Elmore Leonard: Tishomingo Blues

"Abych to dopověděl o tom chlapíkovi, o tom Kirkbrideovi," řekl Robert. "Ty svý kšefty financuje z toho, co vydělá na parkovištích pro tiráky. Ovšem když se vrátíš o pár generací zpátky, všichni Kirkbrideové byli farmáři. Jako jeho dědeček, starej Walter Kirkbride - patřila mu půda v Tippah County, kterou propachtovával nájemcům, a jedním z nich byl můj pradědeček. Pěstoval na čtyřiceti akrech bavlnu, celej život nedělal nic jinýho. Jmenoval se Robert Taylor a já se jmenuju po něm. Žil se ženou a dětma v dřevěný chatrči, pět malejch holčiček a dva kluky měl, můj dědeček byl sedmej. Douglas Taylor." "Nevymýšlíš si to?" zeptal se Dennis. "Co bych z toho měl?" Zabočili z dálnice na silnici do Tuniky. Otevřenou krajinu a noční nebe vystřídala alej stromů podél krajnice a světla lemující Hlavní třídu. "Před námi nalevo," řekl Dennis, "je strážnice. Ty policejní vozy, co jsme viděli, byly z okresu, ne odsud." "Nechceš se náhodou jít sám udat?" zeptal se Robert. "Jeď dál až za samoobsluhu, pak zahni nalevo, do Školní ulice, a zase doleva." "Chceš slyšet to moje vyprávění nebo ne?" "Chci se dostat domů." "Tak budeš mě poslouchat?" "Zdá se, že mi nic jiného nezbývá. Tak spusť." "Zkus aspoň pár minut vydržet bejt zticha." "Už poslouchám," řekl Taylor, a pak dodal: "Je to o tom, jak se Taylorové dostali do Detroitu a tvůj dědeček začal pracovat u Forda?" "To byl Fisher Body, tohle je o něčem úplně jiným. A začíná mi docházet trpělivost," prohlásil Robert. "Uvědomuješ si, co tě čeká, když mi budeš pořád skákat do řeči?" Robert Taylor se Dennisovi začínal líbit. "Už mlčím," řekl. "Takže, můj dědeček se tehdy i s celou rodinou odstěhoval do Detroitu, a když bydlel u nás, vyprávěl mi tuhle historku. Je to o tom, jak se jednou můj pradědeček chytil s dědečkem toho Kirkbrida - černoch obvinil bělocha, že ho okradl na nějakejch podílech - a Kirkbride tehdy údajně mýmu pradědečkovi řek: `Když se ti to nelíbí, sbal si svejch pět švestek a už ať tě tady nevidím.´" "Tohle je Školní ulice." "Já vidím, že to je Školní ulice," řekl Robert a zabočil. "Je to ten dům na pravé straně, na konci příštího bloku." "Ještě něco?" "Ne, to je všechno. Počkej. Stojí tam nějaké auto," řekl Dennis. "Zrovna před domem." "No a co má bejt?" "Nevím, čí je." "Třeba tvojí domácí." "Ta má bílou hondu." "No, policajti to nejsou." "Jak to můžeš vědět?" "Nemá ty serepetičky na střeše." "Zastav o pár domů před ním." Jaguár se pomalu sunul ulicí mezi vysokými duby a přízemními domky skrytými za živými ploty, až konečně Robert zastavil u obrubníku a vypnul motor. Reflektory ozařovaly zadní kapotu černého auta. "Dodge Stratus model `96," poznamenal Robert a zhasl světla. "Teď jsi spokojenej?" "Skončil jsi u toho, jak se tvůj dědeček pohádal s dědečkem toho Kirkbrida," řekl Dennis. "Co bylo pak?" "Můj pra dědeček. Pohádali se kvůli nějakejm mizernejm podílům a ten gauner mýmu pradědečkovi řek, aby se sebral a táhnul z jeho farmy." "Aby si sbalil svejch pět švestek," dodal Dennis. "Správně. Jenže takovýhle zacházení si můj pradědeček nechtěl nechat líbit. Kam taky měl jít? Se ženou a sedmi dětma, který musel živit? A tak se pořádně napil na kuráž a vydal se za starým Kirkbridem domů, jestli by si s ním nemoh promluvit a nějak se dohodnout.

