Igor Pomeranzev: "...A samota je mou vlastí"
24. července 2009 14:22
Ve spánku natáhnout pravou ruku, nahmatat prázdno a šťastně se usmát. Silnice narýsované kružítkem nezadrží rozlet fantazie. Ta se rozbíhá a pracuje sama. Tento kraj je vertikální. Kdybys ho roztáhl a vyhladil, vznikne obrovská plochá země, celý kontinent. A pak by se ostré profily domorodců proměnily v široké kulaté tváře s vysedlými lícními kostmi. Na tváře žen by se umístily tisíce polibků. Teď se na ostrý střípek rtů stulí sotva polovina, nanejvýš tři čtvrtiny polibku. Tento kraj se podobá koni ležícímu na hřbetě. Jeho tělo zobrazuje pohyb, ne však po horizontále, ale vzhůru. Vítr nešlehá do tváře, nevzdouvá kozáčky plášť. Přijel jsem sem dávno, jen na několik dní, ale už jsem tu zůstal. Napřed jsem často telefonoval svým blízkým a oni se ptali, kdy se vrátím. Nepochyboval jsem o upřímnosti svých slov a odpovídal jsem: za jeden dva týdny. Pak jsem začal psát Kroniku a odjezd jsem odložil na jaro. Přijel jsem sem s deseti košilemi - na dvacet dní. Košile mi vyžehlila a zabalila maminka. Když utírala prach s kufru, říkala při tom: Ber si čisté košile, a kdyby ti nestačily, kup si nové. Košile jsem už dávno unosil.Když jsem naposled, před třemi lety, telefonoval s matkou, řekl jsem jí, že jsem splnil její příkaz: koupil jsem si košile. Jak průzračný a čistý je léčivý horský vzduch! To on odlévá údolí a propasti, to on soustruží tvar nosu, dává křídla plicím, to on působí, že hlavy dětí i starců praskají jako žárovky. Posedlí hledači elixíru života, odtrhněte pohled od baněk a pipet, křivulí a retort, popadněte konvice a džbány a okna s dvojitými rámy a - do hor! Tady se rozdává horský vzduch! Kdo chce přidat? Nekonečné karavany naložené vzduchem se táhnou do všech končin světa. Ale což se udržíš na křivolakých stezkách nad skalní rozsedlinou, což se zachytíš vlastního slabého výkřiku, který utone v hlasitém reptání studeného potoka stísněného valouny?... Mlha, bekot ovcí, rozmyté skvrny hor. Vzpomínka ostrá jak brynza. Otec a matka - vysocí, plní života. Rozpustilé hlasy bratrů a sester. Otec cosi neslyšně vypráví matce a ona s úsměvem hladí jeho revolver. Řemen si sundal, pouzdro leží otevřené. Ve slané vůni koženého řemene cítíš směsici kouře a potu. V koutě se válí hromada perziánu, který otec přivezl. Zdá se, že dýchá. A my víme: večer přijde krejčí, vezme nám míru, centimetrem přeměří ramena a pasy, zašustí hedvábím podšívky a odejde, mumlaje si šeptem čísla. Ne, celá naše rodina si nebude vykračovat v perziánu před závistivými pohledy ostatních posádkových rodin.Kožešník nebude natahovat ruce po zlaťáku. Z nájezdu se už nevrátí. Ale proč na to vše vzpomínám teď, v kraji ticha a pokoje?
Jazykem tohoto kraje je mlčení. Ozvěnou mlčení je jazyk zdejších básníků. Musel jsem žít v Krajině mnoho let, abych porozuměl vlastnostem ticha. Pro ticho mají Krajinci kolem tří set označení: vlhké ticho (skousnutý spodní ret), skandální ticho (palec odtažený co nejdál), poslušné ticho (stažené hýždě), rozčarované ticho (nehybný hrudní koš), ticho lásky (oči sešikmené tak, že bolí) a tak dále. Poezie Krajinců je cizincům nedostupná. Pochopitelný je pouze její princip: například místo toho, aby označili rozčarované ticho odpovídajícím znakem či gestem, zvolí úplně jiný znak, i když má vyjádřit právě rozčarované ticho. Jenom díky celkové atmosféře básně chápeš odvahu básníkova záměru. Skvosty krajinské lyriky jsou básně, v nichž žádný znak nemá svůj tradiční smysl. Tyto skvosty lze pochopit pouze na pozadí celého života a veškeré poezie. Kromě toho všechno komplikuje krajně fantastická strofika a prozodie. Délka cézur je nestejná: může být krátká jako mžik řasy nebo dlouhá jako pád podzimního listu do propasti. Přerušení a pauzy lze snadno vysvětlit nesčetnými pustými a prázdnými místy v kraji: ať to jsou rozostřené vrcholy či ovce rozptýlené na úbočí kopce nebo roztažená pěst (ticho chtíče), l toto vysvětlení je příliš jednoduché, neboť není žádných důvodů k předpokladu, že kraj a způsob života určuje poezii, a ne naopak. Prózu Krajinci vůbec neznají.
Pod horami se táhnou tunely. Můžeš jimi projíždět celé měsíce. V září si koupíš jízdenku a vynoříš se někde u pobřeží v druhé polovině dubna. O podobných cestách se vy pra vějí stovky příběhů. Co může být přitažlivější a strašnější než tento život na dotek! V soupravě jsou chrámové vagóny a bezpečnostní vagóny a vagóny - chudobince. Lidé, kteří se zamilovali pomocí dotyků prstů a rukou, kteří se znají jen hmatem, se samozřejmě bojí konce cesty a doprošujíse strojvůdců, klečí jim u nohou a nosí jim drahocenné předměty. Buďte tak velkodušní, proboha, uberte rychlost, přibrzděte, obraťte se zpět, bojíme se vzájemně se spatřit! Avšak strojvůdci jsou neúprosní. Procento sebevražd v tunelu je značně vyšší než na zemi. Avšak sňatky uzavřené v chrámovém vagóně jsou mnohem pevnější než sňatky uzavřené kdekoli jinde. Ke Krajincům doléhá hukot těchto vlaků, ale oni jimi nikdy nejezdí. Do Krajiny jsem přijel, protože jsem hledal samotu. Psaní Kroniky je pouze záminka. Doma mi překážela cizí slova. Můj mozek žil mimo zákony tření a přitažlivosti. Téměř každé slovo, které jsem slyšel, ve mně vyvolávalo sesuvy, laviny. Nestačil jsem se chytit záchranné větvičky či kořene visícího nad strží. Byl jsem stržen proudem, vrhán ze strany na stranu, stahován do vírů. V zaměstnání jsem veškeré své sily vynaložil na to, abych neprozradil kataklizmata, která ve mně probíhala každého okamžiku. Nejnesnesitelnější byly děti, mé děti. Psychologické studie do značných podrobností analyzují původ a charakter dětské slovotvorby. Chápal jsem, že se s mými dětmi, zejména s dcerou, děje něco podobného jako se mnou. Ale jaklehce a přirozeně to přijímaly ony! Zoufale jsem se zmítal v proudu, a ony, věrny instinktu, se mu poddávaly, že se někdy zdálo, jako by ten proud řídily samy, jako by se jeho býčí šíje podřizovala jejich křehkým kolínkům. Doma jsem téměř nevyjímal z uší odporné růžové zátky, které jsem si koupil v lékárně. A tu přišel odjezd. Gigantický skok. Spád. Dobytí zvukové bariéry. Vysílen jsem byl vržen na břeh, na suchou zemi, na pevnou půdu. Teď vidím přesně jako na mapě hvězdné oblohy rozpálená studená slova spojená v čase a prostoru. Každé půlnoci chodím na procházky. Je to starý zvyk, který bych už mohl změnit: vždyť v Krajině jsou ulice v noci neméně pusté než ve dne. Před spaním si často pro sebe opakuji slova jednoho zapomenutého básníka: "Mou vlastí je samota. Jsem emigrant." Jak by záviděl mně!
V těchto dnech se stalo cosi děsivého. Vracel jsem se večer domů. A náhle z lesíka vpravo od cesty vyšli dva Krajinci s loveckými puškami, s loveckými torbami, ve vysokých botách. Vedle běželi lovečtí psi. Nestačil jsem se pořádně podívat, protože jsem se hneddal na útěk. Začala palba. Napřed jsem se ukryl za jakýsi stoh, pak jsem se vrhl k plotu z ostnatého drátu, přeskočil jsem ho, ale upadl jsem a roztáhl jsem se jak dlouhý tak široký. Psi pronikavě kňučeli. Zvedli mě kopancem do boku. Svázali mi ruce a dlouho mě kamsi vedli. V jeskyni, v úplné temnotě mě svlékli donaha a vyhodili ven. "V soumračné chvíli před svítáním se jeho nahé poškrábané tělo prodíralo křovím a jeho naběhlý jazyk chrlil kletby." Každé ráno Krajinky vyklepávají peřiny a prachové polštáře. V řídkém vzduchu se každý úder rozlehne suše a zřetelně. Peříčka a smítka prachu se chvějí v taktu úderů a pomalu stoupají vzhůru. Zápach spermatu lechtá nos. Ráz!
Ráz! Ráz! Jejich tváře, které jsou jakoby pokračováním nosu, modrají námahou. Suché údery jsou stále častější a nakonec přerůstají v rachot valounů, dunění sněhových lavin, sténání probuzených ledovců. Probíhá vášnivá práce na očistě a vykoupení. Pokaždé se sotva ovládnu, abych se nevrhl na některou z žen, která se vyčerpaně vrhla zadkem nahoru na peřinu.
Svou šanci jsem propásl. Stalo se to téměř hned po mém příjezdu do Krajiny. Ráno jsem na pusté pěšině potkal Krajinku. Myslím, že jsem se s ní před tím potkával často. Ale tentokrát se zastavila. Strnul jsem. Její namodralá šíje jakoby srostlá s bradou naběhla. Na rtech jí ševelil jakýsi zvuk, který mohl být slovem. Zašilhala, natáhla ruku a rozevřela pěst. Na dlani se jí černala hrst svraštělých zmrzlých oliv. Nic jsem nepochopil či jsem se tvářil, že jsem nic nepochopil, zamumlal jsem cosi jako "promiňte" a bokem jsem prošel mimo. Od
té doby jsem ji neviděl.
Zrcadla v Krajině nejsou. Jednou do roka, v březnu, padá tak hustý šikmý déšť, že v něm můžeš spatřit svůj odraz. Několik let jsem tento déšť nebral na vědomí a seděl jsem doma. Ale pak jsem na něj začal čekat. Vypadá to, že jsem zde zkrásněl. Kůže se vyhladila, rty zrůžověly, kouty vypadaných vlasů se neprotáhly. Ale svou tvář poznám vždycky. Zvrásněné čelo připomíná schody, víčka jsou naběhlá, tváře kypré, v bradě je důlek. Jen ten, kdo tuto tvář miluje, se odváží ji políbit. Jak šíleně jsi mě milovala! Jinak nevysvětlíš ta nesčetná vlahá buď zdráv, ahoj, dobré ráno! Protože se déšť pohybuje, bojím se, že se odraz náhle rozplyne. Dychtivě se dívám a nemohu odtrhnout pohled, a zatímco se jedna moje tvář zrcadlená deštěm, dychtivě vhlíží, druhá klouže dolů a smíšená s hlínou, mravenci a odrazem tisíců tváří Krajinců padá, kypí a rozpadá se do miriád vystři kujících krůpějí.
Když přichází noc, jdu na procházku. Vlasy a obočí ve chvíli nasáknou rosou. Hvězdy až svírají hrdlo. Naslouchám volání pramenů a mohl bych se zavřenýma očima rozpoznat pramen Mléčné rozsedliny od pramene Lysého pahorku či pramene Vyhledaných útesů. V každém případě mám odpovědna nečekané otázky. Když se ke mně například náhle přiblíží čtyřspřeží - a to se vždy přiblíží náhle - a dokonale nacvičenou řečí se zeptá: "Co vy tady - a teď sloveso, řekněme - chodíte?" Pohotově je usadím, protože lingvistické jemnosti jsou nad jeho síly: "Nechodím tady, procházím se." A jestliže: "Co vy tady stojíte?" tak: "Nestojím tady, ale postávám." A dokud si láme hlavu s významem předpony a přípony, hrdě, jakbytonic odcházím. Samozřejmě, nelze vyloučit, že otázka vůbec nemusí být položena, a že čtyřspřeží dá přednost činu. Dokonce nevím, co v takovém případě udělám. Ale slyšet každou noc volání pramenů vítězí nad strachem. Pijí sýrovici. Vůbec mi nechutná a neobveselí mě.Ráno vstáváš s takovým pocitem, jako bys celý život nejedl nic jiného než sýr. Dokonce i moč páchne po sýru a výkaly jsou téměř bílé. Jiné pití prostě není. Ale myslím, že jsem našel východisko. Na kousku země velkém jako dlaň nedaleko Kypícího gejzíru roste divoké víno. Nikoho nezajímá, a tak několikrát do roka sbírám pět šest velkých košů vinných hroznů. Ubohé hrozny připomínají kousky perziánu. Kuličky jsou drobné a ještě k tomu mají veliká zrníčka, ale jiné nejsou. Doma vymačkávám šťávu v dřevěné kádi pradávným způsobem. Celá místnost je naplněna vůní rozmačkaných plodů a dlouho se nedá vyvětrat. V těch dnech žiji v jakémsi blaženě uplývajícím světě a co chvíli se ve spánku dotknu svých lepkavých holení. Dokonce ani zrníčka nevyhazuji do té doby, dokud neshnijí. Když mladé víno ustává ve velkých láhvích, cítím, že i ve mně samém cosi bublá a kvasí. Snažím se našlapovat co nejopatrněji, aby víno nepřeteklo, či chraňbůh láhev nepraskla. Když je víno hotové, prostírám bílý ubrus, na stůl stavím křišťálový pohár a pomalu jej naplňuji. Kdyby nebylo toho bělavého kraje za oknem, těch namodralých tváří, toho napjatého mlčení lehce vonícího sýrem, pak by se snad mé víno nezdálo tak dráždivě trpké, tak vyzývavě rudé, tak oslnivě jasné.
foto © Tomáš Rákos, Festival spisovatelů Praha