Rusko připomíná hipodrom

Jste jeden z mála ruských spisovatelů, který se zabývá taképolitickou publicistikou, píšete často komentáře pro západní média. Čímvás politika tak přitahuje?

Nijak zvlášť rád ji nemám. Fakt, že o ní pořád mluvím, souvisí s tím, vjakém stavu se nachází moje země. Je to jako když jste nemocný. Musíteo tom mluvit, i když vás jinak žvásty o zdraví nezajímají.

Byl jste jedním z prvních v Rusku, kdo už od počátku kritizovalzatčení Michaila Chodorkovského. V článku pro International HeraldTribune jste to označil za obnovu někdejší sovětské politiky strachu.Co říkáte průběhu a výsledku soudního procesu?

Je to skandál, protože vše bylo provedeno v nejlepších tradicíchstalinistického režimu a protože v dnešním Rusku prakticky není možnébýt na straně zákona. Když mohl jít do vězení on, mohl by tam jítkaždý, protože jedna věc je naprosto jasná – pokud Chodorkovskij někomudával úplatky, musíme soudit také ty, kteří je brali. Ti zase uplácelijiné lidi, a tak by mohla skončit ve vězení celá země.

Taky si myslíte, že obvinění Chodorkovského byla vykonstruovaná a kprocesu došlo jen proto, aby se prezident zbavil možného politickéhorivala?

To, co je opravdu zlé, je fakt, že Chodorkovskij jenejtransparentnějším a nejbrilantnějším obchodníkem v Rusku. Je jentrochu arogantní jako všichni boháči a dopustil se té hloupé chyby, žeze sebe otevřeně dělal příštího prezidenta. To je důvod, proč skončilve vězení, ne kvůli svým penězům nebo své firmě. Jeho odsouzení nebylospravedlivé ani trochu, ale psychologicky to podle mě prohrál. ZaJelcina hráli takoví lidé se spoustou peněz důležitou roli a Putin serozhodl, že peníze od moci oddělí. Což možná nebyl až zas tak špatnýnápad – je to jako oddělit mouchy od masa. Jenže skoro každá pozitivníiniciativa v Rusku začne být časem podezřelá a potom vyloženěnegativní. To se stalo i teď.

Má smysl na Putina vyvíjet kvůli nedostatkům soudního procesunátlak? Americký kongresman Tom Lantos chce věc předložit v zahraničnímvýboru Sněmovny reprezentantů, ozvali se i poslanci Evropskéhoparlamentu...

Já jsem vůči Putinovi v opozici, každý v Rusku to ví, ale jsem zásadněproti tomu, aby byl démonizován. Je velice hloupé, když v Evropě jehodémonizace probíhá organizovaně a stává se z ní politický program. ProEvropu je to možná v pořádku, protože jí nic nehrozí, ale o Rusko seopravdu bojím. Protože až jednou evropští politici oznámí, že v dialogus Putinem nebudou pokračovat, zahájí druhý den Rusko dialog se SeverníKoreou, Čínou nebo Kubou, a to bych si opravdu nepřál. Myslím, že jedůležité uvědomovat si, co démonizací Putina získáváme a co ztrácíme.Víte, zavrhnout někdejšího agenta KGB je v čistě emocionální roviněpříjemné, ale politicky nás to všechny může přivést do velmi dramatickésituace. Buďme pragmatičtí, cyničtí a chytří. Především je důležité,abychom byli schopni nalézt rovnováhu mezi protichůdnými názory.

Je logické prezidentovi Ruska ponechat nějaký prostor, ale kde je hranice, za kterou už od něj musíme něco vyžadovat?

Dám příklad. Kritizoval jsem Moskvu za to, že se nedokázala omluvitpobaltským republikám. Měla by toho být schopna. Když to ale neudělá,neznamená to, že hned druhý den budou dveře zavřeny. Není dobré sinamlouvat, že Rusko jen proto, že má nyní vstřícnější postoj ke svésovětské minulosti, představuje něco na způsob Sovětského svazu. Ruskodnes není jen jedno, existuje jich vedle sebe víc: Rusko liberálníchpolitických stran, Rusko nové mladé generace, Rusko starých komunistů,kterých je mi líto, protože dnes žijí ve strašných podmínkách a přitomnebyli vůdci své země, nýbrž oklamanými oběťmi... Lidé na Západě i tadyv České republice by si konečně měli uvědomit, že moje země nenímonolit.

