Psaní je nebezpečná věc
05. srpna 2009 10:36
rozhovor
Na pódiu odklepává popel z cigaret do sklenic se šampaňským a za scénou sbírá pivní sklenice. Tedy sbírá: když mu na kavárenském stolku padne do oka pěkný půllitr od gambrinusu, bez okolků jej strčí do tašky se slovy: „Tenhle ještě nemám ve sbírce." I takový je jeden z nejvýraznějších a nejkontroverznějších rakouských spisovatelů současnosti, romanopisec a esejista Robert Menasse.
Alice Horáčková: Jedna z nemocí současného Rakouska podle vás spočívá v tom, že do všech oborů fušují umělci obzvláště do politiky. Neměl byste se zamyslet i sám nad sebou? V poslední době se více vyjadřujete k politice než k literatuře.
Robert Menasse: Hm, a také se zabývám historií, sociologií... Dělám všechno. Je však důležité, aby se člověk dovedl vrátit k tomu hlavnímu. Aby pro své sociální angažmá nezapomněl na umění. Ale je to tak: v Rakousku umělci přejímají úkoly, které odborníci neplní dobře. Kupříkladu před dvěma týdny jsem byl na sympóziu ve Štrasburku o evropské literatuře. Diskutovali jsme o umění a ke slovu se přihlásil rakouský historik. Zasvěceně vysvětloval historické odlišnosti jednotlivých zemí. Jenže tenhle profesor, který už dvacet let vykládá na vídeňské univerzitě, nevydal ani jediný spis. Abych mohl brát nějakou vědeckou práci vážně, nestačí jen o ní mluvit.
A vy jste správný muž na správném místě?
Čím dál víc se chci toho společenského závazku zbavit, už mě to nebaví. Uvedu příklad. Minulý týden jsem se v jedné vídeňské kavárně potkal s jinými rakouskými spisovateli: diskutovali jsme o politice. Pak jsme jeli do Prahy, potkali se s českými literáty, a mluvili o umění. Myslím, že o politice je nutné diskutovat, zasahuje vám do života, tomu tématu se nevyhnete. Jenže v poslední době si připadám mnohem svobodnější a volnější, když si se svými kolegy mohu popovídat o tom, jak píšu román. Ale to se v Rakousku nedá: musíme diskutovat, jak svrhnout tuhle vládu, nebo co dělat, aby ve Vídni nesílil antisemitismus.
O současné rakouské spolkové vládě tvrdíte, že je to banda idiotů, rasistů a nelidů. Ale před rokem jste na vstupu Haiderových Svobodných do vlády viděl i pozitiva.
Ono platí obojí. Žádná společnost není demokratická, pokud je jedna strana u moci tři desítky let, jako byli v Rakousku sociální demokraté. Za tu dobu pořádně ztučněli, brali úplatky a šli doleva. Země s takovými hospodářskými podmínkami, s naším bohatstvím by měla být mnohem hrdější, svobodnější a sebejistější. Třicet let sociálnědemokratický kancléř, a přesto vydělávají ženy o čtvrtinu méně než muži a máme antisemitismus. Bohatá země, a přece neumí vytvořit podmínky pro vzdělávání. Víte, kolik je v Rakousku lidí, které polévá horký pot, sotva uvidí počítač? Lidovce nemám rád, absolutně nesouhlasím s jejich programem, ale je to občanská strana. Věděl jsem, že budou problémy s jejich koaličním partnerem se Svobodnými. Ale co jsem nečekal, že lidovci budou vládnout tak hloupě, tak bezbožně, tak brutálně a cynicky. Jsou to katoličtí antisemité trestající všechny, kteří stojí proti nim. Nemají ani tušení, co je to demokracie. Všechno, co můžu udělat, aby tato vláda padla, udělám. Jsem Žid a nemůžu akceptovat, že rakouský spolkový kancléř používá antisemitismus jako reklamní prostředek. (Menasse buší do stolku.) To nemůžu připustit!!!
Konkrétně uděláte co?
