Gao Xingjian: Hora duše

Víš, že já trpí samomluvou, jen aby rozmělnilo svoji samotu. Víš, že na tento druh samoty není léku, já nikdo nezachrání, já má jen sebe sama, koho by se mohlo dovolat.

Ty jsi v tomto dlouhém monologu předmětem mého vyprávění – jsem to já sám, který své já napjatě poslouchá, ty jsi tedy jen mým stínem.

Když ale naslouchám svému vlastnímu ty, nechávám tě vytvářet ji, protože ty jsi na tom stejně jako já, také nesneseš samotu, a tak i tobě je třeba nalézt společníka k dialogu.

Když se jí tedy ty dovoláváš, je to přesně, jako když se já dovolávám tebe.

Ona vznikla z tebe, ale zároveň poukazuje na mé já.

Ty, můj rozhovorový společník, zaplétáš mé zážitky a představy do vztahů mezi tebou a ní, vztahů, které už nikdo nerozplete.

Ani já v podstatě nedokážu přesně říci, kolik vlastních zkušeností a kolik přeludů se nachází v mých vzpomínkách a dojmech, jak bys ty pak mohl rozlišit mezi mými zkušenostmi a zážitky? Je takové rozlišování vůbec nutné? Žádný skutečný smysl to ani mít nemůže.

Ona, výtvor zážitků a imaginace, se proměňuje do všech možných vidin, které tě nepokrytě vábí jen proto, že i ty, který sám jsi jen výtvorem, jsi ji chtěl svést, nikdo přece netouží zůstat o samotě.

Na mé cestě se strasti a radosti života staly putováním, já jsem byl pohroužen do svých představ, kterým jako ozvěnou odpovídala tvoje vnitřní pouť, která z těch cest je důležitější, tuto starou a protivnou otázku lze také obrátit v diskusi o tom, která z nich je skutečnější, na to téma se píšou celé knihy, ale ať už se člověk dobere jakéhokoliv učeného závěru, ten s cestou, v které jsem já až po uši, ani s tvojí duchovní poutí nijak zvlášť souviset nebude.

Ty, na tvé duchovní cestě, a já, volně bloudící v rozsáhlém světě svých myšlenek, čím dál se dostanete, tím blíž si budete, a v okamžiku, který jistě přijde, a vy zase budete nerozdělitelně blízko, bude naprosto nutné učinit krok zpět, nabýt opět odstup jeden od druhého, ten odstup, to je on, tvá odvrácená silueta, když se ty vzdaluješ ode mě.

Ani já, ani odraz mého já mu do tváře nevidíme, vidíme jen jeho odvrácenou siluetu, to je vše.

Ty, můj výtvor, jsi stvořil ji, její tvář je ovšem také jen přelud, nač ji tedy ještě nějak opisovat? Ona je jen obrazem pospojovaným z nejasných, neustále se přelévajících vzpomínek, stala se mlhovinou, obrazem, který se nekonečným překrýváním stal nikdy neskomírající iluzí.

To, čemu se říká ony, jsou ve vztahu ke mně i tobě pouhým propojením jejích různých obrazů, nic víc.

Oni jsou zas jen mnohotvárnými podobami jeho. Tyto světy bez hranic a plné zázraků jsou všechny zcela mimo tebe i mě. Řečeno ještě jinak, také oni jsou odvráceným obrysem mého já, obrysem, před kterým není úniku, když před ním tedy není úniku, nač mu unikat, že ?

Všiml sis něčeho? Když říkám já, ty, ona a on a dokonce i ony, oni, tak hovořím o mně, tobě, ní, něm dokonce i o nich, ale vůbec neomluvím o nás. Myslím si totiž, že to pokrytecké, nikým nepochopitelné my je skutečně zbytečné.

I když jsou ty, ona, on, oni i ony prázdnými obrazy, pro mě mají přeci jen větší význam než my. Když mám třeba mluvit o nás, okamžitě se začínám nejistě ptát, kolik mne je uvnitř. Nebo se ptám, kolik je v nás tebe, mého odlesku, nebo jeho, mého odvráceného obrysu, nebo jí, iluze zrozené z já a ty, nebo nich, asociace různých obrazů jeho. Nejfalešnějšími, stále neuchopitelnými zůstáváme my.

Já ale mohu říci vy, tváří v tvář několika lidem, ať už se chci zalíbit, kárat, mít rád, popudit nebo pohrdat, ve všech případech stojím pěvně na zemi, jsem dokonce silnější než kdykoliv jindy. Jaký význam máme ale my? Kromě naší nevyléčitelné přetvářky? To je důvod, proč se tomu nabubřelému, pokryteckému a falešnému my stále vyhýbám, kdybych ho přeci jen jednou vyslovil, znamenalo by to, že jsem ve vší prázdnotě a slabosti dosáhl samého dna.

Toto je můj systém, má logika, má kauzalita, které jsem si sám pro sebe ustanovil. Lidé si v tomto chaotickém, nepřehledném světě stavějí svoje systémy a logiky samozřejmě proto, aby našli své vlastní opodstatnění, proč bych si to sám nemohl zařídit stejně? Do svého systému se kdykoliv mohu uchýlit, nalézt v něm své útočiště, ochranu, klid a dobré důvody.

Bohužel se však stalo, že jsem tebe, ty jedna jen maléry nesoucí nestvůro, opět probudil, ve skutečnosti neštěstí nenosíš ani tak ty, to ti spíš přináším já svojí sebeláskou, to proklaté já miluje totiž jen sebe sama.

Jestli bůh nebo ďábel existují, to nevím, v každém případě je vyvoláváš ty, ty jsi vtělením mého neštěstí a zkázy, až ty roztaješ, bůh i ďábel zmizí oba v jednom okamžení.

Až se zbavím tebe, zbavím se i svého já. Jenže teď, když jsem si tě probudil, se tě asi už nikdy nezbavím. Teď mě napadá, co by se stalo, kdybych si to s tebou vyměnil? Jinak řečeno, kdybych byl já jen tvým stínem, kdyby ses ty stal mým skutečným tělem, to by jistě byla zajímavá hra. Kdybys ty zaujal mé místo, pozorně mi musel naslouchat a já se stal ztělesněním tvé touhy, to by byla vážně legrace, z toho by mohla vzniknout i nová filozofie a tato kapitola by se musela znovu přepsat.

Když se to tak vezme, filozofie je mimo jiné jistou hrou ducha na hranici, ke které se matematika ani exaktní vědy nedostanou, dává vzniknout složitým strukturám různého druhu a tvaru. Kdyby se jednou ta struktura měla dokončit, byl by konec i té hře.

Román se od filozofie liší v tom, že je výplodem smyslových vjemů, svévolně složenou soustavou kódů naloženou do roztoku tužeb, v kterém se stává živou buňkou, pohled na její početí, růst a zrození je sice zajímavější než všechny možné hry inteligence, ale nakonec je to jako se životem samotným, sám o sobě nikam nevede.

přeložil Denis Molčanov