Hans Magnus Enzensberger: Slepecké písmo

Hospodářský život

Někdo je placen za to,
že určuje směrnice politiky,
že zabíjí,
že vykládá Kierkegaarda,
že si lehá do postele,
že tiskne klapky,
že daruje semeno,
že konečně pokročí
při syntéze lipotropinu,
že mlátí, vaří,
žehlí, zavírá brány,
že konečně zmizí.


Stávka v sedě

Budha vezme nohy na ramena.
Kurýr se loudá za ním.
Stálice putují.
Pokrok se zmítá v čekající smyčce.
Šnek se zabíhá.
Raketa kulhá.
Věčnost jde do finiše.

Já se ani nehnu.



Několik líných řádků

Nikdy jsme nenatropili méně škody než tehdy,
když jsme se za dlouhých odpolední zvolna opíjeli,
a nikdy jsme nebyli tak nevinní, leda ve spánku,
jako v ty dny, trávené zmateným žvaněním,
už večer jsme zapomněli, co všechno jsme napovídali.
To bylo skutečně báječné, prosedět celé dny,
blahobytně a líní samou nezištností přihlížet,
jak to, co nám bylo dáno, marnotratně, neznatelně mizí.



Útěk myšlenek (III)

Že přitom nezůstane,
platí i pro kameny.
Pohoří se táhne, teče,
tepe, šumí, přepadává,
i když pomalu.
Co už znamená pomalu,
jde-li o horu?

Energie pod povrchem země,
pod mozkovou kůrou. Vidíš,
jak se všechno pohybuje,
mísí, skládá, natahuje,
i to, co nevidíš?

„Pojem totality
existuje v teorii,
ne v životě.“
Mezi námi, v hrobech
se toho nahromadí.


I věda je porézní,
dýchá těžce, panicky těká
po ústavech; i on,
biolog, učenlivý a zmatený
jak jeho morče, hledá,
než, ach, tak zřídka
stiskne spásnou klapku.

Pak krátké osvícení,
výron štěstí,
blikající na cestě
k novým zatměním.

Ano, jenom je navštiv, skládky
na severu města,
pohrab se v nich, augure,
odpadlý teologu
odpadu!

Omamná vůně.
Leccos ovšem jedovaté,
jako příroda, jako ty a já:
Všechno tu bují. Zmutovaná semena, viry –
vidíš to na listech,
skvrny ukazují mozaiku
zbarvení,
růžová, modročerná, olivová,

Odchylky, nevypočitatelné
jak nebeské dráhy.

Mnohovrstevnatě bobtnají radosti.
Všechno nesmyslné
se tu hromadí, označené.
Ano, i předpisy
a výstrahy. Ach, děláš, co můžeš,
a co je na tom –
se záměry se moc nepočítá.

Stěhuješ se, prcháš,
mísíš se s tím,
co je případ.

Člověk, říká se,
má být připraven na nové.
Ani u nás to nebude jiné.


Paolo di Dono
zvaný pták

Paola di Dono, syna lazebníka,
pohltila nová věda,
nové čarování: perspektiva.
„Tak unavuje přirozenost,“ říkalo se
„až se duch naplní
obtížemi a stane se nepohyblivým.“

Bitvy, turnaje. Válečníci
neproniknutelní  okamžik
před smrtí. Přesnost
v nejistotě. Zajíci, chrti,
ničivé kobylky: přízraky
pod srpkem měsíce,
v pomerančovém háji vichřice,
kopyta a chodidla.

Jednorožci na korouhvích,
okřídlené přilby, vysoké čepice
vyztužené  proutím, vykládané
vlasy, šarlatově rudá krmě,
a železní jezdci,
hnaní šalmajemi,
na gigantických dřevěných koních,
zelených, bílých a růžových
s vyděšenýma očima.

Každý věří,
že je středem.
Jen malíř ne.
Pracuje „klidně, čistě,
jako bourec
na hedvábných vláknech“, chudý,
k ničemu, plachý,
divoký, „vrhá čas za čas
a unavuje přirozenost.“