Dobře, Rusko není jen jedno. Co z toho pro Evropu vyplývá?

Rusko připomíná hipodrom, kde spolu závodí různí koně a nikdo neví,který z nich nakonec vyhraje. Nevím to já, neví to Putin, neví tonikdo. Budoucnost je velmi otevřená, až nebezpečně otevřená, ale nejenpro špatné, také pro dobré věci. A proto mě mrzí, že politici tady vEvropě nemají čas, trpělivost, nebo historickou inteligenci, aby s mouvlastí pracovali dostatečně opatrně. Přitom je ve vztahu k ní třebavelké, velké opatrnosti, je to země s rozmanitými ambicemi a rozdílnýmináladami, a když uděláte chybu, může to vyprovokovat spoustu špatnýchvěcí. A naopak když dokážete pomoci těm lepším koňům, mohou v tomzávodě nakonec zvítězit právě oni. Tohle ale mezi evropskými novináři apolitiky na průměrné úrovni nevidím, a jsem z toho upřímně smutný,protože hloupá Evropa je paradox, Evropa by z definice neměla býthloupá.

Nekřivdíte Evropanům? Řada z nich si přece uvědomuje, že s lidmi,jako je Javlinskij nebo Irina Chakamadová, by se jim snadněji hledalaspolečná řeč. Jenže tihle liberálové se nedostali do parlamentu aživoří na okraji politické scény. Jak jim má Evropa pomoci?

Já myslím, že se liberálové v Rusku dopustili spousty chyb. Bohuželjsou to oni, kdo nese vinu za to, jakou podobu reformy u nás nabraly.To je ten nejbolestivější problém, protože jejich selhání Putinoviposkytlo příležitost změnit směřování Ruska. Kdyby se to nestalo,změnili by liberálové směřování Putina. Jenže prohráli. Prohráli ani netak proto, že ruské liberální zdroje jsou v důsledku našich dějinvelice omezené, ale protože si počínali neopatrně a o všechno přišli.

Problém, kterému v Rusku čelíme, je tedy mnohem složitější, než si lidéna Západě uvědomují – my ještě pořád musíme tvrdě pracovat nikoli naokamžitých politických změnách, ale na přípravě podmínek pro vznikobčanské společnosti. Chodorkovskij byl jedním z těch, kteří chtěliobčanskou společnost v Rusku vytvořit, a všichni víme, kde skončil.

Prezident Putin se ovšem nezdráhá označovat absenci občanskéspolečnosti za jeden z důvodů, proč tempo demokratizace Ruska nemůžebýt rychlejší. Neschovává se tak za něco jako „hlavu 22“, na jejímžvzniku má sám velký podíl?

Putin je téměř disidentem uvnitř konzervativních kruhů (Chodorkovskijměl pravdu, když říkal, že je liberálnější než 70 % dnešních Rusů) arozhodně není tím nejhorším možným řešením pro svou zemi. Bohužel stakovými lidskými zdroji, které jej obklopují, je nepravděpodobné, žeposune Rusko k lepší budoucnosti. Jenže: před dvěma lety si také nikdov Evropě nedokázal představit, že by na Ukrajině mohla proběhnoutnějaká oranžová revoluce... Dějiny jsou jako lidé, či spíše jako ženy –v tom smyslu, že mohou změnit povahu, například během menstruačníperiody.

Na koho se ale obracet, než taková „perioda“ odplaví ze Státní dumynacionalisty, komunisty a lidi bez vlastního názoru ze strany JednotnéRusko?

Náš parlament je špatný, to je pravda. Dokonce to ani není parlament vpravém slova smyslu, spíš shromáždění lidí, kteří jsou připraveniodhlasovat cokoli, na co si prezident vzpomene. Na druhou stranu alepři takové poslušnosti můžeme prezidentovy plány vidět v jasnýchkonturách. Dřív se mohl vymlouvat, že chtěl prosadit spoustu dobrýchvěcí, ale poslanci mu v tom zabránili. Teď je jako vůdce země zcelanahý, což není špatné. Když není situace transparentní, je těžké se vtak nepřehledné zemi, jako je Rusko, vyznat. Dneska je všechno jasné aPutin ztrácí na popularitě, protože lidé si uvědomují, že něco ješpatně.

Jak se to pozná?

