Svět je neviditelný
12. ledna 2011 16:38
Paul Auster opouští svůj dům nerad. A když jej doma navštívíte, máte pocit, že si raději povídá se svými románovými postavami, než s lidmi ze skutečného světa.
Letěl jsem do New Yorku a šel k domu Paula Austera v Brooklynu. V minulosti zde žily irské a italské přistěhovalecké rodiny. Dnes je obývají slavní spisovatelé, výtvarníci, režiséři nebo novináři. Někdy visí ve čtvrti na stromě lístek: „Kde je Paul Auster?" To když Austerovi fanoušci zoufale hledají svého mistra. Po nikom jiném se ve čtvrti tak často neptají. Ani po Daveu Eggersovi, Jonathanu S. Foerovi, nebo dalších slavných autorech, kteří zde žijí.
Brooklyn se tedy stal pro cestovatele za literaturou jakýmsi Disneylandem a Paul Auster je Mickey Mousem, jeho hlavní atrakcí.
Austerův předposlední román Neviditelný (Invisible) začíná na jaře 1967, kdy Adam Walker, student Kolumbijské university, poznává záhadný francouzský pár - hostujícího profesora Rudolfa Borna a jeho dívku Margot. Walker dostává od Borna nabídku založit literární časopis za dvacet pět tisíc dolarů, kterou přijímá. Zároveň má milostný poměr s Margot. Později, při večerní procházce, Walkera s Bornem napadne ozbrojený zlodějíček. Born mu zasadí ránu nožem. Walker se pokouší přivolat pomoc, a když se vrací na místo zločinu, tělo zmizí...
Děj vaší knihy Neviditelný začíná v roce 1967 v New Yorku. Proč se vracíte do 60. let?
Knihu jsem psal v době výročí událostí roku 1968. To byl okamžik, abych se vrátil k oné době, pohlédl na ni z odstupu, zamyslel se, kým jsem tehdy byl...
A byl jste...
Byl jsem dvacetiletým posluchačem na Kolumbijské univerzitě, přesně jako hrdina románu, student literatury Adam Walker. Roku 1968 došlo na univerzitě k nepokojům. V Chicagu policie surově zmlátila studenty. Vděční lidé vystavovali před domy plakáty: „Děkujeme starostovi, že ztloukl ta rebelující, levičácká děcka".
Byl jsem sice zahloubán do knih, protože jsem se chtěl stát spisovatelem, ale i tak mne ony události vtáhly. Jako všechny mladé lidi mě hned po studiích mohli povolat do Vietnamu.
Dříve jsem se nezabýval politikou, ale ty události mě změnily. Přestal jsem věřit vládě a mediím. Stal se ze mě cynik. Místo trčení v knihovně jsem se octl v ulicích, kde začala stávka a obsazení budovy. Po několika dnech vedení školy zavolalo policii, zabásli sedm set studentů. Mne také táhli za vlasy do zeleného antonu.
V románu Neviditelný tvrdí cynický profesor Rudolf Born, že „válka je nejryzejší a nejvýraznější projev lidské povahy". Walker je pacifistou a raději půjde do vězení, než bojovat do Vietnamu. Stojíte na jeho straně?
Četl jsem nedávno, že dvacet procent sebevražd ve Spojených státech páchají mladí lidé, kteří se právě vrátili z fronty. Nevzdorují, jsou zlomeni. Válka pustoší jedince i společnost. Nepoučili jsme se z Vietnamu a vstupem do Iráku jsme spáchali katastrofální chybu. Opět jsme ztratili čas, peníze a tisíce lidských životů.
K námětu války se vracím také v nejnovější knížce „Sunset Park", která v USA vyšla v listopadu. Její děj se odehrává v dnešním New Yorku, ale jednou z hrdinek je studentka, která píše práci o tom, jak 2. světová válka zničila život celé tehdejší generaci.
A jak vnímáte nejnovější dějiny Spojených států? Tehdy Vietnam a kontrakultura, dnes Irák a Afghánistán?
Vietnam byl pohromou. Nás dvacetileté zachvátil vztek, protože každého mohli kdykoli povolat. Dnes máme profesionální armádu, lidi, kteří se rozhodnou v ní sloužit, tudíž i protesty ve srovnání s 60. lety jsou zanedbatelné.
Na druhé straně Amerika je dnes rozdělenější než za války ve Vietnamu. Před pár dny jsem sledoval rozhovor s bývalým prezidentem Jimmym Carterem, který přiznal, že za jeho prezidentování byla možná společná hlasování Republikánů a Demokratů. A dodal, že Amerika nebyla od dob občanské války tak zpolarizována! Od doby Abrahama Lincolna nebyl žádný prezident USA v tak těžké situaci, v jaké je teď Obama.
Jste pesimista? Vyznění díla totiž nepůsobí příliš optimisticky. Lidé ostatními manipulují, vstupujeme do pokroucených vztahů...
Italský marxista Antonio Gramsci mluvil o „pesimismu intelektu a optimismu srdce". Domnívám se, že asi všichni se tak cítíme - víme, že svět je nepříliš veselé místo, ale budíme se každé ráno s nadějí, že ode dneška se zlepší.
Také proto potřebujeme příběhy a vždy je budeme vyhledávat. Vážnou literaturu čte samozřejmě méně lidí než dříve, ale román jako žánr neskončil. Román to není sonet, nemá ustálená pravidla, lze s ním hodně pracovat a je stále vymýšlen nanovo.
K psaní nepoužíváte počítač?
Ne, již pár desítek let mám svůj starý psací stroj. Má takových padesát let. Počítače mrznou, věčně se v nich něco kazí, nač mi to je? Nejdůležitější jsou slova. Je nepodstatné, v jaké podobě vznikají, nebo v jaké proniknou k čtenáři. Počítá se příběh.
připravil Miro Procházka