Gary Snyder: Potřebujeme mít smysl pro humor

Americký básník Gary Snyder, který byl hostem Festivalu spisovatelů Praha, bývá řazen k autorům Beat generation. Je buddhista, zabýval se ekologií v době, kdy snad ještě ani neměla jméno, a obojí je tématem jeho poezie.

Josef Rauvolf: Stále žijete v kalifornském pohoří Sierras?

Gary Snyder: Ano.

V domě, který jste si postavil?

Ano, to bylo v roce 1970.

Vy tam žijete zcela odkázáni sami na sebe?

Nikdo není zcela nezávislý. Musím si koupit benzin, petrolej, propan, kterým poháním vodní pumpu, potom potřebuji současnou vědu a průmysl, aby pro mě vyrobily solární panely k získávání elektřiny, a tak dál. Jsme trochu nezávislejší než mnoho ostatních, k topení a vaření samozřejmě můžeme používat dřevo z lesa. Musím se ale ve všem vyznat, musím umět opravit stroje, třeba pumpu. Generátory, motorové pily, auto, prostě všechno. Když lidé z města a intelektuálové uvažují o přírodě, tak tvrdí: Žádné stroje. Pravda ale je, že se bez nich neobejdou. V Evropě je hodně hustá elektrifikace, ale na americkém Západě jsou rozlehlé pouště a hory zcela bez elektřiny. Kdo tam chce žít, musí se o ni sám postarat. Existuje také hnutí, které si říká " návrat k zemi", a v oblasti, kde já žiji, jsou lidé, kteří tento přístup praktikují. I oni si ale musejí najít způsob, jak vydělat peníze.

Jednou jste hovořil o ekologické revoluci.

Co to asi mohlo znamenat? Je to fráze, která pěkně zní. Stále probíhá ekologická revoluce. Přesněji řečeno, stále se objevují ekologické výzvy. Právě teď je to například problém s tím, že je příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho rozvoje, moc lidí, příliš velký důraz na ekonomický vzrůst, příliš mnoho lidí v Číně, Indii, Spojených státech, příliš mnoho touhy po stále více věcech, oficiální vláda a ekonomická ideologie přitom tvrdí, že takhle to je v pořádku. Čína chce růst. Spojené státy chtějí růst. Každý chce mít více aut - a to je přitom nemožné, nikdo o tom nemluví. Takže malá, drobná ekologická revoluce je už v tom, kdyby si lidé řekli: Zkusíme uvažovat trochu jinak.

Je dnes literatura v lepší pozici?

Literatura, jak všichni víme, stojí proti médiím. Existuje mnoho dalších forem šíření veřejných informací, zvláště prostřednictvím televize, té ale šlape na paty digitální věk se strašlivým působením internetu. Nevím, kam to všechno povede, je- li to užitečné, nebo ne. Nicméně, síla příběhu je v lidské psychice mimořádně výrazná. Lidé žijí podle příběhů, vyrůstají a poslouchají je a podle nich utvářejí své identity. Podle sdělení, které se za příběhem skrývá. Například v celém západním světě, ať už náboženském nebo sekulárním, existuje silné přesvědčení, že lidské bytosti jsou nadřazenější a odlišné od zbytku přírody. A tohle je příběh, který si vykládáme.

A žijeme podle něj...

Ať už je to Descartes nebo křesťanství, islám nebo judaismus. To ale jako pravda neplatí v celém světě. Tohle je západní příběh. Jeden z těch hlavních.

Typická představa básníka - myslím tím v západním světě - se asi liší od obrazu dřevorubce, horolezce, člověka ohánějícího se palicí. To vše jste někdy dělal.

Ano, to je evropská představa, anebo obraz básníka, jak si ho představují intelektuálové z východního pobřeží USA. Není to ale tak překvapující v japonské nebo čínské básnické tradici.

Vaše poezie byla vždy velice prostá, žádné formální experimenty. Jako třeba v básni Seno pro koně.

Vím, o které básni mluvíte. A je to poezie hned ze dvou důvodů: je psána velice obyčejným, srozumitelným jazykem, ale její verše mají rytmus, a zadruhé je v příběhu, který vypráví, hodně zajímavý malý obrat.

