Gary Younge a Michael March

Festival spisovatelů Praha, 2006

Michael March: Domov nemůže být nahrazen (narážka na Youngovu knihu No Place Like Home - Doma je doma), kde tedy domov skutečně leží?

Gary Younge: Myslím, žedomov je tam, kde leží vaše hodnoty – Brooklyn, Hackney, Barbados –jakmile jsem obklopen lidmi, kteří sdílejí stejné hodnoty jako já,cítím se úplně jako doma.

MM: Jaké jsou vaše hodnoty, jaké hodnoty uznáváte?

GY: Řekl bych, že militantníhumanismus. Humanismus říká, že my lidé máme více společného nežrozdílného; to je pro mě velmi důležité. A občas se za něj musí dostmilitantně bojovat. Lidé mohou výroky jako ‘My jsme svět’ a ‘Eben aslonovina’ považovat za přehnané a kýčovité. Jenže za ten druhhumanismu, který mám na mysli, musíme bojovat, občas doslova.

MM: Jean Améry usiloval o radikální humanismus. Jenže militantní humanismus jde ještě dál, tak kde je ten boj?

GY: Řekl bych, že v různýchmomentech různých dob se nátura tohoto boje liší. Právě teď probíhá bojza občanská práva – na středním východě je to boj na život a na smrt,ve státech jde o práva homosexuálů, v rozvojovém světě probíhá bojproti pozůstatkům kolonialismu. Hlavní cílem odporu by však měl býtfenomén obchodních značek. Každá lidská bytost má právo na tři jídladenně, střechu nad hlavou a vzdělání, ale teď s globalizací se tovšechno dostává do pozadí za důležitější projekt, kterým je vydělávánípeněz. Všude, dokonce i tady v New Yorku, to má ohromný kulturní dopad.Globalizace způsobuje, že všechna místa začínají vypadat úplně stejně.Starbucks, McDonalds – celá plejáda značek, které člověka pronásledujípo celém světě.

MM: A dávají mu pocit známosti a bezpečí.

GY: Ne, ne, právě naopak.Velmi mne to znepokojuje. Chci vědět, kde právě jsem. Pokaždé, kdyžvidím Starbucks nebo McDonald, zapomenu, kde jsem, a uvědomím si, žežiji v pekle. Protože peklo je místo, kde lidé nehrají roli, zatopeníze ano.

MM: Považujete Marxe za filozofa - utopistu?

GY: Ano, vidím ho jakoutopického filozofa, jehož vize jsou jak atraktivní, tak zastaralé. Ječím dál zřejmější, že ať už ona revoluční, změnu přinášející sílapřijde odkudkoliv, nebude to z jedné třídy, z jedné jediné skupinylidí. Přijde od mnoha různých lidí – čímž nechci tvrdit, že napracující třídě už nezáleží. Žádná individuální věc nemůže býtdynamickou silou. V jižní a centrální Americe je to o domorodémobyvatelstvu – regionalismus je silným hnacím motorem změny. V Evropě aseverní Americe je to enviromentalismus. Na druhou stranu jsme všakhnáni i k nacionalismu, rasismu a podobným extrémům. Marxovy myšlenkyjsou staré už stopadesát let. Neměli bychom v nich hledat nic víc nežjen náznaky toho, jak se bude svět v současnosti vyvíjet.

MM: A co otázka obchodní kultury – ekonomika tvářící se jako kultura, zastiňující ji a přebírající ochranou povahu kultury?

GY: Byznys si koupilkulturu, zničil ji a zalil betonem do základů dalších nákupních center.A my za to musíme platit. Bez veřejných prostor není žádná veřejnákultura, jen kultura korporační.

MM: Český filozof Jan Patočka řekl: „To, co definuje člověka, je jeho morálka.“

GY: Lidé se cítí ztraceni –spoutáni – a proto se snaží chytat stébel, občas třeba fragmentůnacionalistických a rasistických filozofií.

