Třicet devět

.

Musím se přiznat, že mi ghetto (a zejména to I. Q.-ovo) podobné věci dělalo v jednom kuse. Stačilo začít si myslet (NA VTEŘINU! NA DESETINU VTEŘINY), že už to TAK TROCHU chápu, a ghetto se najednou rozštěkalo, ohnalo se po mně a bolestivě mě chňaplo po ruce, kterou jsem se ho užuž chystala důvěřivě pohladit po čenichu. Jindy když jsem, ochromená hrůzou, čekala, že se po mně vrhne, aby mě zadávilo, začalo vrtět ocasem a otírat se mi o lýtka. Nevyznala jsem se v něm.

„Jasně! Jak jinak, dyť seš BÍLÁ!“ posmíval se mi I. Q. s oblibou.

Jenomže oni se v něm JINÍ taky nevyznali! I. Q. svou nevědomost maskoval tím, že neustále měnil názory. A taky HLUBOKÁ, NEZVRATNÁ přesvědčení. Dělal to takovou rychlostí, že ghetto mu v tom prostě nestačilo: než se stačil sebeméně proměnit duch jeho čtvrti, což se stávalo dost pravidelně, ale zas ne natolik pravidelně, aby se v tom člověk mohl vyznat, I. Q. už se na to díval jinak. Nechával oscilovat své názory (a názory každého, kdo se mu připletl do cesty, například mé) se šíleným výkyvem mezi plusem a minusem. Jeden den byl černý žid, kterému bílí židé ukradli náboženství. (Bylo to v Egyptě. Na Středním východě. V Africe. Prostě někde TAM. Bílí židé se připlížili nocí, ukradli náboženství a přisvojili si ho. Takže když se I. Q.-ův lid ráno probudil, zjistil, že žádný náboženství nemá. Jejich BOHEM DANÝ náboženství bylo dočista fuč.)

Pak se zase stal, aby řeč nestála, militantním členem Kukluxklanu, chválabohu jen ve své vlastní palici. Znenáviděl si tu část sebe, co nebyla bílá jako padlý sníh. Nadával na otce bělocha, že se zahodil s matkou, tou černou kurvou starou. Zuřivě se rval za kudrnaté vlasy a sliboval, že je vyrve z kořenů, že se jich zbaví, že radši bude plešatej, že si kůži ODBARVÍ jak Michael Jackson a lehne si pod kudlu a nechá si UFIKNOUT všechno to, co není čistá rasa, protože V TÝHLE ZEMI ČERNOCH NEMŮŽE, NESMÍ, NENÍ SCHOPNEJ ŽÍT NORMÁLNĚ, žít jako člověk, jako ČLOVĚK, ne jako lidská troska; Amerika by se měla psát – zásadně –se třema K, AmeriKKKa, to jako ten Kukluxklan, ty zatracený kurvy rasistický, co je to tady jima prolezlý ABSOLUTNĚ VŠECHNO; černoch jako on, jako I. Q., už ani svobodně vydechnout nemůže, nedaj mu chvíli pokoj, ty harpyje, SOU TO RASISTI, VŠICHNI! – a on by si měl lehnout pod kudlu a nechat chirurga, ať mu ufikne VŠECHNO, co je na něm bělošskýho, jenomže copak na to má? Je přece chudej, je ČERNOCH!; měl by si NĚJAK, NĚČÍM, nějakým KRÉMEM, pokud existuje, nechat ztmavit kůži, až bude ebenově jiskřit jako antracit. (Jenomže copak takovej krém EXISTUJE? Vidíš to? Chápeš to? Rozumíš, o čem je tu řeč? BĚLICÍ krémy jsou na každým rohu, ale krém, po kterým ZČERNÁŠ, kde ten seženeš? Vidíš, jak jsou černoši diskriminovaný, KAŽDEJ chce bejt BÍLEJ a NIKDO nechce bejt ČERNEJ, tak proto nemaj ten krém na černání!) I. Q. se ovšem musí OKAMŽITĚ odstěhovat z těch projektů, z Marlborough Houses, je to tam samej negr a Hispánec, kurva, SMRDÍ TO TAM! Ale KAM? Na Upper East Side, kde bydlej samí blbí běloši, doprdele? To ani náhodou!

I. Q. mění názory tak hbitě, že ani ghetto na něj nemá. V tomhle ne.

Nicméně já se stejně nemůžu zbavit dojmu, že tyhle čtvrti, z nichž v jedný momentálně I. Q. žije, tak že tyhle čtvrti se mi pod tím vším rykem a shonem a nebezpečím a křiklavejma barvama snaží cosi sdělit. Pošeptat. Jsem přesvědčená, že takovéhle čtvrti mě PROSÍ, ať to POCHOPÍM, řvou na mě nasucho otvíranou hubou, co ani hlásek nevydá, a já špicuju uši.

Jenomže POKAŽDÝ v momentě, kdy si myslím, že už to mám, že se mi daří v šelestu, v rachotu (v bílém hluku) ghetta rozpoznat jakýsi jednotící hlas nebo snad melodii, KTERÁ TO VŠECHNO VYSVĚTLUJE, KTERÁ TOMU VŠEMU DÁVÁ SMYSL, tak v tom momentě POKAŽDÝ zapne nějakej BLBEC, nějakej KRETÉN vedle mě blbě vyladěný rádio a tohle poselství (co tam někde přece bejt musí!) se tiše protáhne mezírkami mezi rapem a statikou a ZAS SE NĚKAM SCHOVÁ.

Pokaždý.

...