Rozhovor s Juanem Marsém

Španělský prozaik, publicista, autor filmových scénářů Juan Marsé, ročník 1933. Debutoval v roce 1960 románem „Encerrados con un solo juguette“ („Uzavřeni jednou hračkou“). V dalších letech se objevily mimo jiné: „Poslední odpoledne s Terezou“ (1966, česky 1982), „Chmurný příběh sestřenice Montse (1970), „Když ti řeknou, že jsem padl“ (1973, Mexiko). Po pádu frankismu vydal další knihy: „Dívka v zlatých kalhotkách“ (1978), „Jednou se vrátím“ 1982), „Dvojjazyčný milenec“ (1990), „Ještěrčí ocásky“(2000). Marsé ve své tvorbě spojuje realismus s parodickými a groteskními prvky , jakož i experimenty v oblasti vypravěčské techniky, někdy navazuje na tradici španělské pikareskní, rozverné literatury.

Miro Procházka: Vaše romány se zřídka obírají tematikou striktně politickou, nicméně mluví hodně o dějinách Španělska XX. století. Proč jste nikdy nenapsal román o největší španělské tragédii minulého století - občanské válce?

Juan Marsé: Protože občanskou válku jsem vědomě nikdy nezažil. Narodil jsem se v roce 1933, v okamžiku války mi byly tři roky. Z té doby pamatuji velmi málo. Pamatuji bombardování Barcelony v roce 1938 italským letectvem. Jedné noci blízko našeho domu spadlo hodně bomb. V jistém okamžiku táta vykřikl: „K zemi a otevři ústa“. Bylo to nutné udělat kvůli tlakové vlně. Pamatuji rovněž nocování během bombardování ve stanicích metra. Některé z těch epizod se objevují v mých knihách. Ale samotná válka mě nikdy nezajímala. Spíše její ohlas, to vše, co se stalo potom.

MP: Dětství – jak jste kdysi přiznal – byla doba „nepřítomnosti otce, potlačené sexuality, okouzlení násilím a bezcílnosti“. Stránky vašich knih, třeba poslední „Ještěrčí ocásky“, zalidňují mladí lidé, kteří bloumají ulicemi, nemaje představy, kde hledat životní směrovky.

JM: Takové byly mé zkušenosti. Spisovatel je především paměť, proto je u tolika autorů neustále přítomno dětství a mládí. Všechny mé prožitky z té doby se octly v románech, ačkoliv nikoliv přímo – maskované, promíchané se zážitky jiných lidí, jež jsem znal.

MP: Vyrůstal jste bez otce?

JM: Když mi bylo 13 let, otce zavřeli. Jako rudého a navíc katalánského separatistu.

MP: Katalánského?

JM: Ano. Byl republikánem, rudým a separatistou. Splňoval všechny podmínky, aby v době frankismu šel do vězení. Seděl mnohokrát. Matka pracovala po nocích jako ošetřovatelka. Musela vydržovat mě a dva mé mladší bratry. Chodil jsem do hrozné školy, kterou vedli kněží – jako všechny školy v té době.

MP: Proč byla ta škola tak strašná?

JM: Byla to škola Božského mistra a to mluví za vše. Velmi krutá. Učitel nás tloukl, každý den kázal odříkat růženec. Odměňoval ty, co chodili ke zpovědi a přistupovali k přijímání. Podváděli jsme jej tedy, že jako chodíme ke zpovědi. Ta doba mi vštěpila navždy odpor ke kléru a náboženskému školství. Naštěstí jsem často chodil za školu. Když jsem dovršil 13 let, matka řekla: „Studia ti zajistit nemohu. Musíš jít do práce“. Začal jsem skákat radostí. Snil jsem, že přestanu chodit do té prokleté školy! Vzal jsem práci u klenotníka. Když jsem začal psát, koupil jsem si knížky o gramatice a ortografii, neboť jsem o tomto oboru neměl ani páru. Vždyť mě vychovala ulice.

MP: Ve svých románech často pohlížíte na svět očima dítěte, v „Ještěrčích ocáscích“ dokonce nenarozeného dítěte.

JM: Dítě není zasaženo teoriemi, znalostí zákonů ovládajících společnost, nepřekrucuje a neproklíná slovy skutečnost. Vidí věci takové, jaké jsou. Když se mě ptají na politické a společenské motivy přítomné v mých knihách, odpovídám, že nejsem sociolog. Kdybych byl, tak místo románů bych psal sociologické práce nebo bych se zabýval politikou.

MP: Frankističtí cenzoři však na vaše romány neužívali jiný metr kvůli tomu, že představují svět viděný očima dítěte.

JM: To je pravda, s cenzurou jsem měl hodně potíží. Román „Když ti řeknou, že jsem padl“ jsem vydal v roce 1973 v Mexiku. Ani jsem se jej nesnažil představit španělské cenzuře, neboť to nemělo smysl – stejně by ho odmítli.  Poslal jsem tedy knihu do literární soutěže v Mexiku – a vyhrál jsem. Ve Španělsku se román objevil teprve po Francově smrti.