Když ten starý muž říká, že...

"... prvně jsem seno nakládal v sedmnácti./Ten den jsem si myslel,/že bych nikdy nevydržel dělat to celý život./A proto asi taky, hrome,/jsem u toho zkejsnul a dělal jsem to." To je ten speciální obrat - a není to jen tím prostým jazykem.

Nevychází tato jednoduchost z vaší zkušenosti s meditováním?

Samozřejmě, že to pomáhá. Ale možná také, že i když jsem byl mladší, oceňoval jsem ekonomii poetického jazyka. Je v něm úžasná ekonomie. Ve skotských nebo anglických baladách, to, jak vyprávějí nějaký příběh, je strašně ekonomické. Jdou přímo k jádru věci, je to velice barevné, ale ne moc slov. Z toho jsem si také musel něco vzít. Allen Ginsberg mi jednou řekl: "Snydere, ty jsi moc lakonický." On měl totiž rád, když mohl napsat hodně slov.

Stále ještě meditujete?

Ano.

Denně?

Dá se to tak říct. Ale na cestách je to těžké. A každý den si prozpěvuji sútry.

Jak dlouho?

Asi tak půl hodiny. Zpěv súter mě naučil můj učitel, když jsem studoval v Japonsku v klášteře, tam jsem se to naučil a pokračuji v tom. Každé ráno.

Byl jste tam přes deset let.

Asi dvanáct, v klášteře jsem ale nebyl celou dobu. Když jsem studoval u mých učitelů, dvou zenových mistrů, byl jsem několik týdnů v klášteře a pak jsem se vždycky uchýlil do jednoho bytu a tam jsem překládal. Všechno, co mi dali, jsem si musel pro sebe přeložit, abych pochopil, co mám dělat. V té době, kdy jsem začal studovat zen, nebyla žádná ze zenových knih přeložena do angličtiny, takže jsem si je musel sám přeložit. Můj učitel mi předložil nějaký problém, na kterém jsem měl pracovat, jako třeba nějaký kóan, a řekl: "Fajn, vem si to, přelož si to a pokus se ho pochopit. A pak se vrať a budeme na něm spolu pracovat." V zenových textech jsou někdy krátké anekdoty, které i když máte přeložené, je třeba studovat slovo po slově a jít po všech významech.

Můžeme my, jako lidé vycházející ze západní kultury, zcela pochopit buddhismus? Lze se stát skutečnými buddhisty?

Proč ne?

Ať chceme nebo ne, máme přece v sobě hluboce otištěnu výchovu, naše tradice.

Otisk čeho?

Západní civilizace a kultury.

Když se narodíme, nerodíme se jako příslušníci západní civilizace.

Jistě, ale...

Dobře, každá rodina je jiná. Mí rodiče byli ateisté. Je hodně sekulárních, ateistických rodin... a já nebyl vychováván jako křesťan.

Ne?

Ne. Nebo jako žid. Vyrostl jsem jako člověk 20. století, který je pro vědu, pro Darwina, jako humanista se silným sociálním cítěním. Takových lidí je hodně, možná většina. Mimochodem, Buddha byl běloch, severní Indie patří podle antropologů k bílé rase.

A co vzdělání? Vše, s čím přijde člověk do kontaktu jako dítě, ho nějak utváří.

Každý, ať je to Japonec, Číňan, Ind nebo Evropan, musí odhodit spoustu balastu.

Jistě.

Takže moje odpověď zní: Buddhismus je přístupný všem, každé rase. Každé kultuře. Někteří lidé mají možná silněji zakotvenou náboženskou víru nebo zvyky, které musejí odhodit.

Takže je to možné.

Jistě.

Pokud jde o budoucnost, jste optimista, nebo pesimista?

Oboje. Budoucnost světa je tvrdá. Nevypadá to dobře.

To byla ta pesimistická stránka. A optimistická?

Možná, že tím projdeme. Možná. V každém případě ale musíme mít smysl pro humor.

opublikoval Týden 18. 6. 2007
foto © archiv Festival spisovatelů Praha