A. B. Jehošua: Pan Mani

A co když je navíc i nemocný? Na začátku se mi podobal, rabi Šabtaj, závidím jeho důstojnosti pozdní sňatek, ale teď chápu, že jsem žárlil na to, že mi ho vzali a dali ho jí. Opravdu je ale schopna obstát ve zkoušce? Boží ruka mě k němu navrátila, je to muž starý a důvěryhodný. Nyní, když jsme oba sami, budu jeho důstojnosti vděčný, pokud se uvolí ve své dobrotě pošeptat mi třeba jediné slůvko a už jsem zmlknul a připraven čekám. Co je smyslem a účelem tohoto mlčení?

Je to opravdu mlčení? Copak je už o mlčenlivosti rozhodnuto? Anebo možná, Bože chraň, opravdu nenávratně praskla struna? Což je možné, že není slůvka či zvuku? Dokonce i na to předešlé chytlavé tu tu tu je teď vzpomínáno v dobrém. Rabi Elazar ben Chisma řekl: Období a gematrie jsou jen vtípky a mudrování. Dokonce i ze zvukolamu bych dostal pár slov, ale vždyť jsem odborník, jsem zvyklý na to, že si jeho důstojnost brouká…ze starých časů…neboj se…je tohle skutečně mlčení, nebo jen odmlka? Je možné, že zahalen do takovéhohle mlčení se s námi rozloučí? Kdo přemýšlel, můj pane, a kdo se modlil? I já jsem přece věděl, že přijde den, kdy jeho důstojnost unavíme, ale z nějakého důvodu jsem nečekal ticho, ale zmizení typu disparision, jak říkají Francouzi, takového druhu, kterému jsme již přivykli. Rabi, předseda soudu, odchází k malým židovským obcím, žádat a projednávat různé věci, a zdá se, že je tam či tam, ale on není ani tam, ani tam, nýbrž se jednoho dne rozplynul a zmizel, neúmyslně, prostě není. Takhle si představuji jeho odchod. Tabák na stole, malá vodní dýmka u něj, brk a kalamář na místě, kniha otevřená a šaty povlávající u zrcadla vedle dveří, ale jeho důstojnost tu není a já vstávám a odcházím ho hledat na místo, o kterém vím, že se po něm jeho důstojnosti nepřestalo stýskat, do téže Mezopotámie, můj pane, do země Babylóňanů, na místo, kde je pohřbena tvá bývalá a pravá vlast. Už jsem viděl sám sebe, rabi Hadajo, jak ho dychtivě hledám, těším se z jeho zmizení, vstupuji do starobylých dávnověkostí vyrudlých synagog během odpolední modlitby a tam na pohovce spočívá opuštěný Žid a odříkává „azharot“, a já se ho ptám na svého pána a on mi ukazuje, aniž by přestal recitovat, na otevřené okno, naznačuje mi „jen dál“, byl tady, prošel tudy směrem k  plně osvětleným fialovým polím, zlatý a vyprahlý ráj, byl a šel…byl a šel…směrem na východ, na veliký kontinent, tam, mezi ruiny počátku, do šera obrovských a rozbitých modloslužebných soch s uraženými hlavami a bez zad, dál na východ…tak jsem si to představoval…a najednou mlčení. Prostě jen mlčení? Bez jediného slova modlitby za uzdravení, bez sebemenšího pokynu…tak, v tom temném a stísněném pokoji, v té Evropě, o které jeho důstojnost přísahala, že už do ní víckrát nevkročí, v ubytovně Řeků, kteří se vzbouřili proti Otomanské říši, připoutaný k pojízdnému lůžku, a co vidím oknem? Bílý svatostánek jejich mrtvých model, nechť je vymazáno jejich jméno. Jeho důstojnost mi trhá srdce malýma očima, která jsou plna utrpení a bolesti. Copak jsem se, můj učiteli a rabi, nevrátil ze země izraelské, v naléhavé potřebě jasného slova, soudního výnosu, důstojnosti, rabi Šabtaji, musím znát verdikt. Žádám svolat soud, hic et nunc…

ožná je tohle jeho způsob, jak podvést smrt. Když otec zemřel a mě zavolali, abych se okamžitě vrátil do Saloniké, a já jsem plakal u tebe v Konstantinopoli, protože jsem tě nechtěl opustit a vrátit se domů, tys řekl: Musíš se vrátit ke své matce a odříkat kadiš za otce, a já se zeptal: Kdo odříká kadiš za tebe, můj pane, učiteli a rabi? A hned jsem navrhl sebe. Jeho důstojnost neodpověděla, jen mě pohladila po hlavě, usmála se pro sebe a já z tohoto mlčení už pochopil, že jeho důstojnost nevěří ve vlastní smrt, ale v jinou cestu. Zdalipak je tohle ta „jiná cesta“? A přestože…

Spěchám, abych požádal o soud, ačkoli je řečeno: nebuď soudcem jediným, neexistuje jediný soud, ale soud jednoznačný, vím, žes nikdy nebyl jedním, nýbrž dvěma a toto je strašlivé svědectví, které bylo nyní odhaleno všem, mlčenlivá strana a strana živoucí, strana naslouchající a strana němá, nyní se ukázala pravda, syn toho a toho říká: Odměna je úměrná míře bolesti a já, můj učiteli a rabi si troufám a přísloví pozměňuji – bolest je úměrná odměně a já nelituji ani jednoho ani druhého, pouze se ptám, jestli budu mít podíl na budoucím světě…

Šeptám, možná Dona Flora natahuje uši z vedlejšího pokoje, vždyť ji chci jen uchránit tísně, neboť i když je dosti inteligentní, nemůžeme se dohadovat, že snad mohla porozumět tomu, co už můj pán ve svém mlčení pochopil, pochopil jsem to podle záblesku v jeho očích. I tak tam nebylo sémě, ani nemohlo být a ono sémě nevědělo, že jím je, dalo se jen doufat, že bude, že jeho duše dosáhne dokonalosti, aby jím mohla být, tedy sémě osamocení, sémě stesku po něm samém, sémě, které klouže po klikách dveří, sémě, které se plazí po zničené zemi, sémě hrobu a rubášů, sémě přátel, synů ničitelů.

