Rozhovor s Viktorem Jerofejevem

Viktor Jerofejev, jeden z nejznámějších současných ruských prozaiků. Stál u zrodu samizdatového almanachu Metropol. Do češtiny byl přeložen jeho nejznámější román Ruská krasavice, fantaskní příběh luxusní prostitutky. Rozruch doma i po světě způsobil jeho živočichopis ruské společnosti Encyklopedie ruské duše a autobiografický generační román Hodný Stalin.

Libor Dvořák: Do literatury jste vstupoval málem před třiceti lety jako jeden z iniciátorů ineditního almanachu Metropol. Co to znamená v životě spisovatele, který vyrostl v totalitní společnosti a díky tomuto projektu se hned na počátku své profesionální dráhy stal disidentem?

Pokud je spisovatel skutečný tvůrce, tak musí být založením buřič. Když se nebouří, nechápu, proč vlastně píše. I tak je to vzpoura jen na papíře. Někdy se ale stane, že ta vzpoura vystoupí z knižních stránek do života. Můj nový román Hodný Stalin je právě o tom, jak jsem se v rodině významného sovětského diplomata stal disidentem a spisovatelem. Spíš než vyprávění o totalitním systému vůbec je to prostě o tom, jak se člověk stává literátem a proč jsou spisovatelství a vzpoura věci, které spolu navzájem úzce souvisejí.

Velmi se mi líbí vaše knížka z konce devadesátých let Encyklopedie ruské duše. O svém národě v ní říkáte to možná vůbec nejstrašnější, co se o vlastním národě říct dá. Máte právě z tohohle důvodu v samotném Rusku hodně nepřátel?

Docela nedávno jsem četl obrovskou studii o téhle knize, skoro další knihu, kde se tvrdí, že jsem jako starozákonní prorok, který při každé příležitosti říká o svém národě ohavnosti, a tím se zasluhuje o to, aby židovský národ vůbec přežil... Ale pokud jde o vaši otázku - sám sebe jsem za provokatéra a skandalistu nikdy nepovažoval. Situace v Rusku je dnes taková, že nám nezbývá než změnit typ naší kultury - stejně jako to udělala nebo doposud ještě dělá Latinská Amerika, Mexiko, či některé země Východu.

Naše lidová kultura je velmi archaická, klonící se k násilí a moci - a teď nemyslím na moc v Kremlu, ale na pocit v lidu. To je kultura našeho venkova, našich opilců, našich lidí, jimž v téhle knize říkám uplácaná hrouda. Tedy cosi, z čeho nevznikají osobnosti, ale taková ta zvláštní ruská stádnost.

Co říkám, je samozřejmě velmi tvrdé, a ta kniha je taky velmi tvrdá. Ale napsal jsem ji proto, aby Rusko přece jen přežilo.

Úvodem jste zmínil svou knihu Hodný Stalin. Proč je pro vás tak důležitá?

Protože se v ní mluví o tom nejintimnějším, co v člověku je - o vztazích v rodině. Je to kniha o mém otci a o mně.

Jsou v ní dva hrdinové, dva polární pohledy na život, dva protilehlé názory na dějiny, dva protikladné postoje ke všelidským hodnotám. Mluvím v té knize o vztazích v rodině a o těch se nedá psát jinak, než že pohlédnete na samé dno. Toho se opováží málokdo.

Odkládal jsem ji dvacet let a pak jsem přece jen riskl ji napsat, protože jsem chtěl, aby si ji moji rodiče mohli přečíst a ještě jednou se nad tím vším zamyslet.

Často komentujete to, co se odehrává v dnešním Rusku. Nedávno uplynulo dvacet let od začátku perestrojky. Co je pro vás v rozvoji Ruska posledních dvaceti let pozitivní a co je naopak k nesnesení?

Gorbačov otevřel cestu ke svobodě a dá se říct, že Rusko je dnes v jakési meziepoše. Ze západního hlediska, ale vlastně z jakéhokoli, není správné na Rusko spěchat a někam ho postrkovat. Protože jak už jsem řekl, největším problémem Ruska je typ kultury. Člověka, který neví, co je to svoboda, nepřinutíte, aby k ní vykročil. Nejdřív mu musíte vysvětlit, co to ta svoboda je, a to není jednoduché.

Rozčarování z liberalismu není náhodné, protože ruští reformátoři nenašli čas na to, aby obyčejným lidem vysvětlili, co to vlastně dělají. Rusko neví, kam dál. Uhnuli jsme a ztrácíme čas.

Hospodářské noviny 8. 6. 2005