Ne, že by si nepamatoval, že vedl dříve jiný život, ten, který se nyní podobal starým, vybledlým fotografiím, co měl doma a které nikdy nespálil, člověk při té myšlence trochu zasmutní, jenže je to už tak daleko, uběhlo tolik vody, že vše je zkrátka a nenávratně pryč. V pekingském bytě zapečetěném policií si po svém zesnulém otci schovával ještě jeden rodinný snímek, byla to ta nejúplnější fotografie jejich celkem početné rodiny. Děda byl tehdy ještě naživu, vlasy úplně bílé, byl už po mrtvici, proto nemohl mluvit, jen polehával ve svém houpacím křesle. On, nejstarší syn nejstaršího ze synů, byl jediným dítětem na snímku, stál mezi svými prarodiči, na sobě kalhotky s rozparkem, odkud mu vykukoval pindík, zato na hlavě posazenou lodičku na americký způsob. Právě skončila osmiletá válka protijaponského odporu, ta občanská ještě nevypukla, fotografie byla pořízena před kruhovým vstupem do zahrady, celý dvůr zaplňovaly plné květy zlatých chryzantém a nachových kohoutích hřebínků, letní slunce oslnivě zářilo, tak si tu květinovou zahradu pamatoval alespoň on, fotografii však potřísnila nějaká tekutina, takže byla taková šedožlutá. Za kruhovým vchodem v pozadí se tyčil dvoupatrový dům anglického stylu - dole s podloubím, na patře se zábradlím, žila v něm pohromadě celá rodina. Na snímku bylo, pokud si dobře pamatoval, třináct osob, takové nešťastné číslo: otec s matkou, strýčkové a tety, jenže kromě něj a jedné tety, žijící dnes v Americe, již všichni, dokonce i ten dům za kruhovým vchodem, zmizeli z tohoto světa.

Když byl ještě v Číně a znovu tím městem projížděl, pokusil se dvůr najít, nacházel se původně za bankou, kde pracoval jeho otec, jenže na tom místě stály nějaké už poměrně obstarožní činžáky z šedých cihel a toho nejjednoduššího vybavení. Vyptával se kolemjdoucích, jestli tam kdysi nestál takový dům se dvorem, ale nikdo mu nedokázal s jistotou odpovědět. On si přitom jasně vzpomínal na zadní vchod toho domu, kamenné schodiště sbíhalo k jezeru, na svátek Dračích člunů se táta s kolegy z banky na těch schodech vždycky tlačili, aby mohli sledovat závody barevně opentlených dračích veslic s rámusícími bubny a gongy, které poté proplouvaly kolem zadních vchodů domů stojících na břehu a jejichž posádky bambusovým bidlem od každého vybíraly červené pytlíčky, v nichž byly samozřejmě peníze. Jeho dva strýčci, třetí strýc a ten nejmladší, ho spolu s nejmladší tetičkou brávali také na loď, jezdili sbírat čerstvé oříšky kotvice. Ale na druhý břeh jezera se nikdy nedostal, stejně je jasné, že i kdyby se k tomu břehu vrátil, objížděl ho kolem dokola a zevrubně prohlížel, z té své vzpomínky, z níž je dnes cosi jako sen, stejně nic určitého nerozpozná.

Rodina už spěla k úpadku, příliš měkká a příliš křehká, přežít v takové době nebylo nic snadného a jí bylo předurčeno zmizet beze stopy. Jeho otec zanedlouho po dědečkově smrti ztratil dobré místo ve vedení banky, to byl počátek rychlého pádu celé rodiny. Druhý strýček, ten, který si s oblibou broukával pár árií z pekingské opery, začal jako jediný coby demokratická osobnost spolupracovat s novým režimem, už za pár let byl ale označen za pravičáka a od té chvíle se stáhl do zavilého ticha, stačilo, aby si někam sednul, a hned začal dřímat, netrvalo dlouho a stal se z něj scvrklý, netečný stařík, který po pár letech marného boje zcela bezhlesně vydechl naposledy. Ti z členů téhle velké famílie, kteří nezemřeli na nějakou nemoc, se buď utopili, spáchali sebevraždu, zešíleli nebo následovali své chotě do pracovního tábora, takže jediným pokračovatelem rodinné linie byl on, tohle nedochůdče. Dnes žije už jen jeho teta z otcovy strany, starý stín padlý na celou rodinu, ještě před pár lety někde zaslechl, že jí zdraví stále

slouží, i když od chvíle, kdy fotografie vznikla, ji už nikdy nespatřil. Manžel téhle tety tehdy sloužil u kuomintangského letectva v pozemním personálu, on žádné bomby neshazoval, utekl na Taiwan a tam za pár let podlehl nějaké nemoci. Jak se teta dostala do Spojených států, to se nikdy nedozvěděl a vlastně se to ani zjistit nesnažil.

V den jeho desátých narozenin, tedy podle starého lunárního kalendáře, jinak vlastně teprve devátých, se rodina stále ještě těšila blahobytu, oslava narozenin byla proto velmi bohatá. Když vstal ráno z postele, oblékl si nový oblek a nové polobotky, aby v těch dobách chodil malý kluk v kožených polobotkách, to byl neslýchaný přepych. Dostal mnoho dalších dárků: draka, šachy, nějaký hlavolam, zahraniční pastelky, špuntovku na stlačený vzduch a dva díly Pohádek bratří Grimmů, vyzdobené mědiryty; červený váček s několika stříbrnými yuany byl od babičky, mezi nimi pi-astry z doby mandžuských císařů s obrovskou plešatou hlavou Yuan Shikaie a také nové stříbrné yuany s Čankajškem v uniformě, i na poslech se docela lišily, když se do nich cinklo, ty novější zněly křišťálově, ale ne tak hluboce a silně jako ty s Yuanovou tlustou hlavou, pak je všechny uložil do koženého kufříku, ve kterém schraňoval také svoje album s poštovními známkami a barevné skleněnky. Potom odešla celá rodina do restaurace na taštičky s krabí nádivkou, vařené v páře, na zahradě toho podniku, kde se nacházely umělé skalky a nádrž se zlatými rybičkami, postavili ohromný kulatý stůl, aby se kolem něj všichni vešli. Bylo to poprvé, kdy se ocitl ve středu celé rodiny, usazen vedle babičky na místě dědečka, ten totiž právě umřel, jako by čekal na okamžik, až vnuk převezme starost a vládu nad rodinou. Když se zakousl do horké taštičky, potřísnil si mastnou šťávou celý svůj nový oblek, ale nikdo mu nenadával, všichni se jen smáli, čímž ho ale dostali do velkých rozpaků. Pamatoval si to zřejmě proto, že ho tam opustila dětská bezstarostnost a sám sebe začal vnímat jako dospělého, jen tak mohl pocítit bezvýchodnost celé té situace.

Vzpomíná si i na dobu po dědečkově smrti, v pohřebním sále viselo velké množství kondolenčních nápisů na svitcích rámovaných brokátem, vypadalo to jako v divadelním zákulisí a bylo to daleko zajímavější než na těch klukovských narozeninách. Skupinka bonzů řinčela na gongy a bubny, do toho ještě recitovali sútry, on se ale náramně bavil tím, že probíhal mezi smutečními nápisy, které předtím rozpohyboval. Matka po něm chtěla, aby si nasadil konopné opánky, ty si ještě vnutit nechal, ale pásku z bílé látky si kolem hlavy za žádnou cenu dát nechtěl, tak moc se mu nelíbila. Byl to určitě babiččin nápad, otec, ten bílou pásku odmítnout nemohl, jinak byl ale oblečen do bílého lněného obleku západního střihu. I většina smutečních hostů přišla projevit soustrast v obleku s kravatou, dámy byly v qi pao, přiléhavých šatech s rozparkem, a na vysokých podpatcích. Jedna z nich uměla hrát na klavír, zpívala sopránem s operní koloraturou, její tremolo ale spíš připomínalo bečení, samozřejmě ne tam, ve smuteční síni, ale na jednom z rodinných večírků, on takový zpěv slyšel poprvé a nemohl potlačit smích. Matka mu do ucha šeptla pár slov, aby ho napomenula, přesto se neudržel a vyprsknul.