Tak s jeho svolením zamykám dveře, možná i přesto požádáš madam, aby vstoupila, ale copak se smí soud při práci rušit ? Tak mě to učila jeho důstojnost, když k němu do domu v Konstantinopoli přicházeli Židé, aby podali žalobu a on – pro mé vlastní dobro – zavíral dveře. Takhle je nám dobře, opět se rozhořel oheň, můj pán je celý mokrý a přikrývka opět vlhká, cože ho takhle svázali a zabalili do plen, s jeho dovolením je trochu povolíme. Tohle je pevná ruka, anebo je to tahle? Pokud mu způsobím bolest, zvedne jeho důstojnost pevnou ruku…

Soud vlastně nic nekomplikuje. Obžalovaný už se odsoudil a sám si stanovil nejtvrdší trest, ale neví, jestli ten trest odčiní hřích, nebo ho možná zdvojnásobí. Jinými slovy, jestli budu mít podíl na budoucím světě, dokonce jen maličký, dírku, kterou se mi podaří hledět na čest, již budou prokazovat jeho důstojnosti, a říci každému, kdo bude naslouchat, že i já ho znal…

Takhle je ještě lépe. Podrbu trochu záda, abych rozproudil krev a dostal ji i na opomíjená místa. Zdalipak si můj pán pamatuje, jak mě vedl, dítě, aby ho tu a tam přiotesal? Tak mu bude dobře. Zabalila ho víc než dost vážená Dona. Přehnala to, zubožená starostí. Je třeba ještě povolit. Byly dny, můj pane, proč to zastírat, viděl jsem v madam záruku toho, že ji u sebe můj pán pro mě střeží, protože se vzbouřila proti sňatku a neměla otce, který by zlomil její vůli, a já myslel, že si můj pán přeje, aby si trochu zvykla, a já ještě dodal mládence, abych do té zvyklosti hlouběji pronikl, ale pomaloučku jsem chápal, že já nejsem cílem tohoto střežení. Když jí zakázal, aby mě doprovázela na cestě do Jeruzaléma, stále ještě jsem si v duchu představoval, že se jen bojí unáhleného výkladu, mého či jejího, ale když jsem viděl hroznou tíseň svého syna v jafském přístavu, který mě vidí z podpalubí lodi vycházet samotného a jede se mnou do Jeruzaléma, vybírá mi Židy, kteří nevědí, že jimi jednou budou, mé pochopení se prohloubilo a já ono prohloubení ještě umocnil, když jsem vstoupil do malého domku a poprvé jsem se podíval na tu osiřelou neteř, jeruzalémskou pannu, kterou přivezli do Bejrútu na svatbu. Opravdu věděl můj pán o té hrůzné a přitažlivé podobě? Cožpak to není podoba samotné Dony Flory, svěžejší a mladší o třicet let, zdravá a silná.

Možná otřeme, můj pane, i chodidla, silné i to slabé. Co sledovala jeho drahá Rubisa tím, že ho takhle nekonečně zamotala? Nestačí jí, že ho krmí lžičkou, převinuje a převinuje, jako by se jeho důstojnost vrátila do dětství? Skutečně si představuje, že jeho důstojnost porodila?

Chi, chi. Jestli ano, s jeho dovolením, necháme ještě více rozhořet oheň v peci a povolíme obvazy a konečně si povíme ten jediný příběh, příběh sladké zkázy, protože – dokonce i jeho důstojnost se domnívala, že tam sémě nebylo, jeho důstojnost si nemohla myslet, že by nemohlo být, tedy, že nebyla dána odpověď, protože nebyla položena žádná otázka a v tomtéž tajném světle, které září ze sněhu zdobícího jeruzalémské hradby i uličky města jako šedavá pečeť bělovlasého starce – nadešla chvíle dozvědět se, že existuje pravda, která předchází pravdě…

Tady, nebo snad tamhle? Vracíme se z pohřbu na Olivetské hoře a usazujeme dva truchlící, pozůstalou vdovu a otce, na polštáře jednoho vedle druhého, zuté a „s obřadně roztrhnutým šatem“, naproti kamnům s uhlíky a rabíni Franko i Ben Atar na nás jemně naléhají, aby nás donutili sdílet smutek s ostatními, aby nás zahalil a hřál a zmírnil tu krvácející ránu a krmí nás preclíky a rozinkami a do rukou nám dávají vajíčko naměkko, prohazují s námi slovo, požehnání a citují z talmudických smutečních předpisů dinej avelut a konzul i paní konzulová a jejich lidé nás zahrnují soucitem, pozorují naše smuteční zvyky a srdce jim puká lítostí, že jim není dovoleno roztrhnout si šaty, zout si boty a vrhnout se na podlahu a jíst vejce, protože i oni velmi truchlí nad naším chlapcem a jeho smrt je bolí a litují toho všeho, je možné, že do něj vkládali naděje, které nebylo v jeho moci splnit. Mezi shromážděnými a těmi, kteří tvoří skupinky v maličkém bytě, tam vedle dveří, mezi Karsem a tureckým policistou, ke svému úděsu vidím, můj učiteli a rabi, že je tu dokonce i šejch ze Siluanu, který přišel ze hřbitova, aby dál hořce truchlil nad svým přítelem a připojil se ke kondolujícím a i on se možná v nitru ptá, můj pane, na otázku, která není položena, otázku, která tady mučí všechny, takže propalují pohledem mladou ženu, oblečenou do černého, která roztřesená sedí vedle mě před kamny a během hodin, které od jeho smrti uplynuly, jako by trochu zestárla a ještě víc se začala podobat jeho Doně Floře…ahh…

