Domov na konci světa

BOBBY

Náš táta jednou koupil kabriolet. Na podrobnosti se mě neptejte. Bylo mi pět let.

Koupil ho a přijel v něm domů stejně bezstarostně, jako by přivážel bednu s koksem. Dovedete si představit, co to udělalo s naší mámou. Ta měla ve zvyku obalovat kliky gumovou páskou, aby se zbytečně neohmatávaly, a opatrně prát igelitové tašky, které pak sušila na prádelní šňůře, kde se plácaly ve slunci jako zkrocené medúzy. Představte si ji, jak se právě snaží vydrhnout z třikrát nebo čtyřikrát použité igelitky zápach po sýru, když táta zastaví před domem v kabrioletu značky Chevrolet, sice už taky použitém, ale přece jen – v rozlehlém kovovém posunovadle s pochromovanými nárazníky, které vypadá jako umělecký předmět vytvarovaný z několika čtverečních metrů automobilového plechu. To auto parkovalo dole ve městě, za sklem mělo lístek s nápisem Na prodej a tátu napadlo, že by si mohl zahrát na frajera, který si klidně dokáže koupit auto jen tak, z okamžitého vrtochu. Ale když teď zastavuje před domem, je na něm zřetelně vidět, že ho potěšení z toho šíleného nápadu povážlivě rychle opouští. Z toho auta se mezitím stačila stát trapná záležitost. Na příjezdovou cestu vjíždí táta se zamrzlým úsměvem na tváři, který se přesně hodí k mřížce chladiče toho chevroletu.

Ten vůz musí okamžitě pryč, to dá rozum. Maminka si do něj nikdy nesedne. Mě a bráchu Carltona vezme otec na jedinou vyjížďku. Carlton je na vrcholu blaha. Zato já pociťuju značnou skepsi. Pokud náš tatínek mohl jen tak beze všeho koupit někde na ulici auto, co všechno provede příště? Co je to vlastně za člověka?

Vyváží nás na venkov. Stánky u silnice přetékají jablky. Na trávníky před venkovskými domky dopadá už teď přízračné světlo z halloweenských tykví. Carlton, vzrušený na nejvyšší míru, se na předním sedadle postaví a je třeba ho stáhnout zpátky. Pomáhám. Otec chytí Carltona za kovbojský opasek z jedné strany a já z druhé. Líbí se mi to. Připadám si užitečný, když můžu bráchu takhle krotit.

Míjíme velkou farmu. Bílá překládaná prkna, jimiž jsou pobity hospodářské budovy, ukotvené na moři rozkývané pšenice, žíhá pozdní zamlžené slunce načerveno. Jedeme kolem a všichni, dokonce i Carlton, mlčíme. Z toho místa na nás dýchá něco povědomého. Mezi dlouhými podvečerními stíny se pasou krávy. V duchu si říkám, že my jsme taky farmáři, ale asi dost bohatí, když se tu můžeme takhle projíždět v kabrioletu. Svět přímo překypuje nespočetně pestrými možnostmi. Když jezdívám za noci autem, připadá mi, že měsíc mě věrně následuje.

„A jsme doma!“ vykřiknu, když projíždíme kolem. Nevím, co to melu. Zřejmě mi na mozek působí součet účinku větru a rychlosti. Ale ani Carlton, ani otec nereagují. Projíždíme živoucím tichem. V té chvíli jsem si jistý, že všichni tři sdílíme stejný sen. Zvednu hlavu a zjišťuju, že bílý měsíc, vrostlý do sytě modré oblohy, opravdu jede s námi. Zanedlouho se Carlton znovu vztyčí, něco zaječí do proudu vzduchu a my ho s otcem znovu stahujeme zpátky do sedačky, do svatyně toho velikánského automobilu.

JONATHAN

Lidé se začali scházet za soumraku v golfovém areálu. Bylo mi pět let. Všude kolem to vonělo čerstvě posečenou trávou a z houstnoucího šera dosud světle vystupovaly jen pískové nástrahy hřiště. Otec mě nesl na ramenou. V té výšce jsem si připadal současně jako kormidelník i jako zajatec. Držel jsem se ho za uši, velké měkké lastury ochmýřené jemnými chloupky, a holé nohy jsem si obrušoval o smirkoviště jeho tváří.

V tom soumračném přítmí měly matčiny rty a nehty nikoli rudou, ale černou barvu. Začínalo na ní být vidět, že je těhotná, a lidé se před ní ohleduplně rozestupovali. Rozbili jsme malý rodinný tábor na druhém hracím poli; rodiče se tam usadili ve dvou rozkládacích hliníkových křesílkách. Na oslavu státního svátku se všude kolem shromáždily početné davy. Vzduch kořenil štiplavý kouř z přenosných grilů. Uvelebil jsem se tatínkovi na klíně a dostal líznout i trochu piva. Maminka se ovívala komiksovou přílohou nedělních novin. V nafialovělém ovzduší nad našimi hlavami vířili komáři.