Třeba takhle: letos jsme možná poprvé v dějinách Ruska byli svědkyrevolty starých lidí. Když se vláda v lednu rozhodla vzít důchodcůmněkteré výhody, vyšly naše babičky do ulic, a kdyby je podpořilinapříklad studenti, mohla z toho být národní revolta. Parlamentneparlament, lidé se přestávají bát. Soud s Chodorkovským možná vyděsískupinku bohatých byznysmenů, ale obyčejná bábuška už žádný strach nemá.

Z Ruska poslední dobou přicházejí poplašné zprávy o stavu svobody slova. Jak to vidíte vy?

Svoboda slova v Rusku je ošidná věc. Začínali jsme v bodu, kdy nictakového neexistovalo, potom najednou média měla naprostou svobodu avedlo to k chaosu. Já si nemyslím, že třeba liberální televize, kteréjsme měli v 90. letech, byly dobrou volbou.

Proč ne?

Protože jejich katastrofické zpravodajství rozhodně lidi nesměrovalo kproduktivitě. S Putinovým pořádkem některé věci získáváme a některéztrácíme. Těch ztrát je sice víc, ale i tak jsou tam určité klady.Putin je podle mě přesvědčen, že Rusové jsou v zásadě barbaři, kterýmje nutné říkat věci jednoduše a zpříma: Potřebujete řád, tady ho máte,potřebujete chleba, tady je. Kanály státní televize dneska říkají:Putin znamená budoucnost, Putin je dobrý, protože se za jeho vlády mátelépe, Putin není totalitář, věří tomu, že svobody a demokracie přijdou,až najde cestu, jak v Rusku zavést pořádek, a jediné, co máte dělat vy,je čekat. Takové je poselství obou státních kanálů. Ostatní televizejsou svobodnější, máme například celostátní kanál Ren-TV, kterýinformuje i o takových věcech, jako je konflikt v Čečensku. Jenommusíte přepnout. Pokud jste tak hloupý, že nedokážete obsloužit dálkovýovladač, možná si svobodu slova nezasloužíte.

Ale co noviny, které mnoho pozorovatelů považuje za poslední výspuskutečné svobody slova v Rusku? Neznepokojuje vás třeba čerstvý prodejpopulární Izvestiji ze soukromých rukou do státem kontrolovanéspolečnosti Gazprom?

Některé noviny jsou skutečně pod kontrolou a je to z nich cítit,spousta dalších je ale nezávislých. Máme taky rozhlasovou stanici EchoMoskvy, zcela svobodnou, mimochodem vlastní ji Gazprom. Je tu americkározhlasová stanice Radio Liberty, která má moskevskou redakci a kdekaždou sobotu moderuji vlastní hodně otevřený diskusní pořad„Encyklopedie ruské duše“.

Nechci obhajovat nynější stav svobody v Rusku, ale když vyjdeme z toho,že jsme neměli nic, a porovnáme to s tím, co máme teď, je to opravduvelký rozdíl. Navíc na knihy a časopisy – politické i nepolitické – secenzura nevztahuje. Když přijdeme o všechny své svobody, bude to jinásituace. Nezapomínejte ale, že moje země je zemí samizdatu, kdebestsellery můžou mít jediný výtisk.

Tvrdíte, že ruské spisovatelky jsou dnes jako autoři mnohem zajímavější než jejich mužští kolegové. Čím to je?

Ženy jsou obecně zajímavější než muži. A v naší mladé generaci začínajíhrát výraznější roli. Je to pochopitelné. Mužští autoři dřív psali ovelkých idejích a dopustili se přitom spousty chyb. Oproti tomu mladédívky dnes dávají přednost popisu lidské povahy, a to na velice skromnéúrovni – co jíme, jak souložíme, o čem celé to naše pachtění vlastněje. A ono to funguje. Protože když se moje kultura rozhodne zachránitlidstvo, je nejprve třeba porozumět tomu, co je stvoření jménem člověkvlastně zač. A jim se to daří. Jsou trochu jako Michel Montaigne veFrancii před pár stoletími, který dokázal popsat naše sny a našeslabosti, to, jak přemýšlíme, jak se k sobě chováme, koho milujeme. Naruskou kulturu jako celek si stěžovat nemůžu, ta politická ale bohuželza moc nestojí.


Pavel Vondra

Respekt
Datum vydání: 19.6.2005
Číslo vydání: 25/05
RUBRIKA: Rozhovor, strana: 16

Autor je externím redaktorem BBC, která menší část tohoto rozhovoru odvysílala.