Gary Snyder: Kojot všechno komplikuje

Jak, řekni mi – řekni mi –

a hlavně kde, řekni –

kde, řekni mi –

kde přesně bychom my dva mohli spatřit kousek země?

Tím místem by mohla být země. Může to být sněhová hora naseveru, modrošedý prostor na východě, hřebeny a kaňony na jihu a širokéúdolí na západě, které vede ke vzdáleným horám a nakonec až na krajsvěta. Ta země může mít rozlehlé louky, nádherné lesostepi, pohoří zobnažené žuly a kouzelné prudké bystřiny a řeky. Taková může být někomudomovem.

A ona byla někomu domovem, desítky tisíc let. Byli tu maydy, „tvorové“, „bytosti“ tisíce druhů, včetně wonom maydy,„lidských bytostí“. „Tihle „maidu“, lidské bytosti z ubíhajícíchhorských hřebenů, kaňonů s hlubokými lesy a z horských lukseverokalifornské Sierry vyprávějí úžasné příběhy o dalších bytostech ajejich místech. A vyprávějí je od začátku.

Tato sbírka začíná vynikajícím mýtem o stvoření. Zapsal ji napřelomu 19. a 20. století antropolog Roland Dixon podle vypravěčejménem Hánc’ibyjim, „Tom Young“. Jeho jazykem byla severovýchodnímaiduština. Počátkem 50. let začal mladý lingvista a antropolog WilliamShipley studovat Maiduy s jednou starší, se ženou jménem Dículto, LenouThomas Bennerovou. Její dcera Maym Benner Gallagherová a Shipley seopět ponořili do Dixonova textu a objevili zcela jistě jeden znejbohatších souborů textů dostupných na starém Želvím ostrově.

Na začátku se zdá, že tu vedle sebe pobíhají dvě posvátnépostavy, které spolu diskutují, plánují, tvoří, boří, nesouhlasí, aleutvářejí vesmír. K’ódojape a Wépam wájsy, Stvořitel Země a Starý kojotse spolu hádají jako dva milenci – ale jde o něco víc než o obyčejnésváření mezi přáteli.

Chci kousek země

někde tady by mohl být

zpěvem ho vytvořím

A tak ti dva objevili kousek plovoucí země, zvětšili jej,zformovali jej a vytvořili to, co si představovali. Pak ti dva svatípraštění braši přišli s myšlenkou vytvořit „více tvorů“ a pro každéhovymysleli nějakou domovinu. Odněkud vytáhli jakéhosi „tvorečka“ avymysleli plán, že až dostatečně vyroste, pak on a ona dají věcem jménaa vytvoří „kraj“. To jsou lidé.

A jsou tu i písně. Stvořitel je dává všem bytostem:

A budou písně –

vždycky budou písně

a každý z vás je bude mít.

Kojot dnes není euroamerické imaginaci cizí. Existuje několikvelmi rozdílných interpretací, co by vlastně mohl být zač. Bývápovažován za jakéhosi rockového šamana nebo za kulturníhohrdinu/šejdíře, který vládne protikladnými silami a hraje roli, kteráje někdy tvůrčí, jindy destruktivní, nebo je archetypem nevyzráléhonesocializovaného ega, či věčného, bystrého amorálního tvora, kterývždy přežije; někdy je dokonce vyloženým principem zla, ďáblem.