Město Cleveland najalo onoho čtvrtého července slavnou dvojici mexických specialistů, aby na městském golfovém hřišti odpálili slavnostní ohňostroj. Ti dva bratři ohněstrůjci zajišťovali zábavné produkce při nejrůznějších státních či náboženských příležitostech snad po celém světě. Pocházeli z hlubokého nitra Mexika, z míst, kde se pekl chléb ve tvaru lidských lebek a panenských těl a kde se ohňostroje pokládaly za nejvyšší formu uměleckého projevu.

Podívaná začala chvíli před tím, než vyšla první hvězda. Zpočátku se nedělo nic velkolepého. Bratři si s obecenstvem jen tak pohrávali – předváděli zatím pyrotechniku zcela obvyklou – dvojité či trojité výtrysky zářivých jisker, spirálovitě stoupající raketky, pestrobarevné trsy výbuchů, po kterých na obloze zůstávaly chvíli viset chuchvalce pobledlého kouře. Pak následovala krátká přestávka a teprve po ní to rozjeli doopravdy. Jediná raketa vystřelila vzhůru k nebi a vlekla za sebou vlákno stříbrného světla, na vrcholu své dráhy vybuchla do pětihroté nachové lilie a vzápětí se každý její okvětní lístek rozprskl do samostatného květu. V davu to zašumělo obdivem. Otec mi přitiskl na břicho svou velikánskou hnědou tlapu a zeptal se mě, jestli se mi ta podívaná líbí. Přikývl jsem. Pod krkem se mu z rozhalené bavlněné košile pokoušely uniknout trsy tmavě světlých chlupů.

A potom vybuchovaly další lilie, rudožluté a světle fialové, a jejich stříbrné stonky vždycky na temné obloze chvíli setrvaly, než pohasly. Následovali syčící oranžoví hadi, vždycky celý tucet – obrovské neposedné křivky, které se protínaly, proplétaly a zase rozcházely a při tom kolem sebe neustále rozčileně prskaly. Pak se na nebi objevily obrovské němé sněhové vločky, krystalické a zářivě bíle nadýchané útvary, které vytvořily podobu dívčí hlavy s blankytnýma očima a malinovými rty. Tisíce diváků jen zahučely a bouřlivě se roztleskaly. Pamatuju se na tatínkův krk – poskvrněný zaschlou krví po holení, strnisko kůže plandavě kryjící velikánský vypouklý mechanismus, kterým polykal pivo. Když jsem občas zakňoural strachy, po nějakém obzvlášť silném třesku, anebo když se mi zdálo, že proud barevných jisker dopadne přímo na nás, ujistil mě, že se nemusíme ničeho bát. Rachocení jeho hlasu jsem cítil až v žaludku a v nohách. Jeho šlachovité paže, každá protknutá jedinou vystouplou žílou, mě ochranitelsky svíraly.

Chtěl bych se teď zmínit o tom, jak byl otec krásný. Vím, není to právě obvyklé téma – když my muži mluvíme o svém otci, vyprávíme spíš o tom, jak byl odvážný nebo jak se dokázal rozlítit, někdy možná o jeho překvapivé něžnosti. Ale já chci mluvit o tatínkově poctivé, ryzí kráse – o mocné symetrii jeho paží, světlých a pružně svalnatých, jako by byly vyřezané z čerstvě poraženého jasanu, o vyvážené eleganci jeho chůze. Byl to důstojný muž, po tělesné stránce dokonale vyvážený. Tmavooký vlastník kina, cudně zamilovaný do filmu. Matku často bolívala hlava a vybuchovala v záchvatech útočné ironie, ale otec měl vždycky dobrou náladu, vždycky někam spěchal, nezlomně přesvědčený, že nakonec vždycky všechno dobře dopadne.

Když byl v práci, zůstávali jsme s maminkou sami. Vymýšlela pro nás hry, které se daly hrát doma, nebo mi nabízela, abych jí pomáhal péct sušenky. Ven chodila nerada, obzvlášť v zimě, protože když prochladla, bolela ji hlava o to víc. Pocházela z New Orleansu, křehká bytost vyrovnaných pohybů. Občas mě lákala, abych s ní seděl u okna a sledoval, co se děje na ulici, jako by čekala na chvíli, kdy se zmrzlý venkovní obraz promění v cosi obyčejného, čemu by mohla důvěřovat stejně neochvějně jako robustní, skotačivé ohijské maminy, které projížděly kolem v obrovských bourácích naložených nákupy, dětmi a staršími příbuznými. Mohutné kombíky rachotily naší ulicí jako vyzdobené tanky oslavující vítězství v cizích válkách.

