V českém překladu vychází Muž ve tmě Paula Austera

Soukromá historie Paula Austera je – stejně jako jeho knížky – směsicí banální všednosti a neobyčejných událostí. Často těží ze schématu kriminálního románu, jejž využívá k popsání složitosti lidské existence, osamělosti, marných pokusů o naleznutí identity a mystiky náhody. V nejnovějším románu vycházejícím pod názvem Muž ve tmě potvrzuje, že je mistrem vyprávění. Román citlivě spojuje prvky detektivního, špionážního, sci-fi, válečného a dokonce milostného románu. Auster nepracuje jen s jednou vypravěčskou linií, naopak odvážně skládá příběhy do sebe a zároveň nenásilně rozvíjí úvahy o povaze reality a lidských dějin.

„Základní linii vyprávění tvoří stárnoucí, nedávno ovdovělý spisovatel. Následkem dopravní nehody je upoutaný na invalidní vozík, a proto žije v domě s rozvedenou dcerou Miriam a vnučkou Katyou. Přemítání o uplynulém životě se v jeho hlavě prolíná s vymýšlením příběhu. Owen Brick, hlavní hrdina spisovatelova příběhu, je kouzelník, vystupující ve školách a v domovech důchodců. Jednoho dne se ocitne v podivné jámě, a poté co je z ní vytažen, zjistí, že byl odveden do armády. S údivem se dozvídá, že ve Spojených státech zuří občanská válka, jakási obdoba války Severu proti Jihu, a on je pověřen úkolem zabít jednoho člověka…“

Paul Auster navštívil Českou republiku na pozvání Festivalu spisovatelů Praha v roce 2008. Při této příležitosti poskytl rozhovor Miru Procházkovi...

Miro Procházka: Brooklynské panoptikum naznačovalo, že se objevil nový Paul Auster - optimističtěji pohlížející na lidství. Avšak poslední knížka Cesty po skriptoriu činí dojem, jako byste se vrátil na místo, kde jste byl na počátku kariéry, v Newyorské trilogii.

Paul Auster: Nevím, proč dělám to, co dělám. Při „Panoptiku...“ jsem se pokoušel napsat komedii – vyprávění, kde se většina postav na konci nachází v lepším postavení než na začátku. Měl jsem na paměti slova Billyho Wildera: Když jsi v depresi, pusť se do komedie, když máš vše pod kontrolou, pusť se do tragedie. Poslední léta byla pro Ameriku a svět chmurná. Chtěl jsem si tou knihou potvrdit sám před sebou, že stojí za to žít.

Nápad na Cesty po skriptoriu se mi zjevil ve snu. Spatřil jsem obraz: starý člověk sedící v pyžamu a bačkorách na kraji postele, s rukama na kolenou, hledící na podlahu. Nemohl jsem jej dostat z hlavy. Posléze mi došlo, že je to jedna z verzí mě samého za nějakých dvacet let. A tehdy mi celý příběh explodoval v hlavě. Uvědomuji si, že je to zvláštní román, rovněž proto, že se v něm dotýkám odvěké otázky o vztahu, jaký poutá autora s jeho postavami.

Mezitím jsem dokončil novou knihu a zřejmě je odpovědí na „Cesty...“. V jistém smyslu obě mluví o válce. Nese název Man in the Dark (Muž ve tmě). Její tón je jiný. Vypráví o člověku spjatém s rodinou. Není to někdo tak ztracený jako pan Blank v „Cestách...“, ale jde také o starého člověka, který leží v posteli a nemůže spát. Román se odehrává během jedné noci.

Kolik událostí ze soukromého života vkládáte do svých románů?

Nepovažuji se za autobiografického spisovatele. Měsíční palác působí dojmem, že je autobiografií, ale jde o věc zcela vymyšlenou. Jisté příhody jsem si vypůjčil od známých, ale z mého vlastního života vesměs nějaké nepodstatné jednotlivosti.

Vlastně jedinkrát, kdy jsem se vědomě zasadil do románu, bylo to na samém začátku, ve Skleněném městě, první části Newyorské trilogie. Onen Paul Auster se mi dnes zdá pitomý. Vše, co říká, je opakem toho, v co skutečně věřím.

Proč vaši hrdinové věčně utrpí porážku?

Nezdary zakoušíme častěji než úspěch. Většina mých knížek vlastně začíná v krizovém okamžiku. Něco se stalo. Někdo ztratil milovanou osobu. Někdo jiný onemocněl. To v takovém okamžiku odhalujeme, kým jsme. V Knize iluzí o tom mluví přímo vypravěč Zimmer. Když se život vyvíjí dobře, nemáte potřebu na to myslet. Nemáte příležitost si to otestovat. Ale život testuje strádáním každého bez výjimky.

Nepopadlo vás to, o čem jste napsal ve sbírce esejů White Spaces, čili náhlá chuť zničit vše, co bylo dříve?

Naštěstí nikoliv. Napsal jsem to koncem roku 1978. Bylo mi 31 let. Deset let jsem psal poezii. A dospěl jsem do slepé uličky. Neuspokojovalo mě nic, co jsem napsal. Můj přítel malíř, jehož znám od svých 18 let, žil tehdy s tanečnicí. Uspořádala pro známé otevřenou zkoušku svého projektu. Seděli jsme v gymnastickém sále ve skupině 40 osob. Umělci v tichu vykonávali své pohyby. Byl jsem uchvácen. Ale když se choreografka pokoušela vysvětlit, o co jde, vše se zhroutilo, protože její slova byla nepřiměřená. Došlo mi, že je propast mezi světem a jazykem. Některé věci se nedají vyslovit. Tohle odhalení mi najednou dalo pocit svobody.

Příštího dne jsem začal psát White Spaces prózou, a nikoliv veršem. Skončil jsem téže noci, kdy zemřel můj otec. Byl leden. V sedm zazvonil telefon. Je známo, že jestliže v neděli ráno zvoní telefon, tak to mohou být jenom špatné zprávy. Ihned jsem začal psát Vynález samoty. Cítil jsem obrovskou potřebu psát o otci. Od té doby vše, co jsem napsal, vyšlo prózou.

Myslíte si, že je próza snažší?

Ne, prostě jsem ztratil schopnost psát verše, a snad i potřebu. Pár novel jsem vymyslil předtím, ale chyběla mi dovednost je napsat. Jako mladý spisovatel jsem se bral velmi vážně. Před 17. narozeninami jsem si koupil fajfku, protože se mi zdálo, že spisovatelé mají dýmky. Seděl jsem v pokoji, psal jsem mizerné povídky a vášnivě bafal.

celý rozhovor naleznete zde

fotogalerie: Paul Auster na Festivalu spisovatelů Praha