To znamená, jako by to šlo, jako by podoba už nespočívala v sobě samé, nebyla takovou, jakou je, jako by ji bylo možné trochu prohloubit… už jsem přece řekl svému pánu, oba jsme byli bezelstní, že jsme víc nezkoumali zásnubní schůzku v Bejrútu, jinak bychom odhalili tu výraznou podobu a měli se před ní na pozoru. Už skončila večerní modlitba a já znovu s hořkostí křičel kadiš a ti, kteří přišli kondolovat, opět plakali a já vidím, že Rafael Valiro se chce vrátit domů a jeho žena Veduča přikrývá utěrkou tác s jídlem, které přinesla, burekas i plněné lilky a cukety, i ona se zvedla, že půjde s ním a Tamaru nechávají doma, je to jeruzalémský zákon, že truchlící opouští dům, pokud v něm bylo snědeno celé vejce a tak pomaličku padá noc a lidé jeden za druhým odcházejí a dokonce i vrah přišel a mile se rozloučil. A nechávají u nás starého Kersa, aby na nás dohlížel, a on se zřítil mezi nás dva, třese se před kamínky, doširoka otevírá pusu, aby lapal teplo, a já vidím, že ta sirota, která ovdověla, se na mě bez ustání dívá, jako by chtěla říct, to na co se má duše už děsí zeptat, a pomalu přichází noc a venku poletují sněhové vločky, rudnou ve světle vycházejícího měsíce a starý Karso u kamen upadá do spánku, pokradmu z nás vysává poslední zbytky tepla, a tak jsem ho, můj učiteli a rabi, vzbudil a poslal ho po zásluze k jeho ženě a rodině, a ačkoli jsem věděl, že porušuji jednoznačný zákaz, nebyl jsem nejistý, protože kdybych byl znervózněl už u takového lehkého přestupku, jak bych mohl páchat i ty zbývající…

Vlastně je mi, Chananjo-Šabtaji, tvé mlčení příjemné, nacházím v něm hluboký smysl. Kdybych i já mohl takhle oněmět, tedy, podívejte se, pánové, řekl jsem všechno, co jsem chtěl říct, a odteď babo raď…, ale protože mě nikdo nikdy neposlouchal, nikdo by si mého mlčení nevšiml. Už ode mne prosím neodvracej svou pozornost, můj učiteli a rabi. Nakonec potřebuji jen lehké pokývnutí hlavy, ano, či ne, podle rozsudku, který vyneseš, protože nehledám rozsudek, ale pouze ortel.

A tak, můj pane, kamínka dohořela a vyhasla a uhlíky, které přinesli konzulovi lidé, byly mokré, takže nebylo možné je podpálit, zima zesílila. Viděl jsem, že jde ke skříni, vytahuje jedny šaty po druhých a balí se do nich, dokud se z ní nestane velká koule, ale pořád se ještě třese. Když jsem viděl, že se chce zabalit do hebronského kabátu svého muže, ve kterém byly díry po noži, rychle jsem jí dal svůj liščí kožich, aby se do něj zachumlala, a ona si ho bez váhání bere, jenže zima je pořád větší a i já na sebe navrstvil šaty a nakonec se přikryl kabátem, který koupil Josef v Hebronu, je potřísněný jeho krví, a i ze mě se stala koule, tak jsme se začali valit od jednoho pokoje k druhému, od postele k posteli, dvě tmavá klubka, jejichž podobu odráží měsíční světlo v zrcadlech a na chvilku nebylo možné rozpoznat, kdo je kdo. Brány Jeruzaléma jsou zavřené, nikdo nevychází ani nevchází a venku je ticho, jako by kromě nás na světě nebyl už žádný další člověk, a my oba jsme v bývalém domě, každý sedí v pokoji na své posteli, díváme se do zrcadla jeden na druhého a svíčka se mi rozpouští v ruce, a ještě než zhasne docela, neodolám a říkám jí, dcero, chtěl bych se nechat utěšit dítětem, které se ti narodí, a tak tady počkám až do porodu, abych věděl, že nejsem poslední Mání na světě. Ale ona je zachumlaná do mého liščího kožichu, chlupatá koule na velké posteli, a její hlas zní průzračně a jasně: Jsi poslední, nečekej, protože nic není a nebude a nebylo a nemohlo být, protože dosud jsem, tak jak jsem, a tys to věděl už od chvíle, kdys přišel do Jeruzaléma, k ničemu jinému než k zásnubám mezi námi nedošlo, pořád ustrašení a v bolesti, ani můj otec neví nic. Pořád jsem panna. A v ten okamžik zamrzlo i mé srdce, rabi Šabtaji, její slova mě tak vyděsila, že jsem rychle zhasil zbytek svíčky, aby zmizel i její stín…

Ale, můj učiteli a rabi, zmizel jen stín, ona tam dál sedí a stín hanby, který zde zanechal můj mrtvý syn, na nás padl a poutá jednoho k druhému. Srdce mi v nitru začalo naříkat, zklamal jsem, aniž jsem o tom věděl. Nepodařilo se mi udržet tento svazek a rituálně zabitá ovce, která leží pod prachem a sněhem na Olivetské hoře, byla poražena předčasně, aniž by byla odvrácena hanba a pohrdání, které na sebe přivolá muž – viděno mýma očima –, který si vezme jeho vdovu. Zaplavila mě veliká lítost a hrozný vztek, rabi Hadajo. Lítost nad synem, který tam leží nahý pod prachem a sněhem a hrozný vztek na jeho Donu Floru, na tu milovanou madam, která nás přivedla do tohohle neštěstí. Vzpomněl jsem si na slova Ben Bag Bagova, který říkával – věcmi je třeba se neustále probírat, neboť je v nich obsaženo vše.

