30. listopadu 2017 12:09
Ukázka z románu indického novináře Inderjita Badhwara, ze kterého četl na Festivalu spisovatelů Praha 2017.
Pokoj s vůněmi
Pokud jste nabyli dojmu, že naše rodina trpí neukotveností, že ztratila pocit řádu, a máte neodbytný pocit, že jsme zůstali mezi světem tradic a světem rychle se měnící techniky, pak jsem ve vás vyvolal mylný dojem. Je pravda, že patříme ke generaci Dětí půlnoci. Je také pravda, že naše angličtina je lepší než angličtina samotného krále. Je pravda, že jsme dědicové rádžovských tradic ve školství, v úřadech i v kultuře. Podědili jsme snobství a elitářství. Pochopili jsme, že v Indii žijeme všichni v kmenové kultuře. Narodili jsme se v Indii se čtyřmi sty miliony obyvatel, což je pětina veškerého lidstva, a tato populace se během čtyřiceti let zdvojnásobila. Vládla chudoba, chudoba městských ghet zcela nevídaná v Evropě, Americe či v Rusku Lva Nikolajeviče Tolstého. Neměli jsme přitom vůbec pocity viny. Před námi nebyla volba mezi rozumem a revolucí. Nebyli jsme zmítáni existenciálními dilematy jako židovská diaspora před druhou světovou válkou – zda emigrovat do Svaté země pod palestinským mandátem a přijmout hebrejštinu, přidat se k ruským bolševikům a účastnit se permanentní revoluce, uzavřít se v jidiš ostrůvcích v New Yorku, nebo asimilovat s góji. Nebyli jsme postiženi ani fabiánským dilematem, zda máme vysedávat v knihovnách, pěstovat revoluci jako ezoterické cvičení a studovat teorii suverenity od Hobbese přes Benthama a Laskiho, anebo to všechno nechat koňovi a postavit se na správnou stranu barikády spolu s davem. Netrápili jsme se jako evropští intelektuálové otázkou, na kterou stranu se dát ve Španělské občanské válce.
Sociální historikové by se mohli právem ptát, jestli jsme nebyli rozpolceni mezi dvěma kulturami, několika jazyky, nevolili mezi potřebou napodobovat Ghándího sebezapření nebo naopak buržoazní hrabivost a neskrývanou touhu po věcech, zda jsme neměli vést dělníky a rolníky v boji za změnu politické struktury, která byla britskou lacinou verzí konstitučního legalismu. Nebylo tu dilema vynalézané a vyhlašované diktátory sociálního svědomí celého světa, které by se nám pošklebovalo a dohánělo nás k šílenství. Byli jsme Veblenovou zahálčivou třídou společnosti. My, marxisticko-leninský historický odpad, který patří na smetiště dějin. Byli jsme indičtí levicoví patolízalové neokolonialismu a neoimperialismu. Pro indické populisty a ultranacionalisty jsme byli exponenty prožluklé Urban Culture, kteří se vysmívají svým vlastním kořenům.
Cítili jsme se jako obžalovaní před soudem. Alespoň Papa se tak cítil. A upřímně řečeno, bylo mu to vlastně jedno. V mládí studoval Spinozu. Vyzbrojil se Churchillovými spisy o druhé světové válce. Travelyanovu Sociální historii přečetl nesčetněkrát od první stránky rozebírající Chaucerovu dobu, až po stránky o francouzském vlivu na anglosaskou kulturu.
Bezbožný Papa nezdědil svůj ateismus z marxistické literatury. Komunisty pohrdal. Nebyli pro něj víc než jasnovidci, žebravci, věštci, potulní sádhové, svatí podvodníci, snůška lhářů a mahátmů, kteří slibují spásu a náboženskou nirvánu a lepší zítřky ve jménu hinduismu, zatímco jejich guruové svádějí ženy. Papa měl učenější zájmy. Ve vzácných okamžicích, kdy se uráčil vyjevit něco ze svých myšlenek, vykládal svým přátelům, že jeho ideálem je aristokratický gójim v knize Arthura Millera Incident ve Vichy, který v sobě našel odvahu vydat se nacistům, aby zachránil židy. Následovala přednáška o tom, jak během nepokojů při vzniku oddělených států, kdy se pro Indii a Pákistán vraždily statisíce Indů a Pákistánců, Papa, který nesnášel náboženské státy a Jinnahovu vizi Pákistánu, stejně jako nedůvěřoval hinduistickým rituálům, ukrýval ve vlastní koupelně přes měsíc svého přítele, muslimského Razakara (muslimové, kteří v boji za Pákistán dávali bomby do vlaků v Indii). Později, když odpovídal na dotazy, proč podstoupil takové nebezpečí, říkal: „Byl to můj přítel.“ Jeho přítel zůstal nakonec v Indii spolu s padesáti miliony dalších muslimů, jejichž počet se po padesáti letech zdvojnásobil a Indie se tak stala zemí s druhou největší muslimskou populací na světě.
Ve škole jsem se se svými sourozenci učil sentimentální humanistické písně Thákurovy, Nánakovy, Kabirovy, indických Sikhů a súfijských básníků – světců. Zamiloval jsem si báseň Siya Ram Sharan Gupty Ek Phool Ki Chhah (Touha po květině). Rodině nižší hiduistické kasty nedotknutelných umírá dítě, dcera. Jejím posledním přáním je, aby jí tatínek přinesl růži, obětovanou bohyni v chrámu. Otec se vydá na cestu, přestože ví, že patří k nedotknutelným a že mu kněz vyšší kasty Bráhmanů vstoupit do chrámu zakáže. Proto se převlékne. Na čele má znamení kasty, tilak – stejně jako Papa doma při modlitbách puja během festivalu Diwali – na sobě má naškrobený bílý oděv a chvátá pro růži. Nejvyšší kněz ho však pozná. Je kněžími zbit, protože porušil kastovní hranici. Polomrtvý je vyhozen před chrám, v ruce svírá jediný růžový plátek. Když přijde k vědomí, vzpomene si na svůj úkol. Spěchá domů, ale jeho dceru, která zatím zemřela, odvezli, aby její tělo spálili. Z posledních sil přiběhne k hořící hranici a vhodí růžový plátek na její tělíčko. Ek Phool Ki Chhah. K naší četbě patřili i další hindští básníci. Básnířka Subadhra Kumari Chauhan a její báseň Tukra Do Ya Pyar Karo – Miluj mě nebo mě nech – nikdy jsme nevěděli, zda její óda promlouvá k bohu nebo k milenci. Básník Nirala a jeho střízlivé líčení pracujících žen, které lámou kámen ve třiačtyřiceti stupňovém vedru; Maithili Sharan Gupt, který přebásnil části eposu Rámájany, převážně z doby Rámova vyhnanství, mnohem živěji než původní sanskrtští autoři.
K čertu. Pomíchali jsme to všechno dohromady. Metafory, filosofii, hudbu, říkanky pro děti. Victora Sylvestera a jeho taneční orchestr (Papa miloval foxtrot i tango a často vytáhl zkoprnělou Mama na taneční parket, jednou dokonce se stonkem růže mezi zuby), Freda Astaira a Ginger Rogersovou, Benny Goodmanovo Stompin' at the Savoy, Sachma a Ellu, Bhimsen Joshiho a Bismillah Khana.
A všechno to spolu ladilo.
Přeložili Zuzana a Petr Mayerovi