V jeho vzpomínkách připomínalo období po dědečkově smrti jakousi neskutečnou slavnost, nepociťoval nejmenší smutek. Napadlo ho, že starého pána měla smrt potkat už dříve, měl už dávno po mrtvici, přes den stejně pořád jen polehával ve svém houpacím křesle, to, že dědeček jednou musí odejít, bylo něco tak přirozeného, že v něm jeho smrt nevzbuzovala vůbec žádnou hrůzu. Zato smrt matky, ta ho děsila dosud, utopila se v řece za statkem, ráno ji našel nějaký vesničan, který na břehu pásl kachny, její tělo plavalo po hladině už úplně nafouklé. Matka na ten statek odešla na pokyn Strany, měla podstoupit ideologickou převýchovu, smrt ji zastihla v nejlepších letech, bylo jí teprve třicet osm, obraz, který si schraňoval v srdci, byl pořád stejně krásný.

Jako dítě pak dostal ještě zlaté pero značky Parker, bylo od jednoho z tátových kolegů z banky. Došlo k tomu tak, že to pero strýčkovi Fangovi vzal a tolik se s ním bavil, že ho ani nechtěl pustit z ruky, dospělí v tom viděli šťastné znamení, že by se prý z chlapce mohl v budoucnu stát spisovatel. A strýček Fang mu to pero ve své ohromné velkorysosti věnoval. Nebylo to u příležitosti oněch narozenin, ale určitě ještě dřív, už proto, že si tehdy psal deník, mohlo mu být tak osm. Měl začít chodit do školy, ale protože byl neduživé a často nemocné dítě, četbě a znakům ho učila máma, také ho učila psát štětcem znaky ve vzorovém stylu, které se cvičily v sešitcích s červeně předtištěnými políčky, tah po tahu, znak po znaku, ani mu to nepřipadalo namáhavé, stávalo se, že takhle za den opsal i celý sešit. Výborně, říkala pak matka, později si svůj deník můžeš psát štětcem, ušetří se tím papír. Koupila mu pracovní sešit s malými rámečky a on trávil skoro celé dny psaním znaků stránku po stránce, jako by si dělal úkoly. Svůj první deník začal zhruba těmito slovy. Spadlý sníh vytvořil na zemi bílou pokrývku, procházející lidé na ní zanechali stopy, čímž ji umazali. Na veřejnost se ta věta dostala díky jeho matce, takže to věděli nejen doma, ale i všichni jejich známí. Od té chvíle si nemohl nechat nic pro sebe, do psaného textu se utíkal se svými sny i svou sebezahleděností, a tak zasel semeno všech pozdějších katastrof.

Jeho otec nikdy moc neschvaloval, že celé dny trávil v pokoji četbou a psaním, měl totiž za to, že chlapci by měli přece jen trochu vyvádět, poznat, jak to chodí venku, rozšiřovat své styky, procestovat celou zeměkouli, on spisovatelskou dráhu zkrátka neuznával. Otec sám sebe považoval za zdatného pijáka, ve skutečnosti alkohol tak moc rád neměl, spíš se vytahoval, na hostinách se tomu v té době říkalo křižovat mezi stoly, což znamenalo chodit od jednoho hosta ke druhému, s každým si přiťuknout a svoji sklenku vypít do dna, a jedině ten, kdo takto dokázal obejít všechny stoly až do posledního, třeba tři nebo pět, byl všemi považován za skutečného kabrňáka. Jednou ho takhle přinesli domů v naprostém bezvědomí a položili ho do houpacího křesla, toho, co po zemřelém dědečkovi zůstalo v přízemí, vzhledem k tomu, že v domě nebyl zrovna po ruce žádný mužský, babička s mámou nedokázaly otce ani s pomocí služebné dostat do patra, do jeho postele; vzpomíná si, že z okna nahoře spustily kus lana, k němu otce i s jeho houpacím křeslem přivázaly a nějakým nepochopitelným způsobem ho pomalu začaly vytahovat nahoru, on si tam visel v prázdnu, úplně namol, na tváři ten svůj úsměv, který si teď nastálo poletuje v jeho vzpomínkách jako památka na jeden z nejlepších otcových výkonů. Možná se ovšem jednalo jen o nějaké jeho zdání, u dítěte je vždy velice těžké rozlišit mezi vzpomínkou a představami.