Teď otevíráš ústa údivem. Konečně se mi podařilo tě překvapit, jsem ten posměváček, důvěryhodný zmetek, postrádající šarm a lesk. Mohl bys, můj učiteli, zatroubit to tvé tu tu tu, jako předtím, abych prokoukl tvé úmysly? Pamatuji si tě v Saloniké, když jsem byl ještě dítě, jak sedíš u bratra v otcově domě, budiž mu země lehká, starý poutník, který vystoupil z mořských ostrovů a stěžuje si na Napoleona. Na chodbě tě pomlouvali, je to veliký génius, ale také podivuhodný svobodný mládenec, jediný a jedinečný. Když jsem bydlel ve tvém domě v Konstantinopoli, dobře jsem se naučil povaze tvé svobody, plachosti a nevinnosti a mé srdce tě následovalo. A pak zemřel otec a my jsme se museli rozejít a ty ses vrátil na cesty po východě a dorazil jsi až do milované země našich praotců a v Jeruzalémě jsi uviděl Donu Floru, líbila se ti, protože se líbila všem, a ve své nezměrné shovívavosti jsi na mě myslel, protože jsem ovdověl, a když Dona Flora odjela do Saloniké, znovu jsi na mě myslel. Skutečně však na mě? Anebo jsem ti sloužil jen jako záminka? Proč by sis, když mě madam odmítla, ji tajně vzal ve vzdáleném městě a udivil i vyděsil srdce všech svých žáků. Tys ten bezelstný, čistý, plachý. Co bylo smyslem? Co účelem? Mučil jsem se v Saloniké přemýšlením nad tou záležitostí ohledně tvého sňatku, litoval jsem a žárlil, až už jsem si dál nemohl pomoci a ze Saloniké k tobě poslal Minchu, svého chlapce, možná se mi tak osvětlí tajemství tohoto překvapivého sňatku, zvláštního, zářícího na pozadí jasné oblohy. A skutečně se zdálo, že by tomu mohl porozumět, protože Dona Flora, tahle úžasná a hrozivá madam, chtěla, aby pochopil, a hned na začátku ho uložila u sebe – mladého chlapce – do tvé postele, můj učiteli a rabi, a pak mu zaslíbila v Bejrútu sestřinu dceru, která jí byla podobná, to je ta jeruzalémská sirota, panenská vdova, jejíž stín, můj učiteli a rabi, která se mi ponenáhlu odráží v zrcadle ve  světle měsíce, který vykukuje zpoza mraků… vzpomíná si jeho důstojnost?

Neboť tady je ta fixní idea a tohle je její výklad…a já mluvím šeptem, možná nás už madam netrpělivě poslouchá za dveřmi, jelikož od prvního okamžiku, co jsem přišel do této ubytovny, mě silně podezřívá. Tohle je fixní idea a její výklad, protože jaký smysl má tak tvrdohlavě trvat na tom, že přijde hluchý k těm hloupým Izmaelitům, kteří právě upadli do spánku, aby je považoval za Židy, kteří zapomněli, že jsou Židé, jsou však připraveni se rozvzpomenout, pokud zde není, můj učiteli a rabi, samota, která na něj padla, když přišel do této pustiny mezi Jafou a Jeruzalémem, osamocení, které v jeho nitru vzrostlo, když spatřil hradby a brány uzavírající nepoddajné město ibn Midbar, kde ho očekávala ta stejná sirota, jeho bejrútská snoubenka, tolik podobná obdivované madam, a proto se rozhodl, že donutí Izmaelity, aby se k němu přidali při posuzování starých spojenců. Ale pokud bych se takhle, můj pane, neustále ptal sám sebe, původ téhle samoty, která na něj padla, je pouze v nezměrném rozmazlování, jehož se mu u vás v Konstantinopoli dostalo, vždyť jsme všichni věděli, jak moc ho toužila tvá madam hýčkat: pořád chodí na tvou ranní disputaci, chviličku posedí, podá odvážnou odpověď, trochu rozumuje a diskutuje a už vstává, aby šel od bazaru k bazaru, přechází sem a tam přes zlatý paprsek, mezi různobarevnými koberci a naleštěnými měděnými talíři, mezi sladce vonícími hedvábnými šaty, které povlávají nad uhlíky opékajícími něžnou, všemi milovanou ovečku, možná tohle je to rozmazlování, které u něj probudilo skutečnou samotu, která jej přepadla, nebo možná naopak, nikoliv hýčkání, ale dítě téže hluboké pochybnosti, která už byla vznesena ohledně moci jeho plození, a tak žádá s lehkostí skloubit přízeň, slušnost a lásku s liknavými Izmaelity, aby mu pomohli přivést na svět to, čeho sám nebyl schopen. Posloucháš mě, Šabtaji-Chananjo? Musíš mě poslouchat, protože ještě chvilku a nebudu. Lidská naděje je ošidná, řekl rabi Levitas z Javne…

Ale proč pochybovat o moci jeho plození, dokonce i když stoupá v pomalém konvoji divokou pustinou mezi Jafou a Jeruzalémem, a vidí z malého dubu městské hradby s věží, jako větu napsanou písmeny, která již ztratila obrysy. Proč by se neměl těšit na setkání se snoubenkou, která přišla nevinná se svými příbuznými do Bejrútu a byla lapena do tenat lásky své tety, snad jedině z obavy a strachu z bolesti, které by mohl způsobit dívce podobající se jeho pravé lásce, o níž pochybuje jeho matka i její starší sestra a k níž se již připoutal, i k její vůni, která se převaluje a putuje tvou obrovskou postelí, rabi Hadajo, ačkoli je ti zakázána tisícem zákazů.