Vzpomínka na pregnantní okamžik

Ráno lítosti, která ti vjede do údů jako
hexenšus;
den, kdy ses zesměšnil na věky;
večer, kdy ležíš na zemi a z nosu ti teče
krev;
hodina, kdy objevíš, že ses čtrnáct let,
devět měsíců a dva týdny mýlil;
minuta, kdy na tebe vlastní dcera pohlédne
jako cizí;
moment, kdy máš zato, že cítíš hrot nože
v zádech;
okamžik, kdy na kuchyňském stole najdeš
dopis na rozloučenou;
setina vteřiny, kdy se ti pod nohama začíná
trhat lavina;

a předtím a potom nepředstavitelné množství
bezstarostných okamžiků


Přednosti mojí ženy

Přednosti mé ženy se nesměstnají
na archu A 4.
Je mnohobuněčná s jiskřícími vlasy,
kterým se výtečně daří, když spí.
Každý z nich je mi milý. Je obdařena
mnoha měkkými místy. Když se jí maličko
chvěje chřípí, tak vím: teď myslí.
Jak často myslí a jak bezděčně žije!
Vím, dokáže stočit jazyk,
umí se přimknout nohou. Při smíchu
a když se vzteká, objeví se jí u úst
hezounká nová vráska. Není úplně bílá,
má mnoho barev. Jejích vdechů a výdechů
je bezpočet a co teprv
těch různých duší v hrudi.
Divím se, že zde,
kde jsem náhodou, je většinou také.



Interference

Mluvit o naději by bylo příliš,
když se však nad zpustošenými vesnicemi
objeví dvojitá duha,
nechají na pár minut
klesnout své nože
a hledí, jak před jejich krví podlitýma očima
zvolna mizí.


Malá theodicea

Nejdřív Ho vymyslíte,
potom se pokusíte
vyhladit se navzájem
v Jeho jménu,
a pak se ke všemu ještě objeví
v Sasku
chudý syn faráře
a prohlásí Ho za mrtvého.

Kdo by se divil
že se jeho zájem,
o takové důležáky
drží v mezích?
Teď jste uražení,
že Bůh zívá
a hledí jinam.


Podle toho

Potkáš-li někoho,
kdo je chytřejší nebo hloupější než ty –
nic si z toho nedělej.
Mravencům i bohům,
věř mi, se vede stejně.
Že je v Číně víc lidí
než např. v San Marinu,
není přece žádné neštěstí.
Černějších nebo bělejších než ty
je nejspíš většina.
Jednou obrovský Guliver,
jindy trpaslík, podle toho.
Vždycky objevíš někde
ještě zářivější krásu,
ještě ubožejšího psa.
Jsi a zůstaneš průměr,
naštěstí. Buď rád!
Na teploměru o sedm stupňů celsia víc,
nebo míň,
a už by tě nikdo nezachránil.


Písnička v barvě hlíny

Ještě báseň o smrti atd. –
jistě, ale proč ne o bramboře?
U Homéra a Horáce ji samozřejmě nenajdeš,
bramboru.
Ale co Rilke a Mallarmé?
Byla jim příliš němá, brambora?
Na málo co se rýmuje,
zbarvená jako hlína, brambora?
S nebem moc společného nemá.
Čeká trpělivě, brambora,
až ji vytáhnem na světlo
a vrhneme do ohně. Brambora
si z toho nic nedělá, ale třeba je
moc horká pro básníka?
To pak musíme chviličku počkat,
chviličku bramboru opěvovat,
než ji sníme a zase zapomenem.


Slova, slova

Navštěvují tě
před usnutím,
usazují se  na posteli
nezvaná.
Odkud se jenom všechna vzala?
Z metra snad,
z éteru,
z minulého století?

Šuškající, drmolící houf:
silná slova, co do tebe vrážejí,
slavnostní, už jenom stíny
sebe sama, nenáročná
(no jo, ach tak, kdepak, tak teda)
plačtivá, co pořád dolézají,
slova v hadrech,
zbožná, obscénní, břitká slova –
jak nadávají, flirtují, šveholí!

K zbláznění
ten komáří roj,
co ti píská uvnitř ucha.
Tlučeš kolem sebe,
marně, na spaní
ani pomyšlení.

Rozsviť, vstaň
a zalekni se ticha!


Chemie transparence

Nevzhledné ze země,
z něčeho zrnitého,
co skřípe pod nohama,
z něčeho popelavě šedého, moučného,
křídově bílého, drobivého
to pochází,
až to semleté, vyprané,
prudce zchlazené, ohnivě roztavené
žhne a teče,
až muž s mocnou plící
ponoří fajfku do toho beztvarého,
a nechá ji tančit,
až to roluje, válcuje, táhne a tepe,
až tomu vdechne dech,
až to odstřelí,
rozkrájí, uhladí a zchladí,
až je to hladké, znící a křehce pevné,
nejtvrdší ze všech tekutin,
jiskřící na světle,
průhledná jako vzduch,
jako rozum a duše,
až to zamžené, oslepené, roztříštěné
a skřípající vrátí
nevzhledné k zemi.


Otázky kosmologům

Jestli tu bylo nejdřív světlo
nebo přece jen spíš tma;
je-li někde nic
a zda z něčeho,
půjdete-li tak dál,
něco zbude,
z té dobré staré hmoty,
kromě předávkování matematikou?

Můžete mi říct,
jak se to má
s těmi 22 dimenzemi –
či je jich o pár víc - ,
a je-li onen svět dírou červů,
a s kolika paralelními vesmíry
musím počítat?

Naslouchám uctivě
vašim exaktním pohádkám,
nejvyšší kněží.

Takových otázek! Komu,
když ne vám,
posledním mohykánům
metafyziky,
je mám položit?



1

Dějiny oblaků

Tak jak se objevují, přes noc
nebo z čistého nebe,
můžeme sotva tvrdit,
že se narodily.
Tak jak neznatelně pomíjejí,
nevědí nic o umírání.
S jejich pomíjením se stejně
nemůže nikdo měřit.

Vznešeně samy a bíle
stoupají před hedvábnou modří,
nebo se tisknou k sobě
jako mrznoucí zvěř, kolektivně
a inkoustově temně se shlukují
k elektrickým katastrofám,
duní, svítí, nedotčeně
se vysypávají, kroupy.

Potom se zase vychloubají
marnivým uměním měnit barvy,
opičí se po všem, co je pevné.
Jejich dějiny jsou nekrvavá hra,
starší než ty naše.
Historiky, katy a doktory
nepotřebují, stačí si
bez náčelníků, bez bitev.

Jejich vznešená putování
jsou klidná a nic je nezadrží.
Nestarají se o nic.
Patrně věří na vzkříšení, jen tak,
šťastné jako já, když na ně,
leže na zádech,
chvíli hledím.


2

Proti stresu, zármutku, žárlivosti a depresi
je nejlepší obrátit pohled do oblak.
Svými zlatorudými okraji zvečera
překonávají Patinira i Tiepola.
Nejprchavější mistrovská díla,
spočitatelná tíž než sobí stáda,
nepřijdou nikdy do muzea.

Archeologie oblaků – věda
pro anděly. Ano, bez oblak
by pomřelo všechno živé. Jsou to vynálezci:
ohně i elektrického světla.
Je to tak, při vzteku, zoufalství a únavě
je nejlepší obrátit oči
k obloze.


3

Modré nebe je modré.
Tím je řečeno vše
o modrém nebi.

Naproti tomu ty letící hádanky –
jež může každý rozluštit
i když řešení se stále mění.

Jsou nepochopitelné, tak vysoko,
mlhavé. A jak sladce
umírají! Tak bezbolestně

to tady nepoznáme. Oblaka
nemají žádný strach, jako by věděla
že se vždy znova vrátí na svět.


4

Jak hedvábně se táhne, tahle populace
zářících žeber, závojů a vloček,
jak rychle se vzdouvají, tyhle duny,
míče, válce, kopule a věže, pak zase
všechno vázne, po týdny visí,
šedivě otravně - k pokroku,
v evoluci oblaků nedochází. Po boji o život
ani stopy! Stačí špetka prachu,
trochu soli nebo kouř. A už to dýmá,
bouchá, blesky, kroupy a sníh.
Ano, bez ustání se proměňují, přes noc,
tahle stvoření, nenásilně a kreativně.
Variace za variací a přitom vše
zůstane  při starém.


5

Ale mohou i jinak.
To pak ze vzteku nebo zloby
se nakupí a temně
hrozí.Černě, žlučovitě, s třeskem
se z nich vyvalí staré násilí.
Náhle se všechno roztrhne, hluk,
napětí, voda a led.

Potom prcháme, jako vždy
překvapeni v posteli, na střechy,
breptajíce, čekáme ve tmě,
kojence na hrudi,
kanárka v ruce,
na sirénu, gumový člun,
vzdálený hukot helikoptéry.


6

Jejich pověst bohužel není nejlepší.
Říká se, že na ně není spoleh.
Kde skončily, kde začaly,
ani  to nevíme přesně.
Jak věčně plují, jak se rozplývají –
teplota, bod tání, turbulence -,
a tak nekonečně lehkovážné,
a lehce podléhající zkáze.
A kolik vůbec váží?
To je otázka.
A že se bez nás obejdou,
oblaka,  ale ne naopak,
nám taky vadí. Výtky
snad příliš závažné,
pro to, co se žijíc vznáší.