Budu psát články. Angažuju se v solidárních frakcích pro lidi, kteří jsou touto vládou pronásledováni, organizuju mezinárodní protesty. Všude, kam jsem pozván, říkám o této vládě pravdu.
Co na tohle vaše chování říká vídeňská vláda?
Neustále mě napadají vládní listy. Ale co je zajímavé! Vezměte si průzkum mínění zkoumající podporu kabinetu na základě společenských vrstev. Výsledek? Čím nižší vzdělání, tím větší podpora. Kdybych byl rakouský kancléř a přečetl bych si v novinách, že mě miluje osmnáctiletý analfabet a pomocný dělník, zatímco maturanti a vzdělaní lidé se přede mnou mají na pozoru, řeknu si: Něco dělám špatně. Jenže naše vláda je na to pyšná.
A teď pojďme k literatuře: tvrdíte, že se vám každý román píše stále obtížněji. Stejně jako románové postavy ve vašich dílech si kladete větší a větší úkoly?
Čím víc se člověk zabývá uměleckou formou, tím silněji cítí propasti i možnosti, které ta forma nabízí. Když dokončíte jedno dílo, víte, co musíte opravit v dalším. Nabíráte zkušenosti. A to je umění: přesněji si uvědomujete, kde leží ty propasti, a nemůžete přeslechnout ozvěnu, která vám přináší zprávu, jak hodně jsou hluboké. Kupříkladu při psaní svého nového románu jsem měl pocit, že každý z těch fiktivních příběhů přímo fyzicky prožívám, trpěl jsem stejně jako moje postavy. Popisuji tam tři různé nemoci, a když jsem dokončil titul, všechny se u mně objevily. Choroby, které jsem nikdy předtím neměl. Stal jsem se pokusnou myší svých vlastních uměleckých postupů. Dal jsem pod mikroskop románovou duši, abych zjistil, že je to má vlastní duše. Každý další pohled přináší další zranění. To je zkušenost, kterou jsem po prv ním románu neměl. Tehdy jsem si říkal: vyšel geniální román.
Takže psaní je nebezpečné.
Je stále nebezpečnější.
Žijete mezi Sao Paulem a Vídní. Jak to zvládáte?
...ale teď momentálně žiju hodně v Amsterdamu. A cesty letadlem jsou dlouhé, drahé, obtížněji se mi při takových přesunech daří dodržovat pracovní kontinuitu. Takže už jen zřídka jezdím do Sao Paula beru je jako občerstvení a možnost, kde potkat své přátele. Polovinu roku trávím v Amsterdamu, půl roku ve Vídni.
Patříte někam?
Z Amsterdamu pocházejí mí předci, kteří se pak přemístili do Rakouska. Fascinuje mě volnost, otevřenost, nespoutanost Amsterdamu. Můj nový román má vyjít na podzim se dílem odehrává právě v tomto městě a dílem v Lisabonu. Žil jsem v obou těch metropolích, ale do Amsterdamu jsem se zamiloval.
O čem bude váš nový román?
Bude se jmenovat Die Vertreibung aus der Höhle (Vyhnání z jeskyně). Vypráví o jednom z mých dávných předků, o rabínovi Menassem ben Israeli, který byl učitelem svých současníků. V jeho osudu začínají a končí dějiny Evropy. Menasse ben Israel byl vyhnán ze Španělska, mí rodiče prchali před Hitlerem. Je to román o samých vyhnáních. Dá se to říci i takhle: Ve své jeskyni se sice dusíte, ale je to váš domov. A z toho domova vás bez milosti vyženou.
A co vaše jeskyně Rakousko? Také vás z ní vyhnali?
Nebyl jsem vyhnán v politicko-teroristickém, totalitním smyslu, ale mám pocit, že moje lidská vnímavost se zvětšila, když jsem z Rakouska pryč. Proto tak rád žiju v zahraničí. Ale zároveň se rád vracím v Rakousku jsem vyrostl, jsem tam doma více než kdekoli. Přestože třeba v Praze se cítím báječně. Stejně jako se Rakušané a Němci liší společnou řečí, tak se Češi a Rakušané liší společnou mentalitou.
publikovala MF DNES 7. 4. 2001