A tak, můj učiteli a rabi, stále ještě sedím, tak jak jsem, obalená koule, na posteli v ledovém pokoji, dívám se do malého zrcadla před sebou, abych znovu našel kontakt s jejím stínem, který je viditelný v jemném a něžném nočním světle uprostřed chlupatého klubíčka, cítím, jak mi tíseň a lítost nad mrtvým synem, který je uložený nahý pod sněhem a prachem na Olivetské hoře, víří mysl, a začal jsem si přát, abych zemřel. Protože jsme ho svedli vědomě i nevědomě věcí, která je sama sobě skrytá, až byl nucen přijít na nápad, který ho v jeho osamocení utěší. A už mě svírá očividnost téhle jeho osamělé smrti, chtěl jsem se s ní smířit, ale věděl jsem, že toho nebudu hoden, ale jestli zemřu s ním hned na začátku, budu ležet nahý pod sněhem a prachem, i já budu zaříznutý jako on. A tak, rabi Hadajo, jsem si začal sundávat šaty, kousek po kousku, až jsem stál úplně nahý v ledovém pokoji, v zamčeném bývalém domě, naproti zrcadlu, které se odráží v jiném zrcadle, a ve svých myšlenkách se vracím k té noci, kdy jsem ho vytrhl ze svého nitra a zase ho k sobě navrátil. A on se tam obrací na Olivetské hoře mezi starými hroby, zmrzlý a rozpadající se, jeho maso odpadává i krev se rozpouští a on je ke mně tažen zpět, sémě poletující jako sněhová vločka v temnotě, a já ho polykám, takže jsme se opět stali jedním, on mnou a já jím, a pak z moci bejrútských zásnub a jeruzalémského sňatku vstává a jde do jiného pokoje, z klubíčka dělá ne-klubíčko a bere si svou nevěstu, aby zplodil jeho vnuka, vrací se a umírá.

Vrací se a umírá, rabi Šabtaji, slyšíš?

A tak i já nepřímo, obloukem napnutým mezi dvěma konci malé Asie, já také vstoupil do tvého lože, můj pane, do lože, do kterého bych se nikdy neopovážil vstoupit, i když jsem byl osamělý mladík, utíkající k tobě dlouhou chodbou ve své košili, plný hrůzy ze zvuku děla ostřelujícího Bospor. A teď, v Jeruzalémě, jsem vstoupil do tvého lože a ležel s tvou Donou Florou, mladší o třicet let a v jejím rodném městě, domě jejího mládí, posteli jejích rodičů, cítím vzdálenou vůni tvého silného tabáku, dávám lásku a dostávám ji, abych zjemnil významné přikázání, které přichází skrze veliký přestupek. A s úsvitem, když Karso zaklepal na dveře, aby mě vzal do prostřední synagogy na ranní modlitbu a odříkal smuteční kadiš, nemohl si myslet, že pozůstalý otec, kterého včera večer konejšil, se při rozbřesku stal starým zločincem.

A pokud uvolníme knoflíkovou dírku i knoflík také tady, můj učiteli a rabi, povolíme řemínek, je možné, že budeme moci zmírnit podráždění pročišťováním posmutnělého pupku, aby vyšla rýžová kaše, kterou uvařil Řek sídlící na místě, kde ho čekají. Už slyším krůčky za dveřmi, je možné, že shromáždění Židé u ubytovny se obávají, že z jeho důstojnosti vytahuji poslední slova, a žárlí na můj starý vztah a za chvilku budou i oni požadovat totéž právo. Já jsem však nepřišel, abych se tu s jeho důstojností dobře bavil, přišel jsem požádat o soud. Protože když jsem se vrátil ze synagogy, byl jsem si jistý, že Tamara už předtím utekla do domu svého otce Valira, a byl jsem překvapený, že jsem ji našel zahalenou do smutečního šátku, rozpaluje oheň mokrými uhlíky a připravuje snídani, jako by se jí napřímila postava a zlehčil krok a nečistota po letní horečce z jejích očí zmizela, jako by nikdy nebyla, a povlečené postele jsou tiché a pěkné, podlaha vydrhnutá a zrcadla překrytá prostěradly, jako u soudu. Najedl jsem se, zul jsem si boty a sedl si do kouta určeného k truchlení, abych četl Mišnu, a ona přichází v pantoflích, sedá si nedaleko mě, dívá se mi zpříma do očí, ani jako zločinec, ani jako oběť, ale jako mocný soudce žádající žádající, aby byla posouzena má schopnost milovat.

Láska, řekl jsem, můj učiteli a rabi, a dokonce, rabi Šabtaji-Chananjo, tvé oči jsou zavřené a tvůj dech je neslyšný, cítím tvé napjaté tělo, které se poddává rukám, jež ho masírují. Prosím tě, při svém milosrdenství, neopouštěj mě, neboť já stále nevím, jaký soud přísluší této lásce, která začala vzkvétat oné zimy, zdalipak mi přitíží, anebo naopak. Vždyť já jsem to od ní nežádal, a pokud by vstala ještě toho rána a hleděla směrem k otcově domu, zcela jistě bych mlčel a pak by se už dál nic nestalo. Ale ona zůstala ve svém domě a Jeruzalémští byli vyděšeni tím velkým sněhem, který přinesli ruští chodci, takže na nás téměř zapomněli, a jen starý Karso přicházel za úsvitu, buď aby mě vzal na ranní modlitbu do prostřední synagogy, nebo k rabi Jochananovi ben Zakaj, a večer předtím k nám přišli Valiro, jeho žena Veduča, Alkalaj, Abajova rodina a další jeruzalémští přátelé, s hrnci a podnosy, aby vytvořili minjan a povyprávěli o sněhovém zázraku, chodíval k nám také konzul a jeho paní, dvakrát s sebou přivedli i vraha, aby si povídali o mém mrtvém synovi a jeho utrpení, dokud noc nepokročila a všichni vzdychali, rozsvěcovali své svítilny a vraceli se domů, a já posílal starého Karsa domů a za noci dál prohluboval svou lásku. Na konci týdne, za jasného a jako vymalovaného dne, jsme vystoupili na horu odpočinku, abychom se s ním rozloučili, obklopeni velkým davem příbuzných i rabanitů, lidí z konzulátu a jejich izmaelských přátel a viděl jsem, že na vrcholku náhrobku zůstal malý kousíček bílého ledu, jako nezlomná hrst sémě mrtvého, jež se prodralo z prachu, a neovládl jsem se a vytrhl ho ze svého nitra, omdlívám mezi náhrobky, abych dal najevo, že i já toužím po téhle smrti. Co tomu jeho důstojnost říká?

A ty, můj učiteli a rabi, dokonce dál mlčíš a zkoumáš mě stále se zmenšujícíma očima, věz, rabi Šabtaji, že jsem tenkrát nemohl zemřít, protože jsem na začátku padl do postele, schvácený horečkou v rukách té nevěsty-siroty-vdovy, která překvapila tím, jak chladnokrevně mě podpořila, rozumně a s obrovskou trpělivostí, a trvala na tom, že mě nepošle do nemocnice malých italských jeptišek, ale nechá mě ve svém domě a přijímá pomoc od konzula, který ji každodenně navštěvoval, aby přinesl něco dobrého z trhu, a také vstupoval do mého pokoje, aby se zeptal, jak se mám, tou trochou hebrejských slov, které znal, všechna byla  nepochopitelná a prorocká a jejich britská intonace mě lekala a prohlubovala mou horečku, ale moudrá Tamara ho ode mě odvádí v nevinnosti svých třiceti let, rabi Hadajo, vstal jsem, zesláble se opíraje o hůl, abych vystoupil na horu odpočinku vztyčit náhrobek, který už tam stál, a ve smrtelném strachu z milosrdného Boha, naproti žlutavým hradbám města slávy, jejichž základů se bolestivě dotýká vlhký jeruzalémský zimní vítr, s jistotou jsem cítil, můj učiteli a rabi, že se mi do budoucna podařilo odvrátit hanbu, jinými slovy, že jestli jsme do dnů truchlení vstoupili dva, vyjdeme z nich tři.

Tedy, že Mání ze světa nezmizí.

A tak začaly měsíce jejího těhotenství, můj učiteli a rabi, a pomaličku plynou dny v Jeruzalémě, který bojuje se zimním větrem, který na něj útočí jak z údolí, tak z pouště. A Jeruzalémští si už stýskají po letních dnech, ačkoli ještě nevědí, co Hospodin udělá s pohromou, kterou přinesou. A zatím litují mého Josefa, kterému se nepodaří spatřit svého syna, ale žehnají mu za to, že po sobě zanechal sémě. A proto se nediví, že nás vždy vidí společně s ním, protože vědí, že jsme svázaní jedním cílem, cílem zrození, který je naznačen tímhle malým a sladkým bříškem, jež se před námi vznáší a všichni ho velebí. Nejvíce ze všech konzul, který se o tohle rozkošné břicho velmi zajímá a už mu stanovil drobný konzulární příspěvek jednoho zlatého napoleona, který je vyplácen každého prvního v měsíci a bez nějž by možná bylo naše živobytí dosti těžké, ačkoli se ještě snažím získat nějaký výdělek z koření, které jsem přivezl ze Saloniké, je velmi silné a je třeba na jeho zvláštní chuť dohlížet, dokonce se kvůli tomu vracím a míchám je s místním kořením a prodávám ještě před ranní modlitbou, buď na trhu Al Lamamin, nebo Al Matarin. Tamara sedí vedle mě, a protože je celá oblečena do černého, vyniká jas jejích velkých světlých očí, až se podobá stvořením spěchajícím uličkou, dvě lampičky, které se najednou díky nim rozhořely a sledují jejich stopy, aby poznaly odkud a proč. A ačkoli ji přesvědčuji, můj učiteli a rabi, aby zůstala doma a plod nebyl obtěžován vřavou davu a jeho křikem, ona přece jen trvá na tom, aby byla vždy se mnou, jemná a vzpřímená s břichem, které se nese před ní v denním vánku, a není na ní znát ani známka únavy či strádání a dokonce i zánět očí se onoho léta opozdil, jako by plod v jejích útrobách vypudil veškeré nemoci, až jsem ho v legraci nazýval doktor Mání a litoval, že také trošku není v mém břiše, aby odstranil bolesti. A když přišlo jaro a dokonce staré olivy na Derech Bejt Lechem se začaly obrážet, nemohl jsem se, můj učiteli a rabi, zbavit náhlé myšlenky, že tahle malá sirota, předčasná nevěsta-vdova, věrná podoba požehnané tety, která se za mnou plouží na všechna možná místa, se do mě vskutku trochu zamilovala, nepromyšleně a nestoudně, pyká, možná nevědomě, za tutéž lásku, která mi byla odepřena v Saloniké roku 1832.

Ať poslouchá, můj učitel a rabi, poslouchá a nespí, protože nyní natřu olejem kosti i tělo, které začaly trochu upadat. Nemám sebemenší pochybnosti o skvělých záměrech Dony Flory a jejích lidí, spojenců i těch druhých, ale zdá se, že se ti z ubytovny bojí, že se jim možná, můj pane, rozpadneš v rukou, a tak tě takhle násilím mumifikovali, vrstvu za vrstvou, až hrozilo, nedej Bože, udušení. Nějak odstraníme, můj učiteli a rabi, dokonce i poslední vrstvu, a to beze studu, protože jenom starý a důvěryhodný žák jako já, který tohle tělo již dlouho zná, si to může dovolit, jedině on se nebojí způsobit bolest, aby léčil. Tady, takhle… a takhle…a ještě takhle…a ty, rabi Hadajo, lež tiše a poslouchej, jak se z přechodného hosta stal host stálý a ze stálého hosta někdo milovaný procházející sem a tam jeruzalémskými uličkami, který neustále roste, rabi Hadajo, nejen díky nám, ale vždy s pomocí Boží a k našemu užitku, a láska této siroty-vdovy mě uvádí v úžas a také mě děsí, protože co je jejím cílem? Copak brzy neumřu, holčičko, oznamuji jí každý večer, když sedíme u večeře a na stole je ředkev, rajče a pita namočená v oleji a za oknem zapadající slunce a smutné volání muezína, půjdu k rabi Hadajovi do Konstantinopole a on mi dá povolení, aby mě zadusil jako Šaul ben Kiš. A ona poslouchá a mlčí, doširoka otevírá své velké a světlé oči, které se plní slzami, její malé dlaně se jí chvějí na břiše, jako by chtěly nejdříve uklidnit plod, embryo Mání, aby se nevylekal dědečkovými slovy, který jej zplodil a přeskočil tak jedno pokolení a nyní se děsí, že mu nebude dáno počkat na sklizeň. A pak vstává, jde umýt mísy ve vodě ze studny, vrací se a její oči mě i nadále bez přestání provázejí, jako bych si už připravoval provaz, abych se oběsil, stele postele, zapaluje svíčky, z červené vlny plete blůzku a čepičku malému Mánímu a čas od času zvedá oči k zrcadlu, které je zavěšeno před její postelí a odráží se v zrcadle před mou postelí, aby věděla, co mám v úmyslu. A tak, můj učiteli a rabi, ze zrcadla do zrcadla mě halí děs i láska, až mě síly zklamou a já jdu zhasnout svíčku a lezu na střechu, abych pozdravil dnešní poslední závan větru, který mizí směrem k mrtvému moři nad stejnými svítilnami potulujícími se uličkami, a když lezu dolů, nacházím ji nahou, sedí na posteli a nemůže si pomoci a nakonec propuká v hořký a silný pláč, takže ji spěchám uklidnit a znovu přísahám, že ji nenechám samotnou dříve, než porodí. A ačkoli, můj učiteli a rabi, se spoléhá a je si jista, že nás poslední pravda spojí dohromady, neví, že se za ní skrývá další pravda…

Už nám rozčileně klepou na dveře, rabi Šabtaji, a chtějí mě odsud vypudit. Ale já nezmizím dřív, než bude vynesen jasný a přesný rozsudek, rabi Jišmael Bno, jak jsi mě učil, rabi Hadajo, říkaval: Zrození musí zemřít a mrtví obživnout a je třeba život zkoumat, abychom jej přesně vymezili, zvěstovali a sami poznali. Opět rozpálíme oheň, ohřejeme byt, roztáhneme závěsy, abychom viděli nebe klesající na svatyni jejich idolů, nechť je vymazáno jejich jméno, a konečně budeme popravdě vyprávět poslední příběh, jediný a jedinečný, příběh sladké ztráty, který se opakuje v každém pokolení.

A rázný zvuk klepání na dveře sílí, můj učiteli a rabi, za chvilku sem Dona Flora a její lidé vtrhnou. Dozrál čas na to, rabi Hadajo, aby – dokonce i jen ve stručnosti, zkrátka, vite vite, jako když bičem mrskne – přišel a vyrazil na cestu poslední příběh, protože jím prochází vrah, cožpak jsem neřekl, můj učiteli a rabi, že je tu i trochu z vraha anebo – pokud si jeho důstojnost přeje – řezník, řezník kontroluje a zabíjí a od té noci jej znovu a znovu přitahuje tak, aby ho potkával v davu proudícím jeruzalémskými uličkami u studní, obchází náměstí u trhu anebo se dívá branami města a jiskra přelítne zřítelnicí jako blesk, beze slova pokyvuje hlavou, trochu se uklání, klopí oči a dostává husí kůži. Srdce je tolik přitahováno, aby ho potkávalo na jakémkoli místě, na svazích plných bělostného prachu v Saloniké nebo mezi olivami na cestě do Efraty a dokonce i vášeň je tak veliká, až se nohy tichounce kradou ve večerním čase k anglickému  konzulátu, aby poseděl v jejich literární společnosti, poslechl si od anglické paní chvály na milostný román, jehož děj se odehrává kdesi daleko odsud, kterou nikdo nečetl a ani číst nebude, jen aby se mohl vrátit a podívat se do zorniček toho, který stojí jako tichý stín u vchodu a podobou tolik připomíná mého ubohého syna, milovaného mrtvého, který se rozkládá v klidu a pokoji, to je jediný Josef, kterého téže proklaté noci plné sněhu a krve, kdo by mohl odolat, rabi Chananjo-Šabtaji, aby se za ním nerozeběhl uličkami, aby zastavil ten útok, jenž byl – podíváme-li se zpátky – vlastně ústupem, tu provokaci, která je prakticky útěkem před trestem a  bolestí, jež si představuje převalující se na jeho posteli jako rozhněvaný a trpělivý nůž. Kvůli tomu se přece spojuje jeden řezník s druhým a ve světle pochodní, které nesou ruští poutníci a hlučně po chasidsku pokřikují od dlažek Božího hrobu, se potkávají dva, starostlivě hledí, vylekaný otec i jeho izmaelský přítel, syn vousatého a statečného šejcha, aby zastavili tu fixní ideu, která se z přemíry cti a zanícení za chvilku postaví sama proti sobě a namísto odhalení Židů, kteří zapomněli, že jsou Židé, se on sám zatím takovým stane, jako první půjde příkladem, bude vzorem a modelem i podnětem pro všechny ty tvrdohlavé, a tak jde a je vtlačen mezi spoustu chodců, kteří zaníceně šlapou ve sněhové břečce, dává si pozor, možná ho pozná někdo z těch nabuzených edómců a pomluví ho před tureckými vojáky, kteří obklopují rozlehlý prostor, a po celý ten čas se už, tak to cítím, snaží zapomenout na nás na všechny, rabi Šabtaj, na Saloniké, na Konstantinopolis, na mě i na tebe, jako by se zrodil a povstal jenom z těchhle dlaždic, vyšplhal a vystoupal od studní k náměstí u tržiště, novopečený izmaelita, který objevuje, že je vlastně zapomínajícím Židem, a možná si za chvilku vzpomene za chvilku vzpomene, ale na co?