Život před desátým rokem věku mu připadá jako sen, celé jeho dětství jako by se odehrávalo v nějakém vysněném kraji. Když například prchali do vnitrozemí na korbě náklaďáku, házeli sebou a natřásali se na horských cestách plných bahna, venku neustále pršelo a on pod tou voskovanou plachtou celý den držel koš s mandarinkami. Když se později matky ptal, jestli to tak bylo, odpověděla mu, že mandarinky byly v té době levnější než rýže, venkovani je za pár drobných přinesli lidem až do kamionu. Jeho otec totiž pracoval v jedné ze státních bank, když pak pod eskortou převáželi všechny devizy do vnitrozemí, rodiny následovaly banku tam, kam ustupovala.

I dnes se mu z toho světa snů často vynořuje jejich dům, nikoliv ona dědečkova rodinná vila západního stylu s kruhovou vstupní branou a květinovou zahradou, ale starý dům po babičce z matčiny strany, dům s vnitřním dvorkem a tou maličkou stařenkou uvnitř, která, ač již dávno po smrti, pořád cosi přehrabává v nějaké velké almaře. On se v tom snu dívá shora, ten dům je totiž beze stropu, dole v místnosti rozdělené prkennými příčkami není živé duše, kromě jeho babičky, která bez přestání kramaří v oné almaře. Vzpomíná si také, že doma měli takový starý kožený, lakovaný kufr, pod plátěným dnem byly uschovány babiččiny vlastnické listy na dům i pozemky, jenže tenhle majetek byl už stejně dávno zastaven nebo prodán, na to, až ho nový režim zabere, se ani nečekalo. Když babička s mámou pálily ty zažloutlé, rozpadající se papíry, byly to velmi napjaté okamžiky, on sám to nenahlásil jen proto, že nikdo nic nevyšetřoval. Kdyby ho ale vyslýchali, zřejmě by je i udal, v té době si totiž myslel, že matka s babičkou potajmu ničí nějaké doličné předměty, skutečnost, že ho obě velice milovaly, na věci vůbec nic neměnila.

Ten sen se mu zdál o několik desítek let později, byl tehdy už dávno na Západě, ve městě Tours, v hotýlku uprostřed Francie se starými oprýskanými okenicemi, do půli zakryté okno ještě oddělovala poloprůsvitná záclona z gázy, skrze listy platanů prosvítalo šedivé nebe, byl ještě celý vyplašený ze snu, z něhož se před chvílí probudil - stál v něm u zdi v rohu, na půdě toho starého, stále ještě nezbořeného sídla, nakláněl se přes dřevěné zábradlí, které každou chvíli hrozilo zhroucením, a shlížel dolů, venku za dveřmi bylo dýňové pole, on mezi dýňovými lodyhami a kupami rozbitých střešních tašek ještě chytal cvrčky. Vzpomíná si dosud velice jasně, že v onom snu, ve všech těch místnostech, rozdělených prkennými příčkami, kde dříve žilo tolik lidí, nezbylo náhle živé duše, a tak zmizela jeho babička, stejně jako jeho minulý život. Vzpomínky z něj se smísily se sny a všechny tyto dojmy se vznášely nad časem a prostorem.