7

Běda nám, když začnou mrznout!
V neprůhledném nitru
pak vyrábějí tu bílou věc,
myriady jemně rozvětvených dendritů,
ledových, každý jiný,
jako my, a přece zcela pravidelných.

Kepler neměl mikroskop,
a přece věděl,
viděl i mřížku atomu, uhádl
jeho rotační symetrii,
šedesát stupňů, vypočetl
těsnost  uspořádání: Л/2√3.

Sublimované krystaly. To, co zesláblo,
nám  drobně, nepostižně lehce,
padá na hlavy,
a zatímco spíme,
pohřbívá
v těžkých příkrovech mnohé,
co dýchá.


8

„Moře ovzduší nemůže nikdy
nechat skutečného přírodovědce chladným“,
rozhodl kdysi Mr Howard,
jenž si na Tottenham Green
vyráběl své pilulky,
nakloněn mírnější metodě.
Dozrálý v osvícence
a honce oblaků,
všechno, co vane po nebi, uvedl
do rozhodného pořádku.
Kadeře vlasů, vrstvy a kupy,
určil neurčité,
vymezil je
„na orazítkované předměty“.
Ale i s latinskými názvy
si dělají co chtějí, oblaka,
každý jiný
a všechny bez poručníka. Nebe
lze těžko orazítkovat. Ach,  sotva,
počestný pane Horwarde, ne bezpodmínečně tobě
vděčíme v mezičase za osvícení.


9

Pak opět nad námi visí,
urputně po celé týdny,
a my dumáme v jejich stínu,
který, prošedivělý, nevrhá stín,
mrzutí, než se zas konečně
ten ospalý strop protrhne,
větrně, a vzduch se naráz zelektrizuje, tak,
že konečně vyrazíme z domu,
ve světle vytržení
za svými záležitostmi, zatímco nahoře
nebeští umělci, konečně,
jako my procitlí z apatie,
dávají své nezištné představení.


10

My, co se ustrašeně ptáme,
jak se zas dostanem dolů,
se svojí směšnou vzducholodí,
těžkopádnými plechovými škatulemi,
drnčíce nervozitou –

a proti nám ti obrovští nomádi!
Vyhýbají se pouštím, putují, lehce,
lentissimo maestoso
nad zemí,
nechávají se unášet, lhostejně,

a někdy se shromáždí
k mlčenlivému potlachu.
Pak zase vanou každý jinam
a ve výšce se zvolna rozplynou,
až zůstane už jen jediný, malý,

jako toužebná vzpomínka,
bíle na obloze.


11

Nad chyby jsou povzneseny.
Nikdo nemůže vážně tvrdit,
že by se jediný z nich nevydařil.
Co tu v minutě bubnuje
jsou miliony krup.
Každá sama o sobě dokonalá;
jeden blesk nepodobný druhému.
A to vše bez mozku!

Bez srdce / se srdcem, chudý / bohatý, dobrý / zlý:
Tyhle problémy jsou jim cizí.
Tajfuny, povodně, kroupy,
jejich  činohra beze slov,
pro leckoho trápení,
vypadá jinak, docela jinak
pozorována v němém údivu
z Araratu.


12

Minutu nevzhlédnout
a už jsou tam, náhle, bílé,
téměř kvetoucí, ale nic k uchopení,
trochu vlhka, vysoko nahoře,
cosi nepatrného, co roztaje na kůži:
přímý přechod
z fáze do fáze – to je jistě pěkné.
Ale ani fyzika oblak
nerozumí všemu.
V nejistém případě „předpokládáme“
„máme zato“. Záhada,
ty prudké temné deště, padající pásy,
světelné sloupy, halos. Nebesa vědí,
jak to dělají. Druhy
pomíjivé, a přece starší než my.
Jen to, že nás přežijí,
o nějaký milion let
sem nebo tam, je jisté.




Večerní zprávy

masakr kvůli hrsti rýže,
jak slyším, pro každého každý den
hrst rýže: bubnování
na tenkých chatrčích , slyším
to nezřetelně při večeři
na hladkých stěnách z cihel
slyším, jak rýže tančí,
jedna hrst, při večeři,
zrnka rýže na mé střeše:
první březnový déšť, zřetelně

(ze sbírky Slepecké písmo)
Přeložila : Viola Fischerová

foto © Tomáš Rákos, Festival spisovatelů Praha