Skutečně, jeho důstojnost už – ne nadarmo – zadržuje dech a zavírá oči, děsí se v mysli i duši konce příběhu a v téže hrůze, ale s naprostou jemností a skrytě, i my dva, vrah a já, jsme mysleli na to, jak vytáhnout mého syna z oslavujícího davu a navrátit ho pomalu domů a do jeho postele, ale když jsme se k němu přiblížili a vzali mu z ruky svítilnu, aby mu nezbývalo nic jiného než jít za námi, vyděsil se a začal utíkat, a proto se k nám začali oslavující hned připojovat, aby ho také honili. A tak běžel prázdnou a dlouhou uličkou Tárika Bab al Silsila, šaty za ním vlají, a mně se zdá, že právě od téhle chvíle jsem na něj začal myslet jako na podivného velkého černého ptáka, kterého je třeba přivázat dřív, než nám začne poletovat nad hlavami, a on běží a běží a pro sněhovou pokrývku halící Jeruzalém se mu zdá, že si je všechno podobné a vše je vzájemně provázáno, a namísto aby se obrátil směrem k bydlišti – ke čtvrti s židovskými domy a vstoupil klikatou cestou buď do prostřední synagogy, anebo do synagogy rabiho Jochanana ben Zakaje – upaluje opačným směrem, rovně, nezahýbá doprava, natož doleva, dokud nedorazí k bráně al Silsila, trochu s ní cloumá, než pochopí, že je zamčená, a pak, bez nějakého dlouhého přemýšlení, jako by ho sníh mohl ochránit, zatáčí doleva týmž lehkým vzletným během, jistým a bezstarostným, ke druhé bráně, k Bab al Matra, a vstupuje na prázdné prostranství před Skalním dómem, jehož zlatou kupoli sníh zapečetil svěží bělostí, a ozvěna jeho kroků ještě nedozněla a už ho objímají paže dvou ospalých mohamedánských strážců, kterým možná, stejně jako mně, připomínal velkého černého ptáka, který se na ně snesl z nebe a za chvilku zase odletí, protože proč by jinak tak pospíchali, aby ho svázali dlouhými látkovými pásy, natahují ho mezi sloupy nahoře na horním konci schodiště, už tam začal obtiskovat svůj chvějící se obrys do měkkého sněhu.

Můj učiteli a rabi. Rabi Šabtaji. Můj učiteli a rabi. Vaše důstojnosti. Rabi Hadajo. Můj učiteli a rabi. Šabtaji-Chananjo. Chananjo-Šabtaji. Můj učiteli a rabi…Zdali opravdu?

A už začali přicházet a obklopovat nás, protože ta zpráva letěla od jedné brány ke druhé v prázdném a ohromném prostoru mezi stříbrnou a zlatou kupolí, a zpoza sloupů vyšli další ospalí strážci a nebylo možné rozeznat, jestli před chvílí usnuli, nebo se právě probudili, jsou nuceni se nad ním sklonit, aby mu četli v očích mučivou falešnou představu, kterou jim předpovídá, a on žádá, aby je nejprve uvedli k němu, aby jim dokázal, jak se sám probudil a vzpomněl si na svou pravou podstatu. A ačkoli si strážci všímají, že duše, jejíž oděv je roztažený na vrstvě sněhu pokrývající schody před nimi, je duše chorá, oni, stejně jako ignoranti, nevěří jejímu utrpení, ale podezřívají ji, že se těší sama ze sebe a z vlastních falešných představ, a proto se dokonce i oni chtějí bavit společně s ní a tak začínají provokovat a válet ji ve sněhu a blýskání ukrývaného nože přechází z jedné ruky do druhé. A já, můj učiteli a rabi, jsem ještě neprošel branou, díval jsem se z dálky, slyšel cinkání stáda, které ztratilo cestu, tichý a ubohý čekám, až se noci přitíží natolik, že skončí a na východě se objeví slabá a stříbrná jitřenka, abych se vydal k hrůznému a bolestivému pólu, buď jako řezník, nebo jako kontrolor, a začal přiostřovat utrpení, přece jsem si byl jistý, že už svěřil své sémě…

Mlčels již dlouho, můj učiteli a rabi. Copak jsi už opravdu zmizel?

Počkej, i já se k tobě chci připojit, rabi Šabtaji-Chananjo…jen mi odpověz…ve jménu Božím, odpověz mi…

Pokývnutím hlavy…

Cožpak jsem se už nenaučil vykládat odpovědi postrádající slova…

A tak…

Zničit se, abych věděl?

Ano…ne…

překlad Tereza Černá