MP: A dřívější knihy?

JM: Největší nesnáze jsem měl s „Posledním odpolednem s Terezou“. Cenzura obyčejně poslala dopis informující, že tisk nepovoluje. Nikdy neuvedli z jakých důvodů – politických, nebo morálně-mravnostních?  Ale něco se dalo zařídit, pakliže jste jeli do Madridu a požádali o setkání s generálním ředitelem pro populární kulturu a představení – šéfem cenzury. Jel jsem. Přijal mě sám šéf Carlos Robles Piquer. Řekl, že kdybych dovolil změnit pár věcí, tak by knížka mohla vyjít. Obával jsem se politických výhrad, poněvadž v jedné kapitole jsem psal o protestech na barcelonské univerzitě v letech 1957-58,  a to bylo první studentské hnutí od občanské války. Vydechl jsem úlevou, když se ukázalo, že jde o erotické scény. Navrhl mi, mimo jiné, abych slovo „prsy“ vyměnil za „poprsí“, neboť to – jak soudil – zní jemněji. Málem jsem řval  smíchy. Ale souhlasil jsem.

MP: Hráli spisovatelé s cenzurou nějakou hru? Psali mezi řádky, maskovali dějinami…

JM: V literatuře panoval tehdy „společenský realismus“ - hodně naivní. Vznikaly knížky přecpané dobrými záměry – společenskými, politickými, morálními. Hrdinou románu byl dělník, který nekouří, nesouloží, je milý k ženě a nikdy se neopíjí. Na druhé straně, jestliže se objevoval podnikatel, jenž měl nějaký vztah s Francovým režimem, musel být zápornou postavou. Jednoznačnost zničila knihy z té doby: odtrhla je od skutečnosti.

MP: Ani vy jste se nevyhnul politickému zaangažování.

JM: Na začátku 60. let za pobytu v Paříži jsem vstoupil do komunistické strany. Na stranických schůzkách vládla euforická nálada – domnívali se, že se blíží generální stávka, že dělníci vbrzku vystoupí proti diktatuře. A já jsem přijel přímo ze Španělska – od svých 13 do 26 let jsem pracoval mezi dělníky a věděl jsem, že to jsou fantasmagorie. Dělníci si tehdy toužili koupit aspoň na splátky hodinky nebo kabát, začínali snít o autech. Straničtí ideologové měli klapky na očích. Vedl jsem s nimi nekonečné debaty. Po dvou letech jsem se vrátil do Španělska, protože jsem toho už měl dost.

MP: Jaké jste tehdy měli představy o SSSR, Československu, socialistickém táboře?

JM: Informace, které jsme dostávali, byly matoucí. Tudíž jsme věřili, že v zemích východního bloku nebo na Kubě se vyvíjí vše dobře. Ale stačilo jen odjet do Havany, aby ten idylický obraz popraskal. Poprvé jsem tam letěl v roce 1968, a to, co jsem viděl, se mi pranic nelíbilo. O rok později jsem opět jel na tři měsíce. Pozoroval jsem zblízka proces Herberta Padilliho a hanebnou sebekritiku, jakou z  básníka vytěžil režim Fidela Castra. Jestli se  nesetkáš s něčím takovým na živo, snadno se tragicky zmýlíš.

MP: Jednou jste shrnul svůj román „Když ti řeknou, že jsem padl“ do věty: je to vyprávění o světě, kde každý den ti říkají něco jiného“. Je to vaše memento na téma podstaty frankismu?

JM: V jistém smyslu ano. Román má složitou vypravěčskou strukturu, skládá se z různých verzí stejného příběhu a jedna odporuje druhé. Pravda – pochopitelně mluvím o pravdě v rámci literární fikce –zde vyplývá z konfrontace různých lží. Román líčí autentickou událost, zachycenou v barlcelonských kronikách, známé jako „zločin z ulice Legalitat“. Zavraždili ve městě známou prostitutku  Carmen Brotovou.  To se stalo blízko mého domu – pamatuji auto, v němž byla zabita, později jsem dokonce poznal člověka, který to udělal. O zločinu se vyprávělo neskutečné množství historek a legend, poněvadž oběť vedla dvojí život – na jedné straně navazovala styky s lidmi z čtvrti, měla nějaké ošklivé nehody, na straně druhé měla milence z vysokých kruhů. To byl báječný materiál ke klepům – v příbězích se objevili i biskup a katalánský guvernér.

Ve frankistické době, kdy zuřily politické represe, měl drb obrovský význam, poněvadž úřední verze byla zcela nevěrohodná. Noviny přinášely lži – o Španělsku, o světě. V tom vylhaném světě vše, co říkala ulice, bylo povýšeno na úroveň pravdy. Stačilo dobře vyprávět nějakou lež, aby jí lidé uvěřili – tím více, jak popírala oficiální verzi. A historky vnímané z perspektivy dětí, které naslouchaly různým příběhům doma u stolu, nabývají jistý neopakovatelný rys.

