Jeffrey Eugenides: Hra o manželství

Začněme pohledem na všechny její knihy. Byly tu romány Edith Whartonové seřazené nikoli podle názvu, ale podle data vydání, kompletní dílo Henryho Jamese z nakladatelství Moderní knihovna, které dostala k jednadvacátým narozeninám od otce, levné brožované svazky povinné četby s oslíma ušima, spousta Dickense, něco málo od Trollopa a množství knih od Austenové, George Eliota a úctyhodných sester Brontëových. Byla tu kupa levných černobílých publikací z nakladatelství Nové směry, většinou básnických sbírek od autorů jako H. D. nebo Denise Levertovová.

Byly tu romány Sidonie-Gabrielle Coletteové, které četla nazapřenou. Bylo tu první vydání Updikových Dvojic patřící její matce, do něhož pokradmu nahlížela coby dvanáctiletá školačka a z něhož nyní vybírala pasáže, které se jí hodily do diplomové práce na téma „Manželství jako literární zápletka“. Krátce řečeno, Madeleine vlastnila knihovnu střední velikosti, která nebyla tak objemná, aby se nedala v případě potřeby přemístit, a která obsahovala víceméně všechno, co přečetla během univerzitních studií.

Mohlo se zdát, že si četbu vybírala náhodně, ale ve skutečnosti všechny její knihy něco spojovalo. To by se potvrdilo při bližším zkoumání založeném na podobném principu jako důmyslný osobnostní test, který nemůžete obelstít předvídáním správných odpovědí a ve kterém se nakonec ztratíte natolik, že vám nezbývá než odpovědět po pravdě. Potom čekáte na výsledek s nadějí, že vám vyjde „umělecky založená“ nebo „vášnivá“, říkáte si, že byste se smířila i s „citlivou“, a tajně se obáváte nálepky „narcistická“ nebo „rodinný typ“.

Nakonec se vám ale dostane verdiktu, který lze chápat tak i tak a který vám umožní střídat pocity v závislosti na dni, hodině nebo muži, s nímž zrovna chodíte: „nevyléčitelná romantička“. 

Takové knihy obklopovaly Madeleine v pokoji, v němž ležela toho rána, v den své promoce, s polštářem přes hlavu. Četla je všechny, mnohé vícekrát, a podtrhla si v nich nejeden odstavec, jenže teď jí to nijak nepomáhalo. Snažila se nevšímat si ničeho, co se kolem ní nacházelo. Doufala, že znovu odpluje do zapomnění, v němž bezpečně spočívala po tři předchozí hodiny. Kdyby se totiž probrala úplně, musela by se začít potýkat s jistými nepříjemnými skutečnostmi: například s množstvím a rozmanitostí alkoholických nápojů, které vypila minulého večera, nebo s následky toho, že si před spaním nevyndala kontaktní čočky.

A kdyby se nad podobnými detaily doopravdy zamyslela, vybavila by si i důvod, který ji k opíjení přiměl, a o to nestála už vůbec. Raději posunula polštář, aby se k ní nedostalo ranní světlo, a pokoušela se zase usnout.

Dopřáno jí to ovšem nebylo, protože právě v tu chvíli se na druhém konci bytu rozdrnčel zvonek.

Byl začátek června a v Providence, hlavním městě Rhode Islandu, vyšlo slunce bezmála přede dvěma hodinami. Osvětlovalo bledý záliv i komíny narragansettské elektrárny a stoupalo po nebi jako slunce ve znaku Brownovy univerzity vyvedené na všech vlaječkách a standartách rozvěšených po kampusu, slunce s moudrou tváří značící poznání. Jenže tohle slunce — slunce shlížející na Providence — svého metaforického dvojníka pořád ještě hravě předčilo.

Zakladatelé univerzity, vedení baptistickým pesimismem, se totiž rozhodli znázornit světlo poznání coby slunce zahalené mraky, aby všem připomněli, že lidská nevědomost nebyla dosud vymýcena. Skutečné slunce se oproti tomu nyní prodíralo mračnou clonou a vysílalo na zem lomené paprsky. Rodičům, kteří se po mrazivém, deštivém víkendu slétli do Providence, tak svitla naděje, že slavnost nenaruší nesezonní, nezvykle špatné počasí.

Slunce svítilo na mosazné kliky, hmyzí křídla a stébla trávy po celé čtvrti College Hill, geometrické zahrady georgiánských sídel, dvory viktoriánských domů, v nichž voněly magnolie, i cihlové chodníky lemující černé ploty ze železných prutů, které jako by vypadly ze seriálu Addamsova rodina či z Lovecraftovy povídky. Paprsky dopadaly na prostranství před ateliéry Rhodeislandské školy designu, odkud vyřvávala Patti Smithová, kterou si po propracované noci pouštěl na plné pecky student malířství, odrážely se od nástrojů — tuby a trubky — dvou členů univerzitní pochodové kapely, kteří dorazili na místo setkání s předstihem a nervózně se rozhlíželi, kde jsou ostatní, a rozjasňovaly boční ulice dlážděné kočičími hlavami, vedoucí z kopce ke znečištěné řece.

A v souladu s náhlou záplavou světla se v Madeleinině bytě ve třetím poschodí hlasitě a neúprosně rozezněl domovní zvonek, jako startovní pistole zahajující veškerou aktivitu.

Madeleine vnímala zvonění spíš pocitově než sluchově. Po zádech jí přeběhl mráz. Jediným pohybem odstrčila polštář, který jí zakrýval hlavu, a posadila se na posteli. Věděla, kdo na ni zvoní. Přijeli její rodiče. Měla s nimi domluvenou snídani v sedm třicet. Takhle se spolu dohodli už v dubnu, přede dvěma měsíci. Alton s Phyllidou dorazili z New Jersey na Madeleininu promoci a dle svého zvyku se objevili ve stanovený čas, dychtivost a spolehlivost sama.

Těšili se, že s dcerou oslaví završení jejího studia, které bylo koneckonců i jejich úspěchem. Na tom nebylo nic špatného ani nečekaného. Jenže Madeleine s něčím podobným najednou nechtěla mít nic společného. Nebyla na sebe hrdá. Neměla náladu slavit. Ztratila víru ve význam i symboliku promoce.

Napadlo ji, že neotevře. Jenže věděla, že v takovém případě zasáhne jedna ze spolubydlících, rodiče se dostanou dovnitř tak jako tak a ona bude muset ke všemu vysvětlovat, kam a s kým včera v noci zmizela. Radši neochotně vyklouzla z postele.

Nejdřív se jí stálo docela dobře. Hlavu měla zvláštně lehkou, jako by byla uvnitř prázdná. Ale postupně se jí odkrvovala čím dál víc, jako když v horní půlce přesýpacích hodin ubývá písku, a jakmile krev doputovala k zúženému místu v řečišti, Madeleine ucítila prudký výbuch bolesti v zátylku.

Uprostřed té palby vzešlé z bitvy v lebeční dutině se znovu rozdrnčel zvonek.

Madeleine vyšla z ložnice, bosá doklopýtala k interkomu v předsíni a stiskla tlačítko pro odchozí hovor, aby zvonění umlčela.

„Haló!“

„Co se děje? Neslyšelas zvonek?“ ozval se Alton, jehož hlas zněl jako vždy hluboce a velitelsky, přestože se ozýval z drobného mluvítka.

„Promiň,“ omlouvala se Madeleine. „Byla jsem ve sprše.“

„Tomu tak věřím. Pustíš nás laskavě dovnitř?“

Madeleine se nechtělo. Nejdřív se potřebovala umýt.

„Jdu dolů,“ prohlásila.

Tentokrát držela tlačítko příliš dlouho, takže jí Altonova odpověď unikla. Zmáčkla ho tedy znovu a řekla: „Tati?“ Ale Alton zřejmě ve stejnou dobu mluvil k ní, protože když stiskla tlačítko pro příjem hovoru, slyšela jenom praskání.

Madeleine využila přestávky v komunikaci a opřela si čelo o zárubeň. Dřevo příjemně chladilo. Napadlo ji, že kdyby zůstala stát s tváří přitisknutou k rámu dveří, možná by se zbavila bolesti hlavy. A kdyby mohla k tišícímu dřevu tisknout čelo po zbytek dne a přitom by dokázala opustit byt, přežila by i snídani s rodiči, zvládla by zahajovací průvod, dostala by diplom a měla by odpromováno.

Zvedla hlavu a znovu zmáčkla tlačítko pro odchozí hovor.

„Tati?“

Místo otce jí odpověděla Phyllida: „Maddy? Co se děje? Pusť nás dovnitř.“

„Holky ještě spí. Jdu dolů. Už nezvoňte.“

„Chceme vidět tvůj byt!“

„Teď ne. Jdu dolů. Nezvoňte.“

Madeleine odtáhla ruku od tlačítek, udělala krok dozadu a zírala na interkom, jako by ho vyzývala, ať si zkusí zazvonit. Ale nestalo se nic, a tak se otočila a zamířila do koupelny. Když urazila asi polovinu vzdálenosti, znenadání se objevila Abby a zastoupila jí cestu. Zívla, prohrábla si bohatou hřívu, potom si všimla Madeleine a vědoucně se usmála.

„Hm,“ zabručela Abby, „kampak ses to včera v noci vytratila?“

„Přijeli rodiče,“ informovala ji Madeleine. „Musím s nimi na snídani.“

„No tak, povídej!“

„Není co. Mám zpoždění.“

„A proč máš na sobě totéž co včera?“

Madeleine místo odpovědi sklopila oči a zkoumala černé šaty od návrhářky Betsey Johnsonové. Když si je před deseti hodinami vypůjčila od Olivie, měla pocit, že v nich vypadá dobře. Ale teď jí v nich bylo horko, látka se na ni lepila, široký kožený pásek připomínal řemen z kolekce sadomasochisty a kousek nad dolním okrajem přibyla skvrna, jejíž původ raději nechtěla znát.

Mezitím Abby zaklepala na Oliviiny dveře a vešla dovnitř.

„A pak že má Maddy zlomené srdce,“ prohlásila. „Vstávej! To musíš vidět.“

Cesta do koupelny byla na chvíli volná. Madeleine se nutně, téměř ze zdravotních důvodů potřebovala osprchovat. Přinejmenším si musela vyčistit zuby. Ale to už se ozvala i Olivia. Brzy budou Madeleine vyslýchat obě spolubydlící. A rodiče co nevidět zase zazvoní. Madeleine co možná nejtišeji couvala předsíní. U vchodových dveří vklouzla do mokasínů, zapřela se patami do země, aby neztratila rovnováhu, a vykradla se na chodbu.

Na konci běhounu s květinovým vzorem čekal výtah. Čekal, protože (jak si teď uvědomila) když se z něj před pár hodinami vypotácela, zapomněla zavřít posuvnou mříž. Nyní ji pečlivě zaklapla, zmáčkla tlačítko do přízemí a starobylé zařízení začalo klesat ponurým vnitřkem budovy.

Dům, v němž Madeleine bydlela, neorománský narragansettský palác, který obepínal svažující se roh Benefit Street a Church Street, byl postaven na přelomu století. Mezi detaily, které přežily od doby jeho vzniku — střešní okno z matného skla, mosazné svícny na stěnách, mramorová vstupní hala —, patřil také výtah. Protože byl vyroben ze zakřivených kovových prutů, připomínal obří klec na ptáky, ale přestože se pohyboval pomalu, nějakým zázrakem stále fungoval. Teď se šinul dolů a Madeleine využila příležitosti alespoň trochu se upravit. Prsty si pročísla vlasy a ukazováčkem si vyčistila přední zuby. Protřela si oči, aby se zbavila žmolků z řasenky, a jazykem si navlhčila rty.

A nakonec, to už projížděla kolem zábradlí v prvním patře, zkontrolovala v zrcátku na zadní desce výtahu, jak po ránu vypadá.

Protože jí bylo dvaadvacet, nebo možná proto, že se narodila jako Madeleine Hannaová, těšila se různým výhodám, mezi něž patřila i skutečnost, že ji tři týdny milostného utrpení následované prohýřenou nocí nijak zvlášť nepoznamenaly, aspoň ne navenek. Měla opuchlé oči, ale jinak jí to slušelo jako obvykle. Byla to tmavovláska s téměř souměrným obličejem, pyšnícím se rovným nosem a rysy à la Katharine Hepburnová. Pouze mírně svraštělé obočí prozrazovalo její sklon k úzkostem, jehož si byla v skrytu duše vědoma.

Rodiče na ni čekali dole, uvěznění mezi východem a dveřmi do vstupní haly. Alton měl na sobě krepové sako a Phyllida byla oblečená v tmavě modrém kostýmku, doplněném kabelkou téže barvy se zlatou sponou. Madeleine dostala na okamžik chuť výtah zastavit a nechat rodiče zavřené ve foyer v obklíčení chaotických výkřiků univerzitního města — plakátů inzerujících skupiny nové vlny s názvy jako Zoufalá bída nebo Klitorisy, pornografických kreseb ve stylu Egona Schieleho, které byly dílem studenta Rhodeislandské školy designu z prvního patra, a spousty namnožených křiklavých letáků, které hlásaly konec morálně nezávadných, vlasteneckých hodnot generace jejích rodičů a nástup nihilistické, postpunkové rozcitlivělosti. Madeleine sice tenhle nový trend nic neříkal, ale ochotně předstírala opak, jen aby tím matku s otcem pobouřila. Potom se výtah zastavil v přízemí, Madeleine otevřela mříž a vyšla ven.

Alton se prodral dveřmi jako první. „Tady ji máme!“ vyhrkl nadšeně. „Naši bakalářku!“ Chtěl ji obejmout, a proto vyrazil kupředu, jako by se vrhal na tenisovou síť. Madeleine ztuhla v obavě, že z ní táhne alkohol nebo — což by bylo ještě horší — že je cítit sexem.

„Nechápu, proč jsi nás nenechala, abychom si prohlídli tvůj byt,“ ozvala se Phyllida, která vešla dovnitř za Altonem.

„Těšila jsem se, že potkám Abby a Olivii. Rádi bychom je pozvali na večeři.“

„Na večeři už tady nebudeme,“ připomněl jí Alton.

„Možná ano. To záleží na Maddyině programu.“

„Nemáme to v plánu. Plán zní, že s Maddy posnídáme a po promoci odjedeme.“

„Tvůj táta a jeho plánování,“ obrátila se Phyllida k Madeleine. „Půjdeš v těchhle šatech?“

„Nevím,“ odpověděla Madeleine.

„Nerozumím tomu, proč teď všechny nosíte tyhle ramenní vycpávky. Vypadáte v nich jako chlapi.“

„Mám je půjčené od Olivie.“

„Vypadáš pěkně zdrchaně, Mad,“ neodpustil si Alton. „Bujarý večírek?“

„Ani ne.“

„Chceš říct, že nemáš co na sebe?“ otázala se Phyllida.

„Budu mít talár, mami,“ odpověděla Madeleine, aby předešla dalšímu vyptávání. Obešla rodiče a zamířila k východu. Venku se ukázalo, že slunce bitvu s mraky prohrálo a zmizelo. Počasí nevypadalo o moc lépe než o víkendu. Páteční večer, kdy se konal univerzitní ples, víceméně celý propršel. Nedělní mše na počest bakalářů probíhala za vytrvalého mrholení. Teď, v pondělí, už sice nepršelo, ale teplota připomínala spíš svátek svatého Patrika než květnový Den obětí války.

Madeleine čekala na chodníku, až ji rodiče doženou, a v tu chvíli si uvědomila, že k sexu nakonec nedošlo. Trochu se jí ulevilo.

„Tvoje sestra se omlouvá,“ vyřídila jí Phyllida, když vyšla ven. „Musí dnes se Lvím srdíčkem na ultrazvuk.“

Lví srdíčko byl Madeleinin devítitýdenní synovec. Všichni ostatní mu říkali Ríša.

„Co mu je?“ zeptala se Madeleine.

„Zřejmě má jednu ledvinu menší, než by měla být. Doktoři si to chtějí ověřit. Já si myslím, že tyhle ultrazvuky jsou dobré leda na to, aby našly něco, s čím si pak musíš dělat starosti.“

„Když jsme u ultrazvuku,“ ozval se Alton, „potřebuju si nechat vyšetřit koleno.“

Phyllida si ho nevšímala.

„Ally je naprosto zdrcená, že tě neuvidí promovat. A Blake také. Ale doufají, že je navštívíš. I s tím tvým novým klukem, až v létě pojedete na Cape Cod.“

Před Phyllidou se člověk musel mít na pozoru. Zdánlivě mluvila především o Lvím srdíčku a jeho drobné ledvině, ale vmžiku převedla řeč na Madeleinina přítele Leonarda (kterého ani ona, ani Alton ještě neznali) a na Cape Cod (kde s ním Madeleine měla bydlet). Kdyby Madeleine pracoval mozek jako obvykle, byla by pro jistotu neustále o krok před matkou, ale toho rána se nezmohla na nic. Phyllidina slova jí šla jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Alton naštěstí změnil téma: „Máš nějaký tip, kam jít na snídani?“

Madeleine se otočila a zadívala se kamsi do hloubi Benefit Street.

„Tímhle směrem něco je.“

Pomalu se dala do pohybu. Chůze se zdála jako dobrý nápad. Madeleine se ztěžka sunula po chodníku — vedla rodiče kolem řady malebných, pěkně udržovaných domů s tabulkami vysvětlujícími jejich historii a kolem velkého obytného domu s lomenou střechou. Providence bylo zkorumpované město, prolezlé zločinem a ovládané mafií, ale nahoře ve čtvrti College Hill to bylo sotva znát.

Neuspořádané centrum a umírající či mrtvé textilky ležely chmurně v dálce pod nimi. Tady na kopci stoupaly úzké uličky, mnohé dlážděné kočičími hlavami, kolem panských domů nebo se klikatily podél puritánských hřbitovů plných náhrobků úzkých jako nebeská brána. Ulice nesly jména jako Perspektiva, Dobročinnost, Naděje či Setkání a všechny ústily do zalesněného kampusu na vrcholku. Vysoká poloha symbolizovala intelektuální výši.

„Tyhle břidlicové chodníky jsou rozkošné,“ poznamenala cestou Phyllida. „V naší ulici jsme je také mívali. Jenže potom městský úřad nahradil břidlici betonem. Břidlicové jsou přitom mnohem hezčí.“

„A ještě nám to naúčtovali,“ dodal Alton. Mírně kulhal, a proto šel v závěsu za nimi. Pravou nohu v šedivé nohavici měl oteklou a staženou kolenní ortézou, kterou nosil na tenisovém kurtu i mimo něj. Alton byl už dvanáctý rok po sobě klubovým šampionem ve své věkové skupině. Patřil k těm starším mužům s čelenkou kolem plešatícího temene, kteří se honosí točeným forhendem a vražedným pohledem.

Madeleine Altona dosud nikdy neporazila. Vadilo jí to tím víc, že dospěla do stadia, kdy byla lepší než on. Ale kdykoli vyhrála set, Alton použil zastrašovací taktiku: byl zlý a přel se o míče. A Madeleine začala dělat chyby. Obávala se, že v tom je něco modelového, že je jí souzeno procházet životem v hrůze z mužů, kteří jsou méně schopní než ona. Tak se stalo, že tenisovým zápasům s Altonem začala přičítat nepřiměřený význam a brala je velmi osobně. Kdykoli s ním hrála, byla napjatá jako struna a výsledek byl nasnadě. Alton opět zvítězil a opět se celý růžolící a rozdychtěný naparoval, jako by ji porazil silou svého talentu.

přeložila Martina Neradová
vydal Host v roce 2012