„Jonathane,“ šeptávala, „chlapečku můj – na co myslíš? Pověz.“

To byl její oblíbený dotaz. „Já nevím,“ říkával jsem jí.

„Tak mi něco povídej,“ vybízela mě. „Vyprávěj mi nějaký příběh.“

Uvědomoval jsem si, že je nutné, abych jí nějak vyhověl. „Ti kluci táhnou sáně k řece,“ spustil jsem. Dva starší chlapci ze sousedství s kostkovanými čepicemi na hlavě vlekli právě kolem nás otlučené rohačky. „Chtějí na nich jezdit po ledu. Ale budou si muset dát bacha na vysekaný díry. Nějakej mrňous do jedný spad a utopil se.“

Žádný velký příběh to nebyl, ovšem na víc jsem se takhle zničehonic nezmohl.

„A odkud ty to víš?“ zeptala se.

Pokrčil jsem rameny. Měl jsem pocit, že jsem si to vymyslel. Někdy je těžké odlišit to, co se opravdu stalo, od toho, co se jen mohlo stát.

„A nenahání ti taková příhoda strach?“

„To ne,“ ujistil jsem ji. Představoval jsem si, jak se kloužu po velikánské ledové ploše a šikovně se vyhýbám zubatým dírám, ve kterých jiní chlapci se smutným, bezmocným šplíchnutím navždycky mizí.

„Tady u mě se ti nemůže nic stát,“ ujistila mě a pohladila mě po vlasech. „Nemusíš se bát. Tady jsme oba v naprostém bezpečí.“

Přikývl jsem, ačkoli jsem v jejím hlase zaslechl náznak nejistoty. Po její velké bradě a malém nosíku tančilo chladné zimní světlo, zalétající sem z ledové ulice a poskakující v našem domě z místnosti do místnosti. Šimralo stříbro vystavené ve vitríně a škádlilo bzučící rozsvícenou lampičku.

„A co takhle něco veselého?“ navrhla matka. „To by nám teď možná přišlo docela vhod.“

„Tak jo,“ souhlasil jsem, přestože mě žádná veselá historka nenapadala. Humor – to pro mě byla záhada; dovedl jsem mluvit jen o tom, co se mi dělo před očima. Z okna jsem zahlédl, jak vedle z domu vychází slečna Heideggerová, stařena, která tam bydlela, v kabátě jakoby spíchnutém z myších kožíšků. Zvedla ze země list z novin, který jí vítr zavál před dveře, a odbelhala se zase dovnitř. Z občasných poznámek rodičů jsem usoudil, že slečna Heideggerová je legrační osůbka. Byla směšná tím, jak tvrdošíjně se snažila, aby její domácnost byla pořád jako ze škatulky, a jak v jednom kuse nadávala na komunisty, kteří podle jejího přesvědčení ovládali školy, telefonní společnost a luteránskou církev. Tatínek rád zurčivě rozverným hlasem říkával: „Ti komunisti – už nám zase poslali účet za elektřinu. Dejte na mě – snaží se nás vyhnat z našich domovů!“ Když něco takového poznamenal, maminka se vždycky rozesmála, i ve dnech, kdy bylo opravdu třeba platit účty a kdy se na ní obavy, které jí vyrývaly vrásky kolem úst a očí, projevovaly nejvíc.

Toho dne, s maminkou u okna, jsem se pokusil slečnu Heideggerovou napodobit. Vysokým, třaslavým hlasem, který se zase tolik nelišil od mého vlastního, jsem zakrákoral: „Ti oškliví komunisti – házejí mi noviny na dvorek.“ Zvedl jsem se, došoural jsem se doprostřed obýváku, sebral tam ze stolku týdeník Time a zamával jím nad hlavou. „Vy zlí komunisti!“ zakřičel jsem. „Už nám dejte pokoj, jasný? Přestaňte nás vyhánět z našich domovů!“

Matka se potěšeně zasmála. „Ty jsi ale šibal!“ pochválila mě uznale.

Vrátil jsem se k ní a ona mě láskyplně podrbala na hlavě. Světlo z ulice proráželo tylovými záclonami a zalévalo misku s cukrovím na vedlejším stolečku. Neměli jsme se čeho bát.

Otec pracoval celý den, přicházel domů na večeři a pak se zase vracel do biografu. Dodnes nevím, co tam celé ty hodiny dělal – pokud můžu soudit, chod jediného nepříliš prosperujícího kina by určitě neměl vyžadovat majitelovu přítomnost od božího rána do pozdních nočních hodin. Můj tatínek však celé ty hodiny pracoval a maminka se ho na nic nevyptávala. Já taky ne. Vydělával peníze a pečoval o dům, který nás chránil před clevelandskými zimami. Víc jsme vědět nepotřebovali.

Když tatínek dorazil domů na večeři, byl jeho kabát nasáklý mrazivou vůní. Byl velký a nepřehlédnutelný jako strom. Když kabát svlékl, v hebkém, teplém ovzduší domu se mu chloupky na předloktí elektricky naježily.

Maminka nám předložila večeři. Otec ji pohladil po břiše, které bylo v té době vypoulené a pevné jako basketbalový míč.

„Budou to trojčata,“ poznamenal. „Musíme se přestěhovat do něčeho většího. Dvě ložnice nám stačit nebudou. Ani náhodou.“

„Radši přemýšlej o tom, z čeho zaplatíme účet za naftu, co protopíme.“

„Ještě rok,“ dal se slyšet. „Ještě jeden rok a budeme si moct opatřit opravdu slušné bydlení.“

Otec se často zmiňoval o tom, že se naše situace brzy zlepší. Kdybychom si to trochu líp zorganizovali, hned by se nám vedlo jinak. Musíme dbát na to, jak si počínáme a o čem přemýšlíme.

„Uvidíme,“ prohlásila matka klidným hlasem.

Vstal od stolu a promnul jí ramena. Rukama je celá zakryl. Palcem a ukazovákem by jí skoro dokázal obkroužit krk.

„Ty se teď hlavně soustřeď na děťátko,“ žádal ji. „Koukej, ať jsi zdravá. Já se postarám o všechno ostatní.“

Matka se jeho laskání podrobovala, ale žádné potěšení z něj neměla. Četl jsem to z její tváře. Když byl tatínek doma, objevoval se jí ve tváři týž obezřetný výraz, jako když jsme spolu z okna pozorovali dění na ulici. Jeho přítomnost ji znervózňovala, jako by se s ním dovnitř vnutilo zvenčí cosi znepokojivého.

Otec čekal, že matka něco řekne, že rozvine rozhovor o našem rodinném životě. Avšak ona seděla u stolu tiše, ramena ještě jakoby ztuhlá po jeho něžné masáži.

„No – myslím, že se budu muset vrátit do práce,“ prohlásil. „Tak, kamaráde, dohlídni na dům, jasný?“

„Jasný,“ odpověděl jsem. Poplácal mě po zádech a chlapsky mě políbil na tvář. Matka vstala a šla mýt nádobí. Seděl jsem a sledoval, jak otcovy svalnaté paže mizí v rukávech kabátu a on vychází ze dveří.

Později toho večera, když mě maminka uložila do postele a šla se dolů dívat na televizi, vplížil jsem se k ní do pokoje a zkusil jsem si její rtěnkou namalovat rty. I v té tmě jsem si uvědomoval, že efekt je spíš šaškovský než svůdný. Přesto mě to změnilo. Matčinou rtěnkou jsem si načervenil i tváře a její černou tužkou jsem obtáhl svoje světlé obočí.

Po špičkách jsem se odkradl do koupelny. Zdola sem pronikal smích a zvonivá hudba. Na místo, kde stával otec, když se holil, jsem si přitáhl stoličku a vylezl na ni, abych se viděl v zrcadle. Rty, které jsem si namaloval, byly obrovské a beztvaré, temně růžové skvrny na tvářích seděly každá jinde. Nebyl jsem krásný, ale připadalo mi, že kdybych si dal záležet, neměl bych do krásy daleko. Jenom bych musel dbát na to, jak si počínám a o čem přemýšlím. Pomalu, opatrně, aby to nezaskřípalo, jsem otevřel skříňku s toaletními potřebami a vyndal z ní otcovu pruhovanou nádobku s holicí pěnou. Věděl jsem přesně, jak se s ní zachází – napřed jsem s ní netrpělivě, škubavě zatřepal, pak jsem z ní na levou dlaň vytlačil mýdlový bochánek a vzápětí si ho bez velkých okolků bohatě rozetřel po tvářích, po bradě i po krku. Líčení, to vyžaduje rozvahu – člověk musí být ostražitý, jako když zneškodňuje nevybuchlou bombu; kdežto holení je spěšná a nepřesná činnost, po které zůstávají na obličeji šarlatové kapičky krve a v umyvadle chuchvalečky vousů, mrtvé jako hadí kůže.

Když jsem si namydlil obličej, dlouho jsem se prohlížel v zrcadle a zkoumal, co to se mnou udělalo. Moje načerněné oči se nad závějemi bílé pěny vyjímaly jako pavouci. Nevypadal jsem vůbec jako dáma, ale nebylo na mně ani nic mužného. Byl jsem prostě úplně jinačí. Cesty ke kráse se tedy můžou značně lišit.

(Michael Cunningham: Domov na konci světa. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2005)
foto © Rossano B. Maniscalchi, PWF 2006