MM: Nietsche se domníval, že „očividně nechápeme ani sami sebe“. Schiller nás rozděloval na fragmenty. Co z toho preferujete?

GY: Moje kultura je z velkéčásti formována dialogem, je tedy činná, živoucí. Řeknu vám příběh.Vyrůstal jsem v oblasti s velkou převahou bělochů. Jel jsem na rok doSúdánu, ale pak se vrátil do Edinburghu, který je také velmi bílý.Během té doby jsem si utvářel svůj vlastní názor na rasovou identitučtením Mayi Angelou, Pauly Marshallové, Jamese Baldwina, RichardaWrighta, Malcolma X a Martina Luthera Kinga. Jenže jsem neměl nikoho, ským bych o tom mohl mluvit, takže to zůstávalo jen v mé hlavě – nebyloto skutečně reálné. Myslím tím, že jsem se svými úvahami nemohl nicdělat. Potom jsem konečně našel v Edinburghu přítele, který sdílelmnohé z mých názorů – a tehdy přešly od pasivity k životu, od pouhýchodkazů na cizí názory k teoriím, které jsme mohli aktivně měnit – tímtozpůsobem se z dědictví, odkazu, stala kultura, z mrtvých myšlenek sestaly živé.

MM: Takže odmítáte školu sociálního realismu Grety Garbo – „Chci být sama“?

GY: Přesně tak. Je těžké býthumanistou bez kontaktu s lidmi. Občas jsou chvíle, kdy chceme býtsami. Chvíle, kdy potřebujeme být sami – opravdu sami, ne jako kdyžsami jen s I-podem hledáme rozptýlení kvůli tomu, abychom nemuselipřemýšlet. Než jsem sem přišel, neměl jsem ani mobilní telefon a můjživot byl mnohem lepší.

MM: Je jak viditelný, tak ineviditelný svět. Vaší profesí je popisovat oba světy. Samozřejmě, ženoviny popisují viditelný svět jako sled událostí, jenže existuje ineviditelný svět – svět podvědomí a historie.

GY: To je pravda. To jepravda. Problémem ve všech kulturních profesích je učinit neviditelnýsvět zřetelným, samozřejmým – vést lidi od viditelného, samozřejmého,nepopiratelného ke skrytému nebo alespoň neodhalenému. K místům, vekterých předtím ještě nebyli. Jeden příklad: byla tu Katrina, hurikánKatrina, který zdevastoval New Orleans. Každý věděl, že afro-američaniv této oblasti byli chudí – každý věděl o chudobě v Americe. Jenže bylapotřeba katastrofa, aby se neviditelné zviditelnilo – aby se odhaliloto, co bylo vlastně až bolestně zjevné.

MM: Brecht napsal: „Ti, kteří stojí ve tmě, nejsou vidět.“

GY: Pod lampou je největší tma…

MM: Samozřejmě,bezprostřednost problému může být matoucí. Jsme zavaleni obrazy – bezmožnosti o nich uvažovat. Mnohé z těchto obrazů jsou zkreslené –zavádějící – ustavičně přítomné.

GY: Věci jsou v pohybu –věci se mění – což může vést k jistému pokroku. Máme přístup k obrazům,okamžitým a nehybným, které nebyly v minulosti k dispozici. Tytopředstavy mohou být použity k dobrým účelům.

MM: Burroughs jednou poznamenal, „My zprávy neohlašujeme, my je vytváříme.“ Pro Geneta zase „autor určuje význam slov.“

GY: To v současnostiskutečně platí. Africké přísloví, „Až když začnou lvi psát historii,přestanou být lovci hrdiny“, je rozhodně pravdivé. Kdysi trvalo dostdlouhou dobu, než se začalo s přepisováním historie. Teď už ani nestačízaschnout inkoust na první verzi, než se začne přepracovávat. Samotnýfakt, že historie je neustále přepisována, není překvapující. Naopakto, že se události se začínají přepisovat zatímco stále ještěprobíhají, mi přijde šokující – Je to troufalé.

MM: Může Evropa jednat nezávisle na Americe?