Kojot je v každém ohledu v této sbírce bohatě zastoupen a zasluhujesi tedy blíže prozkoumat, jakou roli hraje v „utváření/definování“současného světa. Příběh před námi se nijak nenaruší, když se u něj nachvilku zastavíme. Ty dvě postavy, které utvářejí (či definují) svět,nereprezentují, a tím jsem si jist, principy dobra a zla, jež spoluurputně a bezvýsledně soupeří. Ruku v ruce procházejí dialektikou čidialogem ideálního a skutečného, s výsledným a jadrným řešením, kterébere svět takový, jaký je. A tak když Stvořitel doufá ve vesmír bezsmrti a bolesti, Kojot argumentuje pomíjivostí, tím, jak se věci mají.Když Stvořitel fantazíruje o světě, v němž neprovdané dívky zůstávajípannami a sezdané páry setrvávají v celibátu, Kojot volá po vzrušování,milování a milostném šeptání. Stvořitel má plán na nesmrtelnost; Kojottvrdí, že smrt musí existovat. Kojot vítězí a Stvořitel se vzdává aodchází do odloučení kamsi „dolů“. Kojot pokračuje v definování světa,který je naší současnou skutečností. Stvořitel navrhuje ideální; Kojotpředstavuje jevový. Stvořitel a Kojot utvářejí svět jako partneři jenkrátce. Kojot se nakonec světu věnuje jako absolutně jevovému, a přecejako tekutému, tvarově proměnnému, různé role hrajícímu, bolestivému ašpinavému, ale také i radostně transcendentnímu. Pokud se Kojot zastávásamsary, skutečnostiživota-a-smrti, je součástí nekonečného paradoxu, takže jej nelzezabít. Vždycky se opět dohromady spojí jeho rozprášené vědomé já a onpokračuje ve svém běhu. Ve stále se odvíjejících příbězích o StarémKojotovi nacházíme, co bychom mohli nazvat obehrávanými „žerty samsary“: krutými, urážlivými a nekonečně osvobozujícími – až k smutnému přijetí, k odvaze a humoru.

Ale sou tu příběhy i o dalších bytostech. Jaké skutečnosti se tuodrážejí! Když se Králíčci smějí Křečkovi: „Z křečka je mi na blití!Klidně se vlastní babičce vysere do peřin – a ten smrad – chčije kudychodí – křeček jeden starej hnusnej! Celej domek si zasmradí!“dostáváme se k několik tisíciletí starým křeččím hnojištím, jak bylynalezeny zakonzervované v jeskyních či pod převisy na Velkých pláních,sestávajících ze zkamenělé moči a starožitných bobků v prastarýchpodestýlkách z větví. Ty jsou vhodné pro radiokarbonové datování a proposunutí datové škály spíše daleko vzad.

Možná jsme už o Kojotovi slyšeli příliš. Západem Spojených států sepotlouká spousta rádoby kojotů. Kojot byl zastíněn jinými postavamizápadní severoamerické literatury. Zčásti proto, že byl „posvátný“. Tavyprávění nebyla nikdy zachycena do psané podoby a nejsou sdělovánanezasvěcencům, což snad dokládá jejich význam. Příběh o Pumě a jejímdlouhém hledání ztracených dětí je z jiné říše a neodvíjí se v reálnémčase. Měsíc je chorobným únoscem dětí a nutí tak vytrvalou Starou Žábu,aby se mu postavila (ačkoliv se jí nikdy nemůže podařit ho spolknout).V těch tak starých příbězích jsou i dramatické okamžiky, které zkaždého takového vyprávění dělají součást opravdu prastaré mezinárodnítradice, jež se stává podkladem pozdější „světové klasiky“. Jsmevtaženi do aury obrovského hada, který miloval lidskou dívku a vztyčilsvou obrovskou hlavu a upřeně jí noc co noc hleděl do očí. Poznali jsmedospívající dívky, které tančily, hovořily a snily o hvězdách jakosvých milencích, a když je dostaly, ocitly se v potížích. Opatrně cítíme, že naše cesta vede k

Měsíci, který žije se svou sestrou.

Jejich dům byl ledem obalen.

Svět mýtů a příběhů původních Američanů není vlastně nijakveselý. Ukořistěné manželky, ukradené děti, tvrdě uštědřovaná smrt.Někdo by řekl, že bychom měli být Kojotovi vděční za jeho troufalostpři zpochybňování věcí. Kojoti jsou tu stále, příběhy jsou stále živé aLidé jsou tu také stále. Příbuzní Hánc’ibyjima a Mayme Gallagherovéžijí a udržují svou kulturu živou a hrají důležitou roli v budoucnostisvého bioregionu.

Tyto mýty a příběhy nejsou sladké, sentimentální anizjednodušitelné. Jsou důmyslným kousíčkem světové literatury a jsouprvními, ne však posledními příběhy, které jsou určeny k vyprávění tam,kde se učíme žít: v malém povodí severní Kalifornie, ve velkém povodíplanety.

Překlad Luboš Snížek