MP: A přesto generace, kterou jste líčil s takovým pesimismem, vaše generace, se dočkala lepšího Španělska. Rozbila frankistický stát, vybudovala demokratický řád.

JM: Naši  transformaci jsem nikdy zvlášť nežral. Nevěřím, že by jediná cesta k obnově demokracie a právního státu byla ztráta paměti. Domnívám se, že bylo možné vypořádat se s třídou, která zemi vládla a jistým způsobem vládne dál. Je pravda: získali jsme svobodu, neexistuje cenzura a represe. Ale děje se hodně věcí, které mi připomínají neštěstí z minula.

Třeba styl vlády Lidové strany, která řídila naši zemi posledních osm let byl fatální. Způsob, jímž straničtí lídři mluvili k lidu, navazoval bezprostředně na frankismus. Jejich morální koncepce – kupříkladu veřejně prohlašované názory na homosexuály – prostě připomínají Francovu éru.

A politika naší pravice? To je již úplná pohroma! Vlezli do války s Irákem, neboť bývalý premiér José Aznar vůči Bushovi přijal lokajský postoj, jako nějaký slouha. Obrátil se zády k Evropě a arabskému světu, s nímž mělo Španělsko svými dějinami a kulturou – sedm staletí arabské nadvlády – blízké vztahy.

MP: Uznáte, že bývalý premiér Aznar sklidil velký hospodářský úspěch?

JM: Samozřejmě! Ekonomika se velmi rozvinula a byla to bezpochyby zásluha Aznarovy vlády. Stalo se to však na úkor lží a ztráty paměti. V poslední době mě irituje, že pravice na celém světě vědomě využívá strach. Rozněcuje hrůzu z terorismu stejně jako Franco rozněcoval hrůzu z komunismu. Směšuje vše se vším: ETA, Usáma bin Ládin, Irák… Ale vždyť ETA je konkrétní problém jedné země. Irák byl diktatura. A mezinárodní terorismus je Usáma. Ale oni chtějí vystrašit lidi. Po útoku na World Trade Center začali vyvolávat psychózu, z níž těží politický prospěch.

MP: A například socialistická strana se též podílela na amnesii a lžích, o kterých jste mluvil?

JM: Ovšemže! To byla cena, jakou museli zaplatit. Aspoň to tvrdí. Myslím však, že se příliš snadno poddali, že měli mít více politického důvtipu. To znamená: nejdříve ustoupit a poté učinit, co bude třeba. Uvidíme nyní, když jsou u vesla.

MP: Například?

JM: Vezměme školství. Máme laický stát a část škol se stále nachází v rukou kněží, biskupů, jeptišek. Náboženství je normálním předmětem ve škole. Učitele náboženství jmenuje a odvolává konference episkopátu, ačkoli je platí ministerstvo školství. Vyskytly se případy odvolání učitelek náboženství, neboť byly rozvedené a žily v jiných vztazích. A ministerstvo, které je platí, s tím nemohlo nic dělat.

Připomenul jsem to, když jsem přebíral státní cenu z rukou bývalé ministryně školství a kultury Pilar del Castillové. Kdysi byla maoistka, dnes patří ke krajní pravici. Zeptal jsem se jí tehdy na učitele náboženství. Odpověděla, že je to ústupek, s nímž souhlasili socialisté, když podepisovali konkordát s Vatikánem. Tak tedy část odpovědnosti padá na socialisty. Nezařídili tuto ani hromadu jiných věcí, neboť se báli odezvy pravice. Jistě proto, že dědici frankismu po celou dobu  zaujímají klíčové společenské posty v různých státních institucích, v ekonomice.

MP: Že  by církev měla až tak velký vliv? Vždyť společnost se nezdá příliš nábožná, zvláště mladá generace.

JM: Je to takový politický konkubinát církvi a vlády, který trvá již staletí. Naproti tomu, kostely jsou prázdné, počet kněžských povolání strmě klesl. Církev má stále silný vliv v osvětě, řídí hodně škol a ústavů – ale její zápas o myšlení lidí, zápas se současností, je odsouzen k prohře. Lidem je náboženství lhostejné. A je třeba pamatovat, jak silná je v Španělsku antiklerikální tradice – všechny revolty začínaly pálením kostelů.

MP: A jak, podle vás, se španělská společnost změnila po vstupu do Evropské unie?

JM: Hospodářsky se velmi rozvinula.Pokud jde o způsob myšlení a mravy, Španělé se zevropeizovali. Myslím, že povahově předstihují o 300 let zaostalou církev, pravici a hodně státních institucí. Například soudci žijí v XVII. století Ve zjevných případech rodinného násilí často omlouvají agresi muže. V naší společnosti dosud vládne kultura macho.

Miro Procházka