GY: Ne. Amerika jehyper-velmoc. Ale Amerika nemůže jednat osamocena. Amerika je vojenskáhyper-velmoc – ekonomická hyper-velmoc – ale není ekonomicky nezávislá.A viděli jsme, že vojensky nemůže dosáhnout všeho. Když jsem žil vSovětském svazu, v době komunismu, brávala žena, se kterou jsem bydlel,svého psa každý večer na procházku. Jednou jsem ji doprovázel a zjistiljsem, že v tuhle hodinu své psy venčil každý – říkali tomu sobachiichas, „psí hodina“ – a to proto, že v tuhle dobu běžela Vremia, národnízpravodajská relace – a lidé venčili své psy coby formu pasivníhoodporu. Byla to známka toho, jakou mají Sověti moc, ale že zároveňnemají žádný vliv. V roce 1991 měli tanky, Rudou armádu a KGB – aleztratili veškerou vznešenost. Amerika může dopadnout stejně. Vidělijsme to na náměstí Tiananmen. Teď se o tom můžeme přesvědčit v pásmuGazy a na západním břehu Jordánu. Můžete disponovat veškerou vojenskousilou na světě, ale v určité chvíli jste stejně nuceni přesvědčit lidi,že jste v právu.

MM: Lidé jsou frustrováni současným stavem demokracie. Zdá se, že se nacházíme ve volném pádu.

GY: Národy jednotlivých zemíuž nejsou tím, čím bývaly. Máme teď onu nadnárodní korporaco-kracii,která kapitálu umožňuje hledat nejlevnější dostupnou pracovní sílu.Kapitál může podkopat demokracii jednoduše odstraněním dobré vůle. Tonení žádná novinka, ale je to čím dál přehnanější – zmáčkneme tlačítkoa to je konec továrny – přesune se do Mexika, Thajska nebo někam jinam.Máme volný pohyb kapitálu, ale ne volný pohyb pracovních sil. Kolemvýchodní Evropy bývala zeď, aby zabránila lidem vyjít ven – teď jekolem východní Evropy zeď naopak proto, abyste se nedostali dovnitř.Existuje mnoho nesrovnalostí, které bychom měly vyřešit. Otázkou je,vyřešíme-li je demokratickou cestou – třeba tím, že najdeme nějaký druhvládního zřízení, které bude schopné tyto tendence ovládat – anebo tím,že se demokracie stane něčím na způsob Země hledá superstar, nebodokonce Big brothera.

MM: Mýty nejsou nikdy zcela zničeny.

GY: My už tu ale nemusímebýt moc dlouho. Stačí se jen zamyslet nad tím, kam se ubíráme. Zeměbyla zrozena a svět může zemřít. A my ho můžeme zabít. My ho můžemezabít. Rozvoj – tak tomu říkáme – ekonomický rozvoj, může zničit svět.

MM: Je revoluce možná bez toho, aby skončila krvavou lázní?

GY: Myslím, že ano. Je nutné, abychom se pokusili změnit náš pohled na to, co to vlastně revoluce je.

MM: Všichni milují broadwayské muzikály.

GY: To, co se odehrálo vJižní Africe, byla demokratická revoluce. Máme stereotypní představy otom, jaká musí revoluce být. S některými z nich souhlasím. Ale ne sevšemi. Vztahy mezi lidmi se nemění bezdůvodně. Potřebují nějaký impuls.Jsou jako auta – potřebují motor – potřebují směr. Otázkou je, jak semění – proč se mění – protože se také mohou stočit nesprávným směrem.

MM: Jaké máte letos novoroční předsevzetí?

GY: Musím uspořádat svůjživot. Především v tomto roce se můj život stal oním beztvarým světem.Jsem neustále v práci – nikdy v mé kanceláři, protože pracuji z domova.Má práce prostě expanduje, aby zaplnila veškerý volný prostor. Jakospisovatel musím svůj život uspořádat tak, aby byl efektivnější – méněcestovat a více vidět.

 

Překlad: Dominik Malý