Šel k zadnímu vchodu, jenže Kirkbride nebyl doma. Byla tam jen jeho stará a Robert Taylor se pustil do ní. Chápeš, jak to myslím? Ne že by ji chtěl nějak vošahávat nebo tak něco, ale prostě na ni začal křičet. Ovšem ta ženská z toho měla normální srdcák, že si na ni negr takhle vyskakuje, a začala ječet a ječela, až si Robert Taylor řek, že to nikam nevede, a prostě se sebral a šel domů. Myslel si, že tím je to vyřízený, že si prostě sbalí svejch pár věcí a vydá se i s rodinou, kam je nohy ponesou. Jenže v noci přišli chlapi s pochodněma a zapálili mu chalupu, s celou rodinou uvnitř." "Kristepane," zamumlal Dennis. Už se nedíval na černého dodge, ani na dům, kde bydlela Vernice. "Naštěstí se mu povedlo dostat ženu a děti ven, ty malý křičely hrůzou, jak byly k smrti vyděšený. Dovedeš si to představit?" "Je něco takového vůbec možné?" zeptal se Dennis. "Ale to víš, že je, stalo se to nejmíň tisíckrát," řekl Robert. "Ty chlapi mýmu dědečkovi řekli, že to má za to, protože chtěl zneuctít bělošku. Přesně tak to řekli, zneuctít. Jako by můj děda o něco takovýho stál. A pak ho svlíkli donaha, přivázali ho ke stromu a zbičovali ho, až měl kůži na zádech úplně na cucky - a nakonec mu uřízli koule a nechali ho tam uvázanýho celou noc. A ráno ho zlynčovali." "Ježíšikriste," zamumlal Dennis. "To udělal Kirkbride?" "Kirkbride a chlapi, co u něj pracovali, a taky lidi z města, každej chtěl vidět, jak ho lynčujou. A víš, proč čekali až do rána? Oni ho totiž nezlynčovali hned tam na místě." Robert se odmlčel. Jeho pohled sklouzl kousek stranou a Dennis otočil hlavu zpátky dopředu, aby viděl na dům. "To bude asi ten kovboj," řekl Robert. Byl. Vyšel z domu a mířil po cestičce pryč; Vernice stála v otevřených dveřích. "Frajírek," prohlásil Robert, "co si chtěl zadarmo užít." "Možná," řekl Dennis. "Ale tohohle neznám." "Ovšem on zná tvoji bytnou, pokud je to ona." "Jo, je to Vernice," přisvědčil Dennis.

Mládenec v kovbojském širáku došel ke svému autu, ohlédl se a zamával. Vernice zmizela v domě. Dennis si všiml, že mu nezamávala. Muž v kovbojském klobouku otevřel dvířka auta, vrhl krátký pohled směrem k nim a chvíli na ně hleděl; pak nasedl, nastartoval a odjel. "Nejspíš by ho zajímalo, kdo tady jezdí v jaguáru." Dennis se díval, jak v dáli mizí brzdová světla. "Nemám tušení, kdo by to mohl být." "Ještě mi to párkrát zopakuj, kdybych to náhodou zapomněl," řekl Robert. "To je jedno," řekl Dennis. "Hlavně že se nesháněl po mně." "Dennisi?" obrátil se k němu Robert. "Co?" "Podívej se na mě." Dennis otočil hlavu. "Co je?" "Jestli ti ten chlápek bude dělat nějaký potíže, dej mi vědět, jo?" Dennis málem znovu řekl, že nemá potuchy, kdo by to mohl být, ale pak si všiml Robertova klidného, sebejistého výrazu, a uvědomil si, že Robert chápe věci ještě dřív, než by mu je mohl chtít začít vysvětlovat. Najednou mu přišlo zvláštní, že tomu černému hromotlukovi tak věří - cítil, že se na něj může spolehnout, i když ho možná do něčeho namočí nebo ho využije ve svůj prospěch, ale na tom teď nezáleželo; Dennis byl prostě rád, že si nemusí připadat na všechno tak sám - jako když tenkrát stál na té verandě a zdola na něj koukali ti dva pořezové. "Říkal jsi, že čekali s lynčováním tvého dědečka až na ráno," připomněl. "A víš proč?" zeptal se Robert. Dennis zavrtěl hlavou. "Aby si moh ten chlápek od novin udělat fotky. Aby si moh vyfotit všechny ty bílý hajzly z města, jak se blbě křeněj do objektivu a mezi nima visí ze stromu Robert Taylor - znáš to, jak se to obvykle dělává. Chápeš to?" Dennis přikývl. "Jenže ten fotograf dostal skvělej nápad - víš, jak s tebou fotografové různě šíbujou, když tě fotěj, a chtěj po tobě, abys dělal úplně nesmyslný věci. Ráno odvedli Roberta Taylora na most nad řekou Hatchie, co teče odtud kus na sever, a tam mu uvázali jeden konec provazu kolem krku, druhej přivázali na železný zábradlí toho mostu a spustili ho dolů. Na tý fotce visí Robert Taylor z mostu, je úplně nahej, má zlámanej vaz a shora na něj čumí banda bílejch grázlů." "Ty tu fotku máš?" zeptal se Dennis. "Ten fotograf z ní nechal udělat pohlednice, který pak prodával za penny kus. Jo, jednu mám." "Máš ji s sebou?" "Jo, mám." "A chceš ji ukázat Kirkbrideovi?" Ve tmě se zabělal Robertův úsměv. "To si piš, že jo."

překlad Zuzana Mayerová

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha