen Keijiho Nakazawy ze 70. let na mě zapůsobil jako zjevení, pod jehož vlivem jsem také pochopil, jak se asi muselo cítit dítě vyrůstající v militaristickém Japonsku.

Aline: Viz Maus Arta Spiegelmana, komiksový příběh holokaustu. Komiks totiž svede něco, co by nebylo tolerováno ve filmu nebo na fotografii - člověk by se nedokázal dívat na některé hrůzy přímo, ale zvládne se dívat na jejich interpretaci. Spiegelmanův první pokus o Osvětim mimochodem vycházel z lidských postav, ale ani Art se po chvíli nemohl přimět pokračovat - až zjistil, že lidi lze nahradit zvířaty. O krok se tedy vzdálil lidskému utrpení, avšak lidé to nyní mohou číst. Podobně je tomu s Hirošimou - příběh je nakreslený v uměřeném stylu japonské mangy a přitom zobrazuje lidi, ze kterých odpadávají kusy masa.

Jaká podle vás čeká komiksy budoucnost?

Aline: Oba jsme začínali jen s velmi malým publikem, teď nás znají čtenáři New Yorkeru, který naše práce zpřístupňuje i on-line. A také vím o mnoha nadaných mladých autorech komiksů a grafických románů na obou stranách Atlantiku.

Robert: Pokud bychom však brali v úvahu pouze ty jedince, kteří komiksovou tvorbu plně chápou a docení, tak jsme vždycky měli malé publikum a vždycky ho mít budeme, což je nám upřímně jedno. A co se stane v budoucnosti, stejně nikdo nedokáže odhadnout.

publikovala Mladá fronta Dnes